Přestože v tvorbě Jana Híska (1965) hrála od počátku zásadní roli intuice a osvobozená imaginace, téměř vždy bylo možné sledovat její nenápadnou provázanost s osobním životem. Nejde snad o to, že by v obrazech otevřeně citoval své příběhy, které by se do nich promítaly v mimetickém slova smyslu. Vždy se jednalo spíš o jejich volný odraz spojený především s barevnou škálou a rukopisem oscilujícím mezi tvarově zpevněnou linearitou a abstraktní neuchopitelností. Teprve v rámci této báze se uplatňuje předivo drobných motivů, které skrytě naznačují konkrétní obsah. A právě plné prožívání několika posledních let profiluje i jeho momentální práce. Na první pohled se mohou zdát k sobě navzájem otevřenější, ale fakticky se opět jedná o logicky podmíněný celek, reagující na reálné podněty a objektivní i subjektivní situaci.
Obecně se dá říct, že současné obrazy jsou do značné míry reflexí ztišení a dlouhodobé samoty tak, jak je znenadání přinesla pandemická situace. Spolu s ní se samozřejmě také v dříve jen těžko představitelné intenzitě objevily obavy a pocit nejistoty, včetně úvah o křehkosti, zranitelnosti, konečnosti a pomíjivosti lidského bytí. Další výraznou změnu přineslo stěhování Jana Híska na pražské Staré Město, do místa jeho dětství, ke kterému ho váže velmi silné citové pouto. Obě tyto zásadní události odstartovaly stále trvající období nového sebeuvědomování. Tato introspekce se dotýká jak určitého vnitřního rozpoložení, tak ztotožňování se s novou životní realitou, a vychází přitom jak ze zkoumání neznámého, tak z hodnocení nebo lépe řečeno zhodnocování už poznaného.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku