V těchto dnech probíhá přehlídka současného českého sochařství napříč styly a generacemi. Je to akce, která tady už dlouho nebyla. Zaměřuje se více na mladší umělce, přesto se zde mohou setkat špičkoví představitelé svých generací, jakými jsou Jaroslav Róna (1957) a Anna Hulačová (1984). Oba pro Art Revue odpovídali na otázky týkající se minulosti, přítomnosti i budoucnosti nejen jejich sochařství.

O cestování za sochou v čase i prostoru

Pro rozhovor o současném sochařství, který vznikl na pozadí příprav skupinové výstavy RE_FORM v Trafo Gallery, jsem si vybrala dva zástupce různých generací, které spojuje i společná historie pedagoga a studentky, Jaroslava Rónu a Annu Hulačovou.

Vzpomenete si někdy na dobu, kdy jste byli oba na AVU?

JR: Já si to pamatuju naprosto přesně, Anna byla výtečná modelérka, asi nejlepší, co se tam objevila, kromě pana Litvana (manžel Anny, pozn. red.). Vybral jsem si ji na přijímačkách.

AH: V ateliéru Jaroslava jsem byla první dva roky, pak jsem další roky prostážovala u čtyř umělců v Ateliéru hostujícího umělce, na to jsem odjela do Skotska a na půl roku do Jižní Korei, která pro mne byla asi nejintenzivnější. Už jen to jejich malebné zdobení chrámů má spoustu mě blízkých prvků, které bych přirovnala k našim lidovým.

Kam má v dnešní době smysl cestovat za současným sochařstvím?

JR: Myslím, že by stálo za to jet za uměním (sochařstvím) do Číny. Tedy až skončí doba koronavirová. Čínští umělci, které jsem viděl po Evropě v muzeích, jsou mimořádně zajímaví. Sice budou asi nějakým  způsobem prolustrovaní úřady, ale přesto ve své tvorbě poukazují na temnou minulost Číny, kritizují kulturní revoluci nebo národní stádnost. Např. Xiang Zhan, který se obkládá syrovým masem nebo kravskými kůžemi, je to velmi odvážný performer, dělá obrovské plastické objekty, velkorysé akce, které tady v Evropě člověk nevidí. Čínští umělci mají zkrátka závažná témata z vlastní historie ke zpracování a je to velmi přesvědčivé!

AH: I kousek od nás v německém Münsteru zvou umělce, aby jim vytvořili něco na míru, nebo ve Francii mám spoustu oblíbených sochařů, Pierre Huyghe, Marguerite Humeau , Laure Prouvost, Jean Marie Appriou, Camille Henrot apod. Doporučuji Palais de Tokyo v Paříži, Lyon Contemporary Art Biennale a další. Ale závisí to na státní ekonomice každé země, před pár lety bych vyrazila do Anglie nebo Kalifornie, která byla nadupaná. Mám teď taky ráda mladé mexické umělce a vůbec současné jihoamerické nebo pobaltské umění.

Na kterých přehlídkách v zahraničí byste se rádi sami objevili?

JR: Já teď zjišťuju, kde se po Evropě něco velkého vystavuje (míním tím přehlídky soch), protože jsem začal ke stáru dělat velké bronzové a kamenné sochy a mám tendenci to někde vystavit. Letos jsem měl být na velké přehlídce Nord Art poblíž Hamburku, ale kvůli koronaviru se to přesunulo na příští rok. Také mám mít sochu v Benátkách, ale stále se to časově posouvá kvůli pandemii. V posledních letech už se moc nedělají sochy z trvanlivých materiálů, ale snad se to už zase obrací k lepšímu.

AH: Taky mám pocit, že je v poslední době víc zájem o sochy do exteriéru než interiéru. Já jsem měla jet letos do Sao Paula, kde mají situaci při dovozu umění zatíženou stoprocentním clem a tak se jim vyplatí zaplatit umělci výlohy na cestu, pobyt a výrobu soch přímo na místě. Jde sice o komerční galerii Mendez Wood DM, ale i tak mě láká. Jenže cestování s malými dětmi a pracovat v cizím prostředí je pro mě extrémně náročné. V současnosti je koronavirová situace v Brazílii dost špatná, tak to vypadá, že se to hodně odsune nebo zruší. Tento měsíc se plánuje výstava mého díla koupeného Centre Pompidou v Paříži, kde taky nemůžu být osobně. Ale naštěstí jde o instalaci vícekrát vystaveného díla, i když i tak komplikovanou.

JR: Já rozděluji sochařství a sympoziální sochařství. Je velký rozdíl, když sochy vznikají přirozeně v ateliéru sochaře, nebo v šibeničním termínu nějakého sympozia. Může se stát, že se vám socha takzvaně kousne a nedovolí vám se hnout z místa, nastávají všemožné technologické komplikace a problémy. Sympozia většinou vycházejí z toho, že pořadatel chce získat sochy za levné peníze a za krátkou dobu, tomu se dost bráním. Mám rád sochy, které jsou trvanlivé, vznikají přirozeně a ideálně pro nějaké konkrétní místo. Ale jde to i obráceně. Koně na Dóžecím paláci v Benátkách jsou válečná kořist z Cařihradu a sedí tam výborně, sochy na sloupech na náměstí sv. Marka také nebyly vyrobeny pro to místo a byly odněkud dovezeny. Velké množství soch, které známe z historických měst, totiž nestojí tam, kam byly původně určené, ale většinou to vůbec nevadí.

Vzpomenete si, co nebo kdo vás přivedl k sochaření nebo k umění obecně?

JR: Můj táta mi asi ve třinácti letech na mé úpěnlivé naléhání koupil sádrový odlitek africké masky. Ta mně naprosto uhranula, úplně se mi rozbušilo srdce, když jsem ji uviděl. Pak jsem vzal nůž a špalek dřeva a inspirován touto maskou jsem v jakémsi tvůrčím záchvatu vyřezal africkou sošku, ani jsem se neřízl. Pak jsem to ještě napatinoval tmavě hnědou temperou rozpuštěnou v tátově vodě po holení, takže to vypadalo jako mahagonové. Úplně jsem zíral, jak mi to jde snadno. Sošku jsem věnoval jedné holce, do které jsem byl tehdy zamilovaný. Ale tenkrát jsem chtěl být hlavně kreslíř – karikaturista. Na Hollarce jsem pak viděl, že mi to sochaření velmi snadno jde (alespoň ve srovnání se spolužáky). Do Lidové školy umění jsem v dětství nechodil, věnoval jsem se spíše sportu, ale stále jsem si kreslil. Talent ke kreslení jsem zdědil po babičce a k umění mě to dovedlo docela logicky, protože mi jinak ve škole nic moc nešlo, ještě kromě slohu.

AH: Taky bych zmínila tátu. Vedle zemědělčení je hlavně restaurátor historického nábytku – často pracuje pro Jihočeské památky. V dílně jsme mu jako děti musely pomáhat a protože mě bavilo modelování, nechal mě vyřezávat. A myslím, že když si dítě vytvoří něco vlastního, časově náročnějšího a nebezpečného, tak má touhu se v tom zdokonalovat. Nicméně, občas jsem pak pro něj dělala kopie barokních ornamentů a podobně, tak měl představu, že spolu v budoucnu budeme parťáci. Jenže mě pak lákaly i jiné materiály a formy a z řezbářského řemesla jsem pak přirozeně přešla na sochařské. Pamatuju si, jak jsem přemlouvala všechny doma, aby mi poseděli modelem. Jenže nikdo neměl moc čas kvůli hospodářství, tak jsem si v chlívku portrétovala krávy, ovce atd.

A máte nějakou historickou inspiraci? Na čí sochařskou výstavu byste se šli rádi podívat?

JR: Mne nejvíc vzrušují egyptské, africké, mexické a orientální sochy, mám rád kamenné kolosy a celý život se k tomu snažím svým způsobem vztahovat. Líbí se mi archaičnost, strnulost, kdy ta socha v sobě nese ještě tu zprávu, že to byl původně strom nebo kamenný kvádr. Snažím se co nejvíce přizpůsobit materiálu, ze kterého socha vzniká. Nemám rád velké odběry hmoty, ani tvarové exhibice, líbí se mi taková dřevní tuhost, i když se nevyhýbám inspiraci ze současného tvarového světa. Michelangelo řekl, že na soše by nemělo nic výrazně vyčnívat, a to do té míry, že kdyby se ta socha valila z kopce, tak aby se z ní nic neurazilo. Tento názor je mi blízký. Picasso zase říkal, že umělci se snaží napodobit to, co už někde viděli, aby si to přivlastnili. Těm, co mají talent, se to ale nemůže povést a je to nakonec tak osobité, že to zůstane. Myslím, že i já z tohoto principu těžím.

AH: Já se inspiruji lidovými motivy, románským slohem, civilismem Otto Guttfreunda, futurismem, mám taky ráda Rakušana Bruna Gironcoliho, dělá monumentální mimozemské sochy z mnoha hliníkových součástek. Miluju surrealismus i brutalismus, ale snažím se o různou kombinaci materiálu a vyvažovat to křehkostí. Co se týče portrétů pracuji i s historismem, tématem anonymity. Obecně mě teď zajímá téma zemědělství. Doma mám dokonce hroznou přezdívku kolchoznice (smích). Rodina kdysi měla větší hospodářství a byla proti kolektivizaci, tak jsme byli považováni za ty samostatné tvrdohlavé problematiky a neměli jsme to lehké. S tátou jsme se shodli, že současný systém je pokračujícím dobíječem malohospodářů, v něčem vlastně horší než kdysi. Proto jsou pro mne zbylí menší zemědělci hrdinové dneška. V současnosti mám pocit, že hodně sochařů spojuje i vztah k půdě, spousta mých kamarádů ze školy žijí teď na vesnicích a společně řešíme stromy, krajinu apod. Myslím, že umělci jsou díky své intuici vlastně i dobří krajinní architekti.

JR: Mám rád celou řadu tvůrců, kteří na mně měli nějaký vliv nebo se mi jen líbili – Constantin Brāncuşi, Angličan Henri Gaudier-Brzeska, Henry Moore a Jacob Epstein. Pak mne hodně zasáhly některé sochy od Louise Bourgeois a zásadně několik bronzových objektů od Maxe Ernsta. No a raný Giacometti, to je souhvězdí mých oblíbenců. Pak některé sochy od Hanse Arpa, bronzové od Miroa, objekty Picassa. Sám používám taky nalezené objekty, je to experimentálnější cesta, kdy přesně nevím předem, co z toho vzejde.

Když začínáš sochu, víte přesně, z jakého materiálu ji budete dělat?

JR: Většinou, když začnu modelovat, tak už přesně vím, jaký to bude mít definitivní materiál. Už primární model musí být přizpůsobený tomu, že to budu třeba brousit a bude to nakonec úplně hladké. Když vyrábím model pro kámen, mám z drátů vyrobený obrys toho bloku v měřítku a když modeluji, průběžně na model ten drátěný kvádr nasazuji, abych stále vnímal limit materiálu. Modelovaná socha potřebuje kostru, která tu hliněnou hmotu ponese a tak to musí být od začátku promyšlené. Kdysi jsem používal pro vyztužení měkké hlíny i násady od štětců, které jsem při práci do sochy zatloukal a štukatéři pak žasli, jak to vůbec mohlo držet pohromadě. Trošku jsem si ty postupy v sochařství vymýšlel, protože jsem nebyl vystudovaný sochař, ale sklář a malíř.

AH: Já teď pracuji hlavně s betonem, takže tam je to jasný, vždycky když vzniká projekt na venkovní použití, je to složitější. Indové například navazují drátky, postupně přidávají beton, vmačkávají cihly a kameny.

JR: V Mexiku a v Indonésii zase vyrábějí obrovské propracované malované sochy z papíru a bambusu a pak je rituálně pálí. Sejde se celá vesnice a pálí ty sochy k uctění toho kterého boha.

Co už podle vás socha není?

AH: Jsou na to dva úhly pohledu, filozofický a ze samotné sochařské disciplíny. Socha není cokoli, ale někdy stačí vzít kus samorostu a vedle toho strnulá socha nefunguje. Záleží na samotném procesu vzniku.

JR: Ano, záleží na způsobu práce a například třeba na způsobu užití nalezených předmětů a jiných postupů. Nalezený předmět může dobře zapadnout do nějakého formotvorného procesu. Pokud se tomu ale sochař příliš přizpůsobuje nebo to používá samoúčelně, a je to spíše jen tvůrčí proces bez potřeby konečného trvalého výstupu, tak je to něco jiného, než jak já chápu sochařství. Je to velice složitá otázka. Třeba umělec Claes Oldenburg přišel s obrovskými objekty, které jsou ale jen zvětšené předměty denní potřeby. Demonstroval popartový názor té doby, líbí se mi to, ale za sochařství to nepovažuji. Myslím, že socha by měla nějak navazovat na sochařskou tradici a být s ní provázána, i když je pojata zcela novátorským způsobem a vede s touto tradicí diskurz z pozice dobové (současné) názorové platformy.

AH: Existují sochy vymodelované sochaři, ale vedle toho stojí pak pisoár, který byl vyrobený za jiným účelem někde v továrně a přitom design tvaru dokonalý.

JR: Objekty Marcela Duchampa já za sochy nepovažuju, samozřejmě to respektuji, nelze se tomu v dějinách umění vyhnout, i když si myslím, že od té doby začal konec umění. Myslím, že ani on sám netušil, jakou lavinu strhne, ale nejspíš odstartoval něco nevyhnutelného, co se muselo stát – tedy abych bych byl konkrétnější – byl to startovní výstřel k bitvě o samotnou definici pojmu umění v dějinách.

AH: Já to vnímám jako ono filosofické gesto nebo zenový přístup k soše.

Jak moc ovlivňuje obchod s uměním vaši tvorbu?

JR: Obchod s uměním, tedy tím mým, je moje obživa a možnost se realizovat ve všech směrech. Bez peněz bych nemohl nic – neměl bych kde tvořit, za co a čím tvořit, cestovat, mít rodinu, žít. Absolutně nechápu elitářské pohrdání obchodem s uměním a glorifikaci pouze uměleckého procesu. Je to celé provázané a pokud není nějaký umělec na obchodu s uměním závislý, pak je z bohaté rodiny, která mu umožňuje tvořit bez materiálních obtíží, nebo je to malíř iluminací v klášteře a já nejsem ani jedna z těchto dvou variant.

AH: Když přijde výzva na výstavu s konkrétním tématem, které mne zajímá, je to pro mne motivace něco vytvořit. Jinak mám svoje témata, která si dělám po svém. Tvůrčí volnost mám, ale teď vzhledem k narození druhé dcery a stavbě ateliéru je poměrně málo času. Jinak mi v lecčems pomáhá moje galerie, vyřizují spoustu administrativních záležitostí, žádosti o grant, autorské honoráře, transporty atp.

Co by vám oběma pomohlo, kdyby za vás dělaly galerie?

JR: Mně by nesmírně pomohlo, když by zprostředkovávaly prodej mých prací a zařizovaly výstavy. Já si dělám všechno sám a je to vedle mnou prováděného managingu spjatého s realizacemi do veřejného prostoru nesmírně zatěžující. Do toho musíte zásobovat web novými věcmi, fotit to a posílat to na všechny strany.

AH: Já se trochu vyhýbám komunikaci s lidmi, galerie mi umožňuje, že se můžu na vesnici věnovat své práci a rodině. Ale i tak mám dost emailových komunikací, které musím řešit každý večer, což je dost pruda.

Co chybí sochařství v Čechách? Veřejné peníze? Soukromí sběratelé a investoři? Dostatek tematických výstav? Velkorysost společnosti?

JR: Všechno! Velkorysost developerů, kteří staví nové budovy na prvním místě. Jak je možné, že po světě obdivují sochy a doma je nikdo nechce? To je tak vzácné, když vás osloví, abyste udělali něco do architektury! Je to tu úplně opačně, já vyrobím sochu a pak se ji snažím někam osadit. Sochaři pak nemohou tvořit velkorysé věci, protože si to nemohou dovolit. A při tom by Česko by mohlo být sochařská velmoc, je tu řada talentovaných lidí a stará sochařská tradice, ale je z nás spíš kulturní kolonie a kulturní ghetto. Občas tu neviditelnou hranici někdo překročí, jako třeba tady Anna, ale vůbec není u nás samozřejmostí být kulturně provázán s Evropou a světem – nebo třeba jen s ostatními postkomunistickými státy. Ale pozitivní změnu v této problematice nemůže nastartovat jeden soukromý investor, to musí být stát a jeho osvícená kulturní politika. Ryba smrdí od hlavy. Ministry kultury tu dělají provinční profesůrci a výsledkem je, že se umění nevyváží ven ani nepřiváží k nám, nejezdí k nám zahraniční kurátoři a umělci, a když se konečně blýskalo na lepší časy, tak ředitele Národní galerie Fajta díky prezidentově mstivosti odvolali! Nejhorší je, že se bojím, že se nedožiju změny.

AH: Naprosto souhlasím s pohledem na problematiku. Naivně si říkám, že to třeba celé změní procento na kulturu. Výstavy v galeriích jsou pro menší skupinu společnosti, realizace na veřejnosti jsou nesrovnatelně větší výzvou, i když dost riskantní a nevděčné. Celkově mám pocit, že u nás je dost silná ztráta vztahu jak ke kultuře, tak k půdě. Vidím tam souvislost. Asi to v nás bylo vymazané historicky.

JR: Czeslaw Milosz, významný polský spisovatel a myslitel napsal, že velikost národa je měřitelná podle výšky hor, ze kterých je možno zemi přehlédnout. Sněžka měří 1603 metrů nad mořem, tak co bych nakonec vlastně chtěl?

Blanka Čermáková

15. 6. 2020

foto: archiv