Jan Štursa, rodák z Nového Města na Moravě, zůstal po celý svůj krátký život uvnitř „horáckým hochem“, který se měl původně stát zahradníkem. Jeho citová otevřenost a bytostná melancholie mu zabraňovaly podvolit se obecně uznávaným ba diktovaným vzorům, a tak mu to umožňovalo vlastní vývoj. Za ideální a slohotvorné veličiny té doby platili stále ještě francouzští sochaři August Rodin i jeho „protinožec“ Aristide Maillol. A oba se představili v prvním desetiletí 20. století na velkolepých samostatných výstavách také v Praze, kde Štursa již pobýval od roku 1899 zpočátku jako student na Akademii výtvarných umění. A mladý adept se nejen ve škole díval, naslouchal a zkoušel nalézat vlastní výraz, stával se stále silnějším i ambicióznějším.
Rozcitlivělý s čistou duší, hnán talentem a tvůrčím snem, ocitá se po hořických studiích v pražském velkoměstě. Vstřebává atmosféru proměňující se estetiky a nové tendence (jdoucí od impresionismu přes symbolismus ke klasicismu) a je okouzlen zvláště literáty z okruhu časopisu Moderní revue (Miloš Marten, Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, F. X. Šalda, Stanislaw Przybyszewski, Karel Hlaváček). Avšak mnohé dandyovství, lyrizující světabol i satanistickou břitkost – rysy jinými mnohdy jen povrchně deklarované – nabírá si Štursa nakonec plnými doušky. Citové vzruchy odrážejí se v jeho hledajícím díle prosyceném dekadencí, ale ještě více osudově pojatou sexuální symbolikou se středoevropskou světelnou imaginací. Roku 1904 vznikají voskové plastiky Utopená kočka či Život uniká – busta tuberkulózní dívky. Štursa se však poté nadechuje k optimističtějším a pevněji uchopeným sochařským variacím – například k dánské břišní tanečnici Sulamit Rahu (1910 – 11) nebývale kyprých tvarů.
Cesta do Itálie za antickými památkami (1907) Štursu po návratu směřuje od intimní dekadence k pozitivnějším výzvám – k úkolům monumentálního sochařství, s kterými původně nepočítal (soudí se však, že paradoxně právě zde utrpěl jakýsi hluboký psychický otřes s dlouhodobými následky). Krátké odosobňující a klasicizující tvarosloví (např. sousoší na pražském Hlávkově mostě z let 1912 – 13) mělo však jen krátké trvání. Příčinou snad byla i První světová válka, jejíž hrůzy zakoušel Štursa osobně na frontě v Haliči. Zdejší zdrcující zážitek prostoupil jeho následující tvorbou, naladěním i smýšlením. Nicméně stále oceňovanější tvorba dokazovala oprávněnost sochařova jmenování profesorem na pražské Akademii výtvarného umění.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku