„Jindřich Štýrský na jaře roku 1922… pobýval společně s malířem Jiřím Jelínkem v Dalmácii. Na Korčule se seznámil s Marií Čermínovou, jež zanedlouho přijala jméno Toyen. V létě Štýrský podle údajů z korespondence procestoval Itálii a nakonec místo Polynésie, kam se údajně chtěl vypravit, zamířil opět do Dubrovníku, kde se zdržoval ještě na podzim… Zobrazuje ostrůvky u Korčuly, vystupující z moře jako ve snu v různých stupních určenosti, sahajících od plastického vymodelování po pouhý čistý obrys… Na podzim roku 1922, v době, kdy pobýval na jihu, zaznamenalo jeho dílo v Praze první veřejný úspěch díky výstavě spolku mladých výtvarníků Presisler v Domě umělců… Štýrského si na výstavě spolku povšiml také Karel Teige… Cesta ke Štýrského sblížení s Devětsilem byla otevřena,“ to jsou vybrané citace z umělcovy rozsáhlé monografie od Karla Srpa. Výše popisovaným časovým obdobím začíná hraný a úžasný dokument Aleše Kisila pod názvem Jindřich Štýrský: Mým očím nutno stále házeti potravu, který je nyní opět ke shlédnutí online (viz. níže).
Nevšední dokumentární portrét zachycuje podivuhodný svět jednoho z našich předních surrealistů. Poezie a malířství byly pro něho největším dobrodružstvím života. Dává nám prožívat iluzi svých dní a vykládá nám tak o místech i o čase okouzlujícím způsobem. V jeho obrazech zraje a voní ovoce, hoří lesy švédských zápalek, taje olověné závaží a rozpadají se voskové tváře. Láska má množství podob, je trýznivá a mučící, zraňující, dráždivá. Její zpodobnění ve znepokojivé tváři medúzy v sobě Jindřich nesl již od dětství, na které padl stín smrti jeho sestry.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku