Boj s větrnými mlýny připomínala neústupnost, s jakou výtvarník Vladimír Boudník (44) celý svůj nedlouhý život propagoval v Československu i v zahraničí vlastní výtvarný styl explosionalismus. Do historie tuzemské výtvarné scény se − i díky přátelství se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, který mu věnoval knihu Něžný barbar − nakonec přece jen zapsal.
Vladimír Boudník: 17. března 1924 Praha – 5. prosince 1968 Praha
Na Boudníkovu smrt reagoval Jiří Kolář textem, uveřejněným ve Výtvarné práci ´68, č. 25-26 (5. března 1969):
Tohoto křehkého, zoufalého člověka nejvíce trápily estetické omyly. Trápilo jej i to, že jim mohou umělci tak lehkovážně podléhat. Na rozdíl od lidí jeho druhu nebyl samotář. Potřeboval diváka, potřeboval posluchače.
Napřed jej uráželi, potom se mu vysmívali, později zmlkali a odcházeli zmateni. Nakonec sami zkoušeli, zda by dokázali, co dokázal on. A napodobovali jej, pokud jim síly stačily. Avšak dokázali jen jedno: Prodat své plagiáty a dobře prodat. Zatímco on své „originály“ rozdával. Rozdal v podstatě celé své dílo. Aspoň tu nejlepší část.
Nevím, kdo dostal ten nešťastný nápad, aby odešel z továrny. Z té každodenní dřiny mimo dřinu v ateliéru. Asi nevěděl, že tento uhrančivý člověk, je příliš silný na práci mezi čtyřmi stěnami, na práci jen na sobě.
Jeho grafické listy příliš zřetelně převyšovaly i ten nejvyšší standart, než aby mohly být nějak zaplaceny. Než aby je každý nepřijal samozřejmě zadarmo. Každému z těchto sběratelů také bylo jedno, v jakých žil Vladimír nesnázích.
Bylo v něm jitro i večer zároveň. Svítání i soumrak. Mluvil otevřeně, ale s cudností. Když pracoval, neexistoval pro něho čas. Jednou byl u mě večer na návštěvě a mluvili jsme o nových postupech a nekonvenčním přístupu k práci. Odcházel ode mne kolem půlnoci. Druhý den ráno jsem měl za dveřmi balík listů, které později nazýval strukturální grafikou. Listy byly ještě mokré. Týž den odpoledne volal, že mě nechtěl budit a že neměl kdy, protože musel být v šest hodin ráno v továrně.
Byl příliš zaujat svým uměním, než aby dokázal vyhledávat vybranou společnost, vybrané obecenstvo. A nebylo to bratrství, založené na nějakém pohrdání. Ať mi přinesl kdykoliv cokoliv, vždycky mě přesvědčoval, že to ještě není ono, že mu to nešlo, jak by si přál, že je to jen a jen začátek. Jako nikdo, s nímž jsem se dosud poznal, Boudník přesně rozeznával vnitřní drama, které se odehrávalo v jeho nitru snad po celý život zvláště tragicky, od vášně. Pro něho nebylo umění věcí vášně, ale hledáním něčeho vášnivého, toho co neustále rozjitřuje nervy. Ptal se mě mnohokráte, komu je asi určeno to, co dělá.
Snad těm, kteří dovedou uvěřit předtuchám a viděním stejně opravdově jako skutečné události nebo realitě. Že Boudník byl jasnozřivý, potvrdí vám mnoho lidí. Věděl o krveprolití ve světě týdny napřed. Když nyní budu dokazovat, s jakou skepsí mluvil o budoucnosti v podletí minulého roku, bude se to zdát jako výmysl. Ztělesňoval to, co dělal. Dřív než začal „bít“ do svých zázračných desek, rozbíjel si sám hlavu o zeď. Dřív než je porušoval škrábanci, zraňoval až k neuvěření sám sebe. Jestliže později došel k práci s jemným železným nebo jiným odpadem, znaly jeho ruce, jeho nervy a cit všechnu surovost i velikost těchto materiálů.
Viděl nespravedlnost tam, kde ji člověk bez jeho génia vůbec nepostřehne a nemůže postřehnout. Pro tuto bystrozrakost zvláště ve věcech umění jej měli za podivína. Tato jeho schopnost vidět obnažené nervy umění všech jeho současníků jej často nutila vykládat své dílo způsobem, jemuž mohlo porozumět jen málo lidí. Byl živým svědomím nás všech. A ještě dlouho, dlouho jím zůstane.
-red-
Foto: archiv
Diskuze k tomuto článku