Výstava u příležitosti čtyřicátého prvního výročí významné přehlídky díla Josefa Jíry v Galerii umění v Karlových Varech v roce 1980 představuje obměněnou reprízu velké autorovy retrospektivy, která se uskutečnila v roce 2019 v Oblastní galerii Liberec. Nabízí panoramatický pohled na obrazovou tvorbu Josefa Jíry obohacenou o jeho unikátní cestovní deníky. Název výstavy reflektuje dva možné způsoby interpretace, a to jak světskou (život je bohatý sled scén, v nichž každý hraje svou roli), tak i křesťanskou (v pozadí všeho dění se nachází Bůh-Stvořitel). Osobnost Josefa Jíry se realizovala v obou.

Autor byl mnohovrstevnatou uměleckou individualitou; malířem, hluboce ukotveným ve svém rodném kraji – básníkem Podkrkonoší, který celý život přijímal impulzy z krajiny svého dětství s jeho dvěma centry, rodičovským domem na Malé Skále s dlouhými stíny v údolí Jizery a chalupou prarodičů na výšinách v nedalekých Horkách. Umělec však maloval zejména vnitřní, zvláštně potemnělou atmosféru této krajiny, poznamenanou severským duchem melancholie, smutku a křesťanských mystérií. Důležitou součástí Jírovy krajiny jsou lidé a jejich osudy, ve výsledku se prolínají prvky přírody blízké i vzdálené, život člověka i zvířete. Spjatost s regionem se však právě u Josefa Jíry vzácně snoubila s celostátním významem. Jeho styl a umělecké výrazové prostředky jej čím dál více vřazovaly mezi výrazné výtvarné fenomény druhé poloviny 20. století.

Od sedmdesátých let se do centra umělcova zájmu dostával také portrét, který v těch nejlepších dílech dosahoval hloubky velkých mistrů portrétního umění. V podobiznách přátel, malířů, herců, spisovatelů nezobrazoval vnější stránku člověka, ale postihoval, či spíše zjevoval jeho osobnost. Za mnohé o tom svědčí portrét Bohumila Hrabala.

Celoživotní inspirací Josefa Jíry byly rovněž četné cesty do zahraničí, ale i poezie a kontrasty velkoměsta, a zejména imaginace divadelního, filmového, literárního a hudebního světa, z něhož pocházela řada umělcových přátel. Protiklady dramatičnosti a hlubokého lyrismu, tragédie a frašky, fantazie a realismu, pokleslosti a morality, autobiografie a podobenství současného světa, osobního a všelidského v kontrastu těžkých nánosů pastózní barvy a lehké kresby činí z obrazů i asambláží Josefa Jíry podmanivé Divadlo světa.

Vedle malby se Josef Jíra věnoval grafice (zejména technice monotypu a suché jehly), dále vitráži, malbě na skle, ilustracím pro dospělé i pro děti a okrajově také mozaice a artprotisu.

Tvorba málokterého umělce se vyznačuje tak silným autobiografickým charakterem jako právě tvorba Josefa Jíry. Výstavu proto doplňuje publikace Deník Josefa Jíry 1970/1971 s předmluvou Bohumila Hrabala jako pocta přátelskému vztahu obou protagonistů, který trval několik desítek let.

Zuzana Štěpanovičová

Turnovský rodák Josef Jíra byl známý svým bouřlivým životem, podle svého přítele Bohumila Hrabala to byl ale současně nejpříjemnější člověk ve střední Evropě.

Josef Jíra (1929–2005) Divadlo světa

Místo konání: Letohrádek Ostrov, pobočka Galerie umění Karlovy Vary, Zámecký park 226, Ostrov

Termín: 7. 5. – 4. 7. 2021, otevřeno denně 10 – 17 hodin, kromě pondělí

-red-

Příloha: hudba Radůzy s obrazy Josefa Jíry ZDE.

Bohumil Hrabal o Josefu Jírovi, 1977 

Josef Jíra o sobě říká, že je obyčejný člověk, krajina jeho dětství, ve které pořád žije, mu je měrou všech věcí, když tedy zvolil tuto krajinu, zvolil i lidi, kteří zde žijí a dovedou se rvát se zemí o chleba a o tu jistou důstojnost, která dělá člověka člověkem.

 A v této krajině jsou gruntovní události, které lidi a zemi posunují někam nazpátek a přitom kupředu a dál, je tady člověk, který se naposledy objal se svým koněm před cestou na jatka, je tady pstruh tažený vlascem z bystrého potoka, skřivan, který stoupaje zpívá, zatímco krajina klesá do hloubky, skřivan, padaje k zemi vidí, jak krajina znova stoupá k nebesům vzhůru, je tady dívčí otevřená dlaň, která dává lidem květinu, je tady ruka v ruce druhého, dva páry zamilovaných očí, které splývají v oko jedno. Jsou v této krajině ruce umírající staré ženy, která odchází vždycky nevhod, ruka přicházející z druhé strany života a je tady dřevěný koník, se kterým lze běžeti nazpátek až k dětem, které už mají děti. A jsou tady vesnice a městečka, do kterých vstupuje vegetace a je tady snění elementů průsvitného světa. Jsou tady měsíční krajiny halucinace a horečky, krajiny všech fází slunečních hodin, krajiny napité fialovým smutkem mosazné dechovky, jsou tady krajiny tajícího sněhu a zlověstných znamení. Je tady krajina posázená dominantami starých časů a je tady za rezatý hřebík přibitý Kristus z plechu vydávající viklavý sten staré pumpy. A je tady krajina sněhu, kterou velkou rychlostí sjíždí lyžařský závodník a stromy se mašlují nazpátek mezi tyčkami života a smrti. Jsou tady krajiny s jizvami brázd družstevních polí a je tady krajina lidské tváře zvrásněná životem a starostí, jsou tady krajiny plné šrámů a třísek z prken a hřebíků, jsou tady šaty potřísněné barvou a hlínou a jsou tady znamení lidskýma nohama sešlapaných kořenů borovic, krajiny, které i se zemí byly otištěny do srdce. A je tady vlhká krajina viděná závojem růžových a modrých plen a siločar těsně před porodem. A je tady krajina, která vysypala obsah svých věcí už z druhé stany svého bytí. Je tady krajina jako bourec morušový, když se dere přes kuklu ke krásnému motýlu, jsou tady krajiny, které ve svém břiše nosí tajemství natočených výsečí k divákovi, jak zasklená ikona zvedaná k líbání. A je tady výkřik, kdy za ticha se skály se zřítila dívka, jsou tady ale také krajiny venkovských žen v šátcích, kterak ve studené skále vzývají květinu zastrčenou do modrého pucláku na kávu. A jsou tady krajiny výkřiků a ržání protikladů, svár, kterým všechno živé se dere dál, zápasy brutální lásky, velké ornamenty událostí, které voní člověčinou, variace na daná základní témata, ve kterých člověk krok za krokem a křikem se stává jiným. A jsou tady krajiny hřímavých vesnických varhan a harmonií, kterými se člověk proti své vůli umazal o věčnost a o prosté tajemství nesmrtelného obilí. Jsou tady krajiny muže, který trpělivě od nepaměti navléká nit do ouška jehly v ženě, nit, kterou vyšívá svým osudem do krajiny společný osud, epopej o tom, co přesahuje život směrem k hodnotám. Je tady krajina, ve které se jeví člověk a jeho čin jako přírůstek přírody. A jsou tady krajiny, které chápou i to nepochopitelné, to hořce sladké štěstí, které je léčivé a jedlé, tak jako chleba, vedle kterého je položen nůž, chléb, kterého krájením neubývá, který naopak neustále přibývá, když je rozdáván lidem. A jsou tady krajiny a v nich jsou tři pstruzi, tři rybičky, kterými kdysi, mladý a krásný muž nakrmil tisíce lidí.

Josef Jíra je opravdu neobyčejně obyčejný člověk.