Jiří Sozanský (1946) pobývá nejraději dobrovolném exilu na chalupě u Světlé nad Sázavou. Zde stranou ruchu a tržních mechanismů soustředěně pracuje na svých malířských cyklech. Před listopadem 1989 náležel tento absolvent AVU (1967–1973) k výrazným a nekompromisním osobnostem polooficiální scény – k tvůrcům vyžadujícím absolutní svobodu a nezávislost. Svým založením je, přes dočasná členství v různých skupinách a spolcích, zarputilým solitérem a otevřeným kritikem každé společnosti, která dává neúměrný prostor „kýči a šmíře“, ne-vkusu zbohatlíků a hodnotovým kritériím nepoučené většiny. Umělec s vizáží boxera či zápasníka neuhýbá před problémy v životě ani tvorbě. Syrové, vypjaté a emocionální kompozice jeho rozměrných obrazů či instalací nejsou podbízivými tendenčními kalkuly. Tématy míří k nadčasovým existenciálním otázkám člověka i komplexnímu pojetí konkrétních tragédií a konfliktů naší civilizace. Ve své podstatě vypovídá vždy s obnaženou razancí o vztahu umělce a společnosti. Své názory formuluje pregnantně malbou, kresbou i slovem.

Zpravidla začleňuješ dramatické těžiště – útrapy, příkoří, zápasy apod. – do jakýchsi kulis odosobněné architektury. Na první pohled lze postřehnout jasný výrazový kontrast. Lidské bytosti jsou expresívně rozvolněné a nestálé, naproti tomu stavby bývají narýsované, vymezené a chladné. Jsi vyučeným zedníkem. Myslíš, že tento fakt hraje při tvém způsobu výpovědi nějakou zásadnější roli?

Ani omylem. S pravítkem jsem začal pracovat systematicky až v roce 1977 při jednom z pracovních pobytů v malé pevnosti Terezín. Pevnostní architektura a figura – tam to začalo.

Ještě k tomu vzdělání… Na počátku šedesátých let ses tedy vyučil a pak pracoval v letech 1963 – 67 jako dělník. Poté jsi začal studovat na pražské AVU (1967 – 73). „Přeskočil“ jsi tak střední školu? Pomohl ti v tomto rychlém vzdělávacím vzestupu tehdy tak opěvovaný dělnický původ?

Že se budu věnovat výtvarnému umění, jsem věděl již jako učeň pozemních staveb, obor zedník. Na učňáku jsem byl u pedagogů oblíben, a tak měli potřebu mě jemně upozornit, že vzhledem ke vzdělání není důvodu, aby mé plány bral někdo vážně. Jejich skepse mě nakonec vedla k tomu, že jsem se připravil na zkoušky na střední výtvarnou školu – tzv. Hollarku, kam jsem byl přijat v roce 1963, hned po ukončení učiliště. Šlo o večerní studium. Z posluchačů jsem byl nejmladší a během měsíce jsem pochopil, že v této škole nemám co dělat. Byla to ztráta času, pedagogové byli chodícími mindráky, až na dvě výjimky jsem si s ostatními posluchači neměl co říct.

Vrátil jsem se k lopatě a udělal jsem dobře. Zkoušky na AVU jsem dělal v letech 1964-67. Byl jsem přijat na třetí pokus v roce 1967 – bez protekce. V roce 1967 společnost procházela obdobím uvolnění, zavedené protekční mechanismy nefungovaly, dávala se přednost naturálním talentům ze všech sociálních vrstev. Já jsem byl shodou okolností zedník, ale to bylo vedlejší. Petr Pavlík měl zase otce, který seděl v padesátých letech, a bylo to taky jedno. Rok 1967 bylo nádherné období, lidé byli otevření a zdálo se, že celá společnost má naději na skvělou budoucnost. V tomto klimatu mně byl udělen dispens od středoškolského vzdělání, které by mně bylo stejně k ničemu. Stal jsem se plnoprávným studentem AVU pro mimořádný talent. Taková je skutečnost. Kdybych nebyl v roce 1967 přijat, je velmi pravděpodobné, že po srpnu 1968 bych opustil republiku a byl by to zcela jiný příběh.

Znalost poctivého řemesla je znát i na tvých projektech. Vyznačují se fortelem, na rozdíl od jiných mnohdy jakoby kašírovaných instalací. Vnímáš ten rozdíl?

Kašírky nesnáším. V umění i v životě.

Jak vypadala tvá léta studií? Přeci jenom to bylo rušné období kolem roku „šedesátosm“, navíc to musel být zřejmě diametrální přestup – z dělnických do intelektuálních, navíc uměleckých, kruhů, ne?

Přechod z dělnického prostředí do světa umění je skutečně zásadní změnou ve všech směrech. Dost rychle se vyjasnilo, s kým budu udržovat kontakty a s kým si nemám co říct. Klíč byl celkem jednoduchý – byla to životní zkušenost. Ant. Kroča a Lub. Janečka, oba moravští ogaři, pocházeli z chudých poměrů jako já. Jiří Novák měl zas zkušenosti z dělnického prostředí a Petr Pavlík měl otce, který v padesátých letech seděl. Ostatní mládenci, vesměs absolventi výtvarných škol, mně přišli jako liboví frajeři a žvanilové. Holky se držely pohromadě, měl jsem vždycky dojem, že mají trochu jiné zájmy, ale dobře jsem s nimi vycházel. Šest let studia proběhlo v podstatě tak, jak jsem popsal. Někteří hoši z výtvarek občas aspirovali na pravý direkt a levý hák. Nejvíc Venca Bláha, který byl vždycky oprsklý spratek. Později jsme se skamarádili a Bláha mně pomohl v dost těžké životní situaci. Pavlíka si vážím, je to statečný chlapík. Kroču mám rád, protože své tvorbě dal všechno. Janečka je v Americe a Novák v Plzni, to je taky daleko. Čas všechno srovnal, umění a život s každým tak zacvičil, že nám komunikaci značně zjednodušil.

Tvé mimořádné sociální cítění je evidentní. Přesto (nebo právě proto) přitahuješ konflikty a zaujímáš vyhrocené postoje. Řekl bych, že tě řada lidí vnímá jako kolektivní zjitřené svědomí, které patří svou intenzitou do starého železa. Jakoby si byl nějakým přežívajícím dinosaurem vkládajícím do umění přílišné nároky a nereálná očekávání, neúnosný morální apel. Jsou to samozřejmě scestné a trapné alibistické úvahy, preferující odstup a nadhled, ale zkus na tyto běžné výtky zareagovat…

Moje sociální cítění je přiměřené, nikoliv mimořádné. Záleží na tom, jak se rozhlížíš a co chceš vidět a vědět. Budu konkrétní. Asi před třemi lety jsem zachytil informaci, že zimní období s krutými mrazy si vyžádalo životy asi deseti bezdomovců. Důvodem byla nedostatečná kapacita nocleháren pro lidi na okraji. To jsou fakta, nad kterými jsem se musel zamyslet v kontextu s jinými fakty, například, že několikanásobní vrazi odsouzení k dlouhým trestům také nepracují, ale mají slušný servis v denním režimu a rozhodně dnes v celách nemrznou. Bezdomovci, kteří se dostanou na okraj z nejrůznějších důvodů mimo fungující společnost jistě i vlastní vinou, ale nikoho nezabili, musí zmrznout, protože pro ně není nikde místo k přespání. Srovnej si tyto dvě informace. Pro mě je to důvod k zamyšlení nad stavem společnosti a stimulem k výtvarné reflexi, jiné prostředky nemám. To není žaloba či trestní oznámení, ale myslím celkem přirozená reakce na zbytečnou smrt deseti zoufalců. Výsledkem tohoto zamyšlení byl širší cyklus na téma „outsideři“. Jeho součástí byl i pokus oslovit naše zákonodárce v parlamentu. Samozřejmě, že bez efektu. Ale je možné, že v jiném kontextu se takové úsilí zhodnotí, aniž se o to budu snažit.

Jakou funkci má plnit, podle tvého názoru, umění?

Funkce jsou pro lidi, ne pro umění, to žije vlastním životem, bez funkcí, ale bohužel ne bez funkcionářů – tedy alespoň v kulturních institucích.

Vždy mě naprosto děsí když někdo – a není jich málo – zcela vážně přemítá nad tím zda může být (sic povedená) reklama uměním. Vždyť tomu chybí apriori jeden ze základních stavebních kamenů – tedy přesah, tázání, hlubší smysl, identita atd. Myslím, že se tady pletou „hrušky s jabkama.“ Co bys k této blamáži, naznačující širší společenský problém dodal?

Svět reklamy jde mimo mě. Mnohem nebezpečnější je záměna kultury a popkultury, hlavně v prostředí, kde cílem je sledovanost čili smlouva neodpovědných gaunerů s publikem ke konzumaci balastu třetí kategorie, odporných zábavných show s nechutnými baviči, kteří otravují mozky širší veřejnosti výtokem vlastní omezenosti. To mi vadí a fakt, že se tomuto trendu přizpůsobují všechna média považuji za větší nebezpečí, než jakýkoliv ideologický blábol.

Co si myslíš, přes tvoje výše vyřčené názory, o humoru v umění?

Humor v umění může být mrazivě existenciálním produktem. Respektuji ho.

Na tvých výstavách či environmentech jdeš „na doraz.“ Evidentně nemíníš diváka nechat vydechnout. Předložené poselství je permanentně plné „křiku“ a vypjatých gest. Možná by bylo lepší občas ubrat, aby následný ohlušující účinek se zjevil v působivém kontrastu. Než zasadíš ránu, mohl bys pohladit, ne? Někdy i v kráse je možné pocítit tragiku světa a lidského údělu…

Kulturní dějiny lidstva se skládají z jednotlivých činů. Jsou výjimeční umělci, jejichž dílo je v této historii výjimečné a je zásadním krokem ve vývoji umění. Ti ostatní, mezi které se počítám a kterých je většina, tvoří část celkového obrazu o údělu člověka. Svou práci dělám s vědomím, že jsem součástí celku a moje vidění světa je výsečí skutečnosti. Nepatřím mezi pomatence, kteří si myslí, že jsou jediní vyvolení. To musíš hledat jinde. A je blbost mně doporučovat jinou optiku, než je ta, která je mi vlastní. Nejsem idiot, abych nevěděl, že existují různé prostředky k vyjádření lidské existence. A ujišťuji tě, že jeden život je někdy krátký k tomu, abys byl vůbec schopen definovat svůj pohled na svět a našel pro to správnou formu. Většině se to nikdy nezdaří. Sice mluvíš o divákovi, ale řekl bych, že reprodukuješ mínění tzv. odborné veřejnosti. A ta se skládá, jak oba dobře víme, z existencí přecitlivělých, se silně vyvinutým egem, často předpojatých a se sklony k hysterii. Zvláště ta část, kterou tvoří tzv. experti či referenti kulturních rubrik a kurátoři střídavé pověsti. Jde o existence, které kanalizují své frustrace komentování cizího úsilí, aby daly smysl vlastní existence. To ovšem není publikum, k němuž se obracím. Mně zajímá náhodný divák, tvořící většinovou společnost, nepoznamenaný interpretacemi „mediálních expertů“, o jejichž kvalitě byla řeč, divák se všedními starostmi, stojící oběma nohama na zemi, který má svůj názor, lhostejno jaký, ale schopný otevřenosti.

S tímto typem publika jsem počítal v malé pevnosti Terezín 1980, ve Starém Mostu 81-82, domě č. 50 1987, Sarajevu 1995, nebo Karlíně 2003.Nemohu předjímat, jak si přebere výsledky mého úsilí, ale faktem je, že jmenované projekty nebyl problém totálně zničit, protože byly nechráněné a dostupné. Nikdy k tomu nedošlo a tuto skutečnost považuji za signál dialogu mezi mnou a náhodným divákem. Pokud jsem narazil na projevy zášti a zloby, šlo výhradně o aktivity tzv. odborné veřejnosti či minulého nebo současného establishmentu české výtvarné scény, který spoluvytváří veřejné mínění. To ale není publikum.

Možná právě Tvým kritikům nejsou proti srsti názory, ale jejich někdy až nestravitelný patos…

Problém je v tom, že nikdo nezná mou dosavadní tvorbu jako celek a jen málokdo zná v širším kontextu jednotlivé projekty. Dále – v našich podmínkách se v kultuře nikdy moc nepěstovala osobní angažmá či reflektování reality, takové počínání bylo podezřelé. Zdejší klima přeje autorům, kteří se probíjí životem s úsměvem idiota a jsou flexibilní. Étos se zaměňuje za přetvářku a drama za karikaturu nebo škleb. Jedna věc je jasná, budu se muset věnovat vydání monografie, která by alespoň dílčím způsobem interpretovala profil mé tvorby. Potom bude možné vést nějakou diskusi na konkrétní téma.

Každopádně jsi ojedinělým zjevem české a jistě i evropské scény. Obdivuhodná je nekompromisnost v osobní i tvůrčí rovině, jejich těsné sepětí a tedy i naprostá důvěryhodnost. Někdy se mi zdá, že nemůžeš bez každodenní dávky silné emoce ani prožít plnohodnotný čas. Znáš ve svém okolí či ve světě podobný případ? Jak na tebe vlastně někteří poněkud formální cizinci reagují?

Upřímně řečeno, stačí málo, abych se z úplné pohody dostal do agrese a bojovné nálady kdekoliv a kdykoliv. Představ si, že s tímto vyladěním chodím po světě a žádnému z výtvarníků, z nichž většina nebudí sympatie, jsem dosud neroznejtoval frňák. Nikoho nenapadám fyzicky a raději se vyhnu situacím, kde se dají konflikty předpokládat. Právě pro toto vyladění nemám rád vnější vzruchy, nemám rád změny, vyhovuje mi stereotypní životní rytmus, jako předpoklad k soustředění na tvorbu. Samota mi nevadí a jen výjimečně cítím potřebu s někým komunikovat. Upřímně řečeno, s cizinci mám velmi dobrou zkušenost. V osmdesátých letech jsem udržoval kontakty s ředitelem knihovny Francouzského kulturního institutu Michaelem Metauerem, který mi v té době velmi pomáhal. Michael mě seznámil s Mary Gawronski, kulturním radou Velvyslanectví USA, s kterou rovněž udržuji dodnes přátelské kontakty. Musím taky vzpomenout na Medu Mládkovou, která se o moji práci vždycky zajímala a měla snahu něco z mé produkce získat aby mě mohla vystavit v západní Evropě i v USA. Nikdy se jí to nepovedlo, protože prostřednictvím Artcentra jí to znemožnili estébácké svině typu Dvořák, kteří tuto organizaci zcela ovládali. Někdy v roce 1985 mi Meda přes prostředníka poslala 15 000 Kč aniž by za ně něco dostala. V té době to byla spousta peněz a mě to pomohlo pokračovat v práci. Tak bych mohl pokračovat až do devadesátých let. V posledních letech se s cizinci příliš nesetkávám, protože pro to nic nedělám a současný establishment české výtvarné scény zase dělá vše pro to, aby mě cizinci pokud možno nehledali a nenašli.

Přesto jsi výjimkou. Čníš v jistém smyslu o několik řádů nad běžnou produkcí.Kde se to vlastně v tobě, Jirko, vzalo? Takové zacílení (poslání) bývá většinou důsledkem nějakého konkrétního zážitku, traumatu, osudového setkání apod. Nechci z tvé tvorby činit projev nějak poznamenaného ducha, ale přeci jenom – zkus „zmapovat“ vlastní proces zrání, který vyústil v tak výrazného žalobce společenských poklesků a tragédií.

Projev „poznamenaného ducha“, to mě opravdu pobavilo. Ale nakonec každý duch je poznamenán nějakou životní zkušeností. Kdo zažil velký hlad, například vězni v lágrech nebo v obležených městech, nikdy nenechá sousto na talíři. Kdo prošel válečnými útrapami a přežil, je často soustředěný sám na sebe a především prosazuje vlastní zájmy. No a pro mě bylo rozhodující období konce šedesátých a počátek sedmdesátých let.

Invaze v roce 1968, smrt Jana Palacha, srpen ´69 a následná normalizace. Osudy jednotlivců, které jsem zblízka sledoval, lidská selhání a jen výjimečně projevy odvahy se postavit mě utvrdily v přesvědčení, že člověk je velmi křehká nádoba. Že je nekonečné množství prostředků, jak ho zlomit, vzít mu důstojnost a identitu. V sedmdesátých letech jsem pochopil, jakou hodnotou je pro utlačovanou komunitu její kultura a byl jsem rád, že se na ní mohu spolupodílet, aniž bych vůči totalitnímu systému, který jsem upřímně nenáviděl, udělal jediný vstřícný krok. Ve stejné situaci byly desetitisíce dalších příslušníků mé generace, není to nic nepochopitelného ani tajemného. Nedělal bych z toho vědu. Navíc, nejsem v kontextu evropského umění výjimka. Řada umělců se nějak staví ke konkrétním problémům, aniž by se cítili být žalobci. Prostě žijí s problémy společnosti, které reflektují, jak umí.

Věříš v Osud, v jakousi nadosobní sílu, Vůli ženoucí nás všechny vpřed jasnou, námi však nezpozorovanou cestou?

Někdy to tak vypadá, ale podobné úvahy jsou tenkým ledem, po němž nemám chuť tančit. Ale chci něco podotknout na jiné téma. Oba víme, že každý artefakt má svou vlastní energii, může být pozitivní či negativní. Kupodivu není tak úplně podstatné, jakým tématem se autor zabývá. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let komunistický režim uspořádal řadu monstr výstav k různým oficiálním výročím. Bohužel je obesílala řada kvalitních umělců a někteří z mých generačních vrstevníků a já jsem se chtěl přesvědčit, jak se ta bezbřehá blbost snoubí s výkony kolegů, kteří nebyli neschopné nuly, ale především jsem si myslel, že se blbstvím většiny konformistů nakonec pobavím. Ale fungovalo to jinak. Podprůměrná produkce pohltila průměrnou a dokonce stáhla do žumpy i ojedinělé ostrůvky slušných výkonů. To za prvé, smál jsem se vždycky pouze 5 minut, dalších 5 minut jsem tuhnul a po té jsem musel opustit výstavní prostory, neboť se mi dělalo fyzicky nevolno. Stejnou situaci jsem absolvoval asi třikrát, vždycky měla stejný průběh, takže nešlo o náhodu. Potom jsem se podobným situacím vyhýbal, pochopil jsem, že to je jako v životě, zlo má větší akceleraci a širší rádius než dobro. A podobné pocity jako z komoušských pseudokulturních akcí mám dnes z nadprodukce blábolu kýče, který nadbíhá trhu s uměním. Bez ohledu na ideologii, ta je pouze spouštědlem marasmu průměru.

„Neviděli, protože chtěli vidět jenom očima, neslyšeli, protože chtěli slyšet jenom ušima,tem zmatek spořádaný, v němž každé dnes spojuje zítřek se včerejškem…“, tak praví zřejmě tvůj oblíbený básník Jan Zahradníček, jehož sbírku Znamení moci jsi volně doprovodil. Jako jeden z mála malířů přistupuješ těsněji k literatuře – nejsi tak úzce vymezený. Dnes spíš převažují umělci intuitivní. Zpravidla nejsou schopni sebe nahlédnout a verbálně alespoň sebe a své směřování nastínit. Obecně chybí potřeba (schopnost) sebereflexe. Co vlastně tento úkaz dnešní doby prozrazuje?

Když pracuješ na širších cyklech, nebo komplikovaných projektech, musíš umět sám pro sebe definovat důvod k práci, která se odvíjí v delším časovém horizontu. Slovo má tedy svůj význam a stane se, že se ti nakonec promítne fakticky do artefaktu jako jeho důležitá součást. Ale nevylučuji, že umělec může vystačit s vlastními instinkty či intuicí. Intuitivní neznamená nutně hloupý a bez talentu. Ty máš zřejmě na mysli typy, které tvoří z vody a chytají ze vzduchu, co se nosí. To je bohužel vždycky větší procento z celku bez ohledu na politickou realitu. Jejich produkce je vždycky použitelnou vycpávkou, která je obrazem průměru konkrétní reality. A sebereflexe není schopen obvykle ani kvalitní umělec, to dokáží pouze výjimky a výjimečné osobnosti.

Přetrvává ještě trochu móda nadávat na kunsthistoriky, nebo naopak je přeceňovat. Umíš být partnerem a naslouchat jiným názorům?

S kunsthistoriky obecně jsem měl dobré zkušenosti do převratu. Dnes udržuji kontakty pouze s těmi, s nimiž mám dobré a otevřené osobní relace. O umění příliš nediskutujeme. Pracujeme na konkrétních tématech. Jestli umím či neumím naslouchat, se zeptej jich.

Chodíš na výstavy – sleduješ dění kolem sebe? Jestliže ano, co tě v poslední době

zaujalo?

Na výstavy chodím málo, dění sleduji průběžně, ale jeho vývoj mě netěší. Nicméně chci něco poznamenat ke dvěma výstavám: za prvé Mánes – Jiří John. Toho jsem znal jako malíře a grafika ještě před tím, než jsem byl přijat na AVU. Vedl večerní kreslení, byl málomluvný a budil respekt. Dobře jsem s ním vycházel, oceňoval moje úsilí a komentoval ho věcně k mému užitku. Sympatie, které mi projevoval, pro mě byly velkým povzbuzením. Bohužel zemřel v polovině sedmdesátých let. Dlouho jsem jeho práci pohromadě neviděl, takže jsem se na setkání s jeho dílem těšil. Většinu obrazů, kreseb a grafik jsem znal, ale přesto jsem byl překvapen. Zarazila mě neuvěřitelná křehkost jednotlivých artefaktů a skutečnost, že jsem si nikdy předtím tento fakt tak silně neuvědomil. Zarazilo mě to a musel jsem o tom přemýšlet. Jiří John byl člověk z jednoho kusu, pevný tvar a jako umělec měl pevné a neotřesitelné místo na české výtvarné scéně šedesátých a sedmdesátých let. Byl dobře zakomponován a respektován jak klasiky tak mladou generací, na kterou měl výrazný vliv – M. Ranný, M. Koval, A. Jílková, M. Blabolilová atd. A já jsem si položil otázku, jestli by takový typ, jako J. John, mohl vyrůst a dozrát v dnešní realitě a jestli by jeho křehký svět měl dnes tak výrazný ohlas, jako tomu bylo v šedesátých a sedmdesátých letech. Došel jsem k závěru, že v dnešní době by se John neměl šanci prosadit i když byl vynikajícím umělcem, který byl dobrým člověkem a pedagogem. Umění, tedy to dobré, je skutečně v řadě souvislostí zrcadlem své doby. Je však často bohužel závislé na okolnostech ve kterých vzniká a dozrává. Čistý a křehký projev nemůže žít ze stoky…

Za druhé Adrie – Josef Žáček Shodou okolností také málomluvný introvert jako J. John, jehož tvorba je rovněž křehkým a vzácným artiklem, který nemá smysl popisovat. Žáčka mám rád jako člověka, i když se lišíme úplně ve všem, kromě jediného – neděláme kompromisy. Jeho tvorbu mám rád stejně jako Johnovu. Je z jiného světa, než je ten, který obývám já.

Návštěva tvých výstav nepřináší zrovna uvolnění a zábavu. Člověk zakouší spíše takovou „léčbu šokem“, tedy pokud není ignorant či zavilý nepřítel. Nahlížíme na rozléhající se mystický pocit prázdnoty, zkázy, holosti, destrukce, pudovosti… Ukazuješ člověka jako oběť, uzlík masa a nervů. Možná to souvisí s tradicí evropského myšlení, totiž křesťanským odživotňováním, pocitem viny a dědičného hříchu. Křesťanství v tomto smyslu umělo jedince pořádně přimáčknou ke zdi a vsugerovat mu jakousi předpotopní vinu. Proč se tak v tomto středoevropském teritoriu podvědomě bráníme harmonii a sebelásce?

Na výběr jinou než křesťanskou tradici nemám a nemám důvod to měnit. Pracuji převážně s figurou a v kontextu s tématy, kterými se zabývám, nemohu se této tradici vyhnout. Ujišťuji tě, že dědičný hřích či pocity viny vskutku nemám, ideologií křesťanství se nezabývám a nejsem praktikující křesťan. Nevím, co to je „harmonie“, sám jsem znovu a znovu překvapen, že svět vůbec drží pohromadě. Že bychom si ale měli stěžovat na nedostatek projevů sebelásky? Mám pocit, že nepamatuji období, kdy by člověk byl soustavně konfrontován se sebestřednými existencemi, s nimiž ego mlátí o zem, jako je tomu v současné době. Spíš trpím nedostatkem osobností střízlivě uvažujících a slušných s jistou dávkou odpovědnosti za své počínání.

Pracuješ v cyklech. Jmenujme např. lepty. Suterén (1979), Člověk Job (1988), obrazy: Bojiště (1988 – 89), Pád (1989 – 91). Ty si vlastně umění nevymýšlíš, spíš personifikuješ mytickou či zcela aktuální situaci (Apokalypsa či Bosna). Jaká má tento přístup úskalí? 

Jako autor projektů, o nichž se zmiňuješ, mohu odpovědně prohlásit, že ke každému tématu přistupuji z jiného konce. Víc nemám co dodat.

Kromě grafických a malířských cyklů se zabýváš environmenty, tedy akcemi s jistým

scénářem v reálném prostředí. Mnozí z nás si jistě pamatují na Most (1981 – 82), Přežít (1984), Tam a zpět ve Veletržním paláci (1984), Dům č. 50 ve Vysočanech (1987) či Karlín. Kdo ti pomáhá organizovat tak náročné akce technicky i finančně?

Do převratu jsem všechny projekty organizoval sám, bez problémů jsem na to stačil a pokrýval jsem je z vlastních zdrojů, nebo příležitostných půjček od sochaře O. Zoubka. Jsem mu za to doživotně zavázán, protože bez jeho laskavosti by řada projektů nemohla v konkrétním čase vzniknout. Cením se toho zejména proto, že Zoubkovi je povaha mé tvorby zcela cizí a vzdálená. Měl jsem také řady parťáků – řemeslníků – ti mně pomáhali buď zdarma, nebo za směšný honorář.

Po převratu se okolnosti změnily, své projekty mohu realizovat díky různým grantům, dlouhodobé podpoře firmy Metrostav, a.s. Praha a především své ženě Olze, která mě ve schopnosti organizovat dohnala a předehnala, na rozdíl ode mě je velmi společenská a všem sympatická. Dokonce mě občas i pobaví. Mám prostě kliku.

Používáš kromě malby, kresby či grafiky také fotografie, objekty, film, instalace, fyzickou akci. Není to příliš náročné, rozptylující a možná i megalomanské?

Že mohu pracovat v jednotlivých uměleckých disciplínách, mně pomáhá regenerovat své síly do další práce. Megalomany hledej třeba nad horizontem pražských střech, kde občas zazáří neonová kýčovka v podobě trnové koruny nebo prezidentského srdíčka.

Co bylo dřív? Tvá mimořádná fyzická kondice a umožňující takovou pracovitost nebo tě naopak četné aktivity posílily do dnešní až kulturistické (to slovo je vlastně kulturní) vizáže?

Příroda mně nadělila dost slušnou fyzickou kondici a to se hodí jak u lopaty, tak u umění. Práce na jednotlivých projektech je fyzicky i psychicky vyčerpávající činností. Naštěstí jsem i psychicky celkem stabilní, což mi umožňuje dlouhodobě pracovat na zátěžových tématech. Bylo to v roce 1980 v Terezíně, když jsem s dalšími kolegy připravoval v prostředí malé pevnosti jednotlivé výtvarné artefakty pro prostory na IV. dvoře. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že i pro mě existují limity. Denně po dobu třech měsíců jsem nastupoval kolem 8 hod. ráno a pracoval někdy do 20 hod. Myslel jsem na sochařské dílny, které pracovaly při stavbě katedrál, kde sochaři a dělníci začínali a končili s denním světlem. Po dvou měsících intenzivní práce jsem se cítil dost vyčerpaný a napadlo mě, jestli bych vůbec dokázal udržet krok s mistry sochařských hutí. Takové a podobné otázky si kavárenští povaleči či referenti kulturních rubrik nikdy nepoloží, protože nemusí. Přesto mají drzost všechno komentovat, i když neví, která bije.

Ještě boxuješ? Pamatuji si na výstavu nazvanou Práce s tělem pořádanou v pražském Mánesu v roce 1990 kde jsi s Ivanem Komárkem a s kamarády boxery uspořádal originální expozici. Připravujete do budoucna další setkání ducha a těla?  Sálu tehdy dominovala obří plastika tlukoucího srdce, kde tento artefakt dnes skončil?

Ano, stále docházím do tělocvičny, kde absolvuji tréninkový proces způsobem uměřeným věku. „Práce s tělem“ byl jedinečný projekt, realizovaný díky shodě šťastných náhod. Nedá se opakovat a nelze na něj navázat. Navíc, řady boxartu opustili bývalí ligoví boxeři, prostě zestárli. Boxart přestal být tím, čím byl, takže po dohodě s Komárkem jsem ho koncem roku 2003 oficiálně rozpustil. Nic netrvá věčně. Komárkovo srdce skončilo v IKEMu v Krči. Daroval ho špitálu.

Jsem přesvědčen, že boxováním se stává každý mozek vyplašeným a nenávratně

potlučeným. Souhlasíš?

Mohl bych odpovědět ironií, ale omezím se na konstatování. Jsou typy boxerů, kteří způsobem boje riskují trvalé poškození. Ale nikde jsem se nesetkal s tolika splašenými mozky, jako mezi umělci a „intelektuály“. Ve srovnání s nimi kypí boxeři duševním zdravím. A to je fakt.

Sám se stáváš iniciátorem kolektivních výstav – např. Dialogu´90 v Mánesu s česko – francouzskou účastí, kde jsi vystavoval pověstný Kontejner na výrobu iluzí a obětí. Pokračuješ v těchto výměnách názorů dodnes?

Bohužel, život se zkomplikoval, nezbývá mi čas ani prostor. Byl bych rád, kdybych našel někoho, kdo by byl lepší organizátor, než jsem já. Klidně bych zaujal své místo a dělal jen, co mně přísluší. Jsem zvyklý pracovat v kolektivu a dodržuji pravidla a subordinaci. Nejsem ale ochoten se nechat manipulovat omezenci v podobě samozvaných kurátorů a expertů, s kterými se dnes roztrhnul pytel.

Máš zvlášť vřelý vztah k baroku. Není divu – jeho exaltovanost a temná pompéznost je ti blízká. Nejsem si však jist zda je ti boží nadvláda po vůli. V roce 1992 ses podílel na mezinárodním výtvarném sympóziu Barok a dnešek v odsvěceném kostele Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích. Řekl bych, že autority v lásce nemáš…

Narodil jsem se a vyrostl v barokní Praze. Musel bych být slepý, aby na mě toto prostředí nemělo vliv. Jako kluk jsem v interiérech pražských kostelů trávil čas ve společnosti babičky, která mě měla na starosti. Sledoval jsem hru světel v šerosvitu oltářů a silně na mě působily obrazy s příběhy svatých, s touto zkušeností jsem bez problémů přijal za svého Rembrandta a české barokní mistry. V dospělosti jsem se přirozeným procesem dostal až k tvorbě enviromentálních projektů, které často tvořily prostor k performancím, což je také barokní princip. Autority respektuji, pokud jsem přesvědčen, že jsou autoritami.

Angažuješ se v různých společensko – kulturních akcích, přesto jsi, domnívám se,  takový jezevec samotář. Teplejší měsíce trávíš na chalupě, nevycházíš a nepřijímáš, až na výjimky, návštěvy. Nechodíš nakupovat, jen manželka ti přijíždí doplnit zásoby. Jak takový „poustevníkův“ den vlastně vypadá?

Možná klamu tělem, ale příští rok mi bude šedesát a stanu se ctihodným kmetem. Úměrně věku omezuji na osobní úrovni řadu kontaktů a rozmýšlím si, s kým si sednu ke stolu a kdo je pro mě důležitý svou existencí. Je to přirozený proces, protože můj čas je již vymezený a chci ho pokud možno užitečně naplnit. Nejlépe prací s konkrétními výsledky. Společenský život jsem nikdy intenzivně nepěstoval. Ale může se stát, že z původně pracovní schůzky se vyvine mimořádně intenzivní příjemný kontakt – což jsme absolvovali společně s Fárovkou právě my dva v jinak zakázané zóně na venkově, kde pracuji. Je to ale výjimka, většinou se při podobných situacích těžce otravuji. Můj pracovní den na venkově se neliší od pracovního dne truhláře či zámečníka. Dělí se na přijímání potravy, pracovní nasazení a večer relaxaci. Je to radost a štěstí, protože mě nic nevyrušuje a mám to v rukách. To se ve městě nedaří, Bůh ví proč. Ale na venkově bych nemohl existovat celoročně, taky nevím proč. Jenom vím, že bych tam nevydržel. Jsem zcela závislý na svém městu. Žiju z jeho atmosféry a tepu, i když dnes je Praha zátěžovým prostředím. Ale supluje mi vše, co k životu a tvorbě potřebuji. Díky tomu nemám chuť v podstatě cestovat. Nudí mě to a vždycky nudilo.

V létě jsem na této chalupě viděl u tebe ve stodole řadu rozmalovaných obrazů. Ta hmota barev byla fascinující! Vysoké vrstvy olejového materiálu jsi hnětl a nanášel je špachtlí. Vznikaly tak jakési strukturní plochy či barevné reliéfy. Co tě k této mimořádně expresívní řadě vedlo?

Užívám si luxus občas se věnovat krajinomalbě. Jako prostředku užívám leteckých snímků konkrétních lokalit, které mají svůj dramatický příběh. Tento cyklus jsem začal v roce 1996 jako reakci na přelety bojových linií ve válečné Bosně, které jsem absolvoval s letadly převážejícími vojáky Unprofor. Jednou jsem let absolvoval malým letadlem, převážejícím francouzské vojáky. Seděl jsem u okénka a sledoval krajinu pod sebou. Přesto, že jsme letěli nízko nad zemí, neuměl jsem rozeznat frontové linie a kdybych nevěděl, kde se nachází, nerozpoznal bych, že letím nad válečnou zónou. Protože jsem se zrovna vracel z rozbombardovaného Sarajeva, ten kontrast mezi pohledem ze země a z ptačí perspektivy mě překvapil. Lidský úděl a tvář krajiny se zásadně lišily, tedy na první pohled. To byl počátek cyklu, na němž průběžně pracuji téměř 10 let. A ty jsi mě zastihl zrovna na práci na cyklu maleb ze záplav v roce 2002. Musím se přiznat, že mě těší dramatickou či tragickou realitu přetransformovat malířskými prostředky do barevné struktury, kde divák možná příběh ani nerozezná. I příroda je k lidskému údělu netečná.

Tragédie v New Yorku se odehrála již před nějakým časem. To jsi na tak zásadní apokalyptický zážitek reagoval až nyní?

Útok z 11. září je stigma počátku nového století, které vedlo zatím k další válce. Od myšlenky na jeho reflexi k realizaci projektu vede dlouhá cesta od precizování koncepce přes jeho technické a finanční zajištění. Je to proces, který trvá někdy pár let. Taková činnost se zásadně liší od představy, že si odskočíš do ateliéru a za měsíc máš co předvést. Bohužel.

Jirko, přeju Ti hodně tvůrčí síly, dobré vůle a odhodlaného přesvědčení do dalších cyklů. Co přeješ Ty českému umění?

Díky, věřím, že tvé přání je upřímné, a já ho mám zapotřebí. Pohybuji se na české výtvarné scéně víc než třicet let a setkal jsem se s řadou jednotlivců, jejichž poznámkám a replikám jsem porozuměl až s odstupem času. Sám jsem musel zestárnout, abych věděl, o čem je řeč. Mám na mysli např. V. Boštíka, E. Kmentovou, O. Zoubka, Z. Palcra, S. Podrázského, M. Chlupáče, J. Načeradského, F. Ronovského, K. Nepraše a řadu dalších. Nevyjímaje ale některé pedagogy AVU jako L. Čepeláka, J. Johna, či prof. Jiřího Kotalíka. Přál bych si, aby českou výtvarnou scénu reprezentovaly především osobnosti s talentem a lidským formátem, nikoliv loktaři, parazité a profesní outsideři. Pevně doufám, že Knížák s Kolíbalem konečně dostanou svěrací kazajku a doživotní ajnclík, protože neuvést ve sbírce současného českého umění tak skvělého malíře, jakým je Josef Jíra, je známkou čirého šílenství a těžké frustrace obou individuí. Pokud budou mít kompetentní psychoterapeuty, možná nakonec dojdou k poznání, že vrcholná kulturní instituce není tím nejlepším prostředím k řešení jejich osobní vendety. Chci věřit, že nastupující generace najde dost odvahy postavit se pokleslému postmodernímu blábolu a kýči, který zahlenil současnou výtvarnou scénu. K tomu jí dopomáhej Bůh.

Radan Wagner

psáno pro Revue Art, 2005