Výstava jednoho obrazu? Ano, je to možné – zvláště, když se jedná o malbu mimořádných kvalit. Ty jsou vizuální (vnější), ale také mohou odrážet umělcovy vnitřní a důležité souvislosti. Jednoduše řečeno: v tomto konkrétním případě hrají téma i rok vzniku důležitou roli v malířově tvorbě. V překrásné „šímovské“ barevnosti je zde v jedné kompozici přítomno hned několik umělcových stavebních (myšlenkových) prvků, respektive symbolů, s kterými měl doslova nutkání pracovat.
Píše se rok 1927 a začíná Šímova kapitola označována jako „návrat k pramenům“. Z jeho korespondence je zřejmé, že před tímto momentem prožíval tento český malíř žijící v Paříži „tvůrčí a životní krizi“. Spíše jej zaměstnávaly pro obživu tvořené ilustrace, starost měl o nemocnou ženu a další své směřování. Totiž chtěl by už „konečně klidněji něco dělat“ a tak je „hladovej na něco opravdového.“ Takové parametry pro něj splňovali někteří surrealisté, chtěl se s nimi „spojit“ i když měl k jejich hnutí své výhrady. Šímovo narůstající sebevědomí připravovalo tedy zvrat v jeho volné tvorbě, i když dosavadní výsledky tomu ještě neodpovídaly.
Šíma nalezl svůj osobitý výtvarný jazyk i vnitřní svět na jaře 1927. Jednalo se o náhlou změnu pramenící z otevření nevědomí – tedy o „obrácení z vnějšku dovnitř“ (František Šmejkal), o proces při kterém vyplavávaly na povrch zapomenuté zážitky i obecné (společné) archetypální struktury. Imaginace jako hlavní akční síla ve výsledku prolínala vzpomínky i zážitky jednotlivce, které však svou povahou často přesahovaly osobní svět. A samozřejmě imaginace patří také k poezii: zvláště snová Aurelie od Gérarda de Nervala byla oblíbenou Šímovou četbou podobně jako dílo Rogera Gilberta-Lecomta ze skupiny Vysoká hra.
Zde všude vystupovaly archetypické „praobrazy“, k nimž přibyly osobní vzpomínky z dětství, ale i z dospělého – třeba i erotického – života. Osobní svět, příroda a živly, poezie… v obrazech Josefa Šímy z této počínající nové etapy je patrné překračování dvojitosti (dualismu), kdy se subjektivní a objektivní slévá / prolíná v jeden celek. Cestu k takovému vyjadřování jistě ukazoval i malířův zážitek „oslňující jednoty“ v podobě náhlé reálné události: „Jednou za noční bouře, v prudkém světle blesku, vzduch, mraky, podstata stromů, země, kameny a všechno se jevilo být jedinou látkou světa, a mne napadla Hérakleitova věta: Blesk tvoří univerzum. Nebyl to jen počátek světa, připadalo mi, že je to také symbol rozpuku myšlenky… náhlý okamžik inspirace a poznání,“ vzpomínal Šíma roku 1966 v jednom z rozhovorů.
Tato objevená vize si ovšem žádala i nové výrazové prostředky. Dosud spíše geometrizované znaky byly nahrazeny trojrozměrnými prvky, které se zpravidla vznášely v hermetickém prostoru. Vzniká „univerzální řeč symbolů“ v čele s proslulým vejcem známým z indické či orfické mytologie. Šíma však tato ohlédnutí neilustruje, ale znovu prožívá díky své otevřené psychice. Stejně jako vejce vstupuje do jeho obrazů ženské torzo jako symbol nevědomí, erotických pudů, vyjevuje se coby zvláštní objekt pohybující se v nadzemské rovině a směřující k letu nebo levitaci. A stejně tak se vznáší další prvky Šímových obrazů: strom, krystal nebo tajemný zelený „ostrov“ jaký známe již z obrazu Mlno z roku 1927 a dalších vrstevnatých krajin.
Koncem roku 1927 se Šíma tedy rozhodl dát vlastnímu iniciačnímu zážitku i obrazový doprovod. Mlno a další obrazy nebyly však pouhými scenériemi světelné elektrické bouře, ale složitě komponovanými celky rezonujícími s osobním, ale i okolním světem. Orazy tak oslovovaly diváka známým i tajemným světem. Zvláště zelený prvek se stal hádankou. „Z čeho byl tento podivný zelený útvar odvozen, zůstává záhadou. Nesporné je, že měl pro Šímu neobyčejnou emotivní naléhavost, protože z něj učinil jeden ze základních kamenů svého nového imaginativního univerza. Jeho neurčitost a nedefinovatelnost mu přitom umožnila, aby do něj vkládal nejrůznější, často velmi odlišné významy,“ přibližuje tento jev František Šmejkal ve své skvělé monografii Josefa Šímy.
Šíma také pohyboval v okruhu skupiny Vysoká hra, jejíž člen – zmíněný básník Gilbert-Lecomte napsal: „Kosmická totalita má jednotu, je to živý organismus. Všechno participuje na všem. Všechny oddělené jevy čerpají z téhož kořene. Tudíž každé působení na jednu část působí zároveň na celek a všechny ostatní části. Kosmos je strom. Kosmická totalita není beztvará. Je to totální krystal a každá jeho část je zase krystal, který jej totálně reprodukuje. Duch analogie. Stav receptivity v otevřené komunikaci se životem.“
Také Milletův výrok, který Šíma znal je tomuto malíři (a působení jeho díla na diváky) jistě blízký: „Co činí dílo krásným, nejsou ani tak věci v něm zobrazené, jako spíše to, že tu byla potřeba je zobrazit: a právě intenzitou této potřeby je dán i stupeň mohutnosti, s jakou jsme se zhostili svého úkolu.“
Výstava: Josef Šíma Mlno, 1927, Galerie Zdeňka Sklenáře, Schönkirchovský palác, Praha, do 15. června 2024
TZ Galerie Zdeněk Sklenář: Klíčové dílo naší národní historie je připraveno na setkání s Vámi v architektonickém řešení Josefa Pleskota. Obraz Mlno z roku 1927 zachycuje malířův vteřinový zážitek jednoty světa. Vychází z kresby krajiny s domy a mýtinou z Carony, kde Šíma zažil úder blesku. Význam této zkušenosti, která mu zprostředkovala vizi splynutí živlů, osvícení, setkání s materializovanou energií a pocit jednoty hmoty země, kamenů, stromů, vody, mraků, vzduchu a síly světla stojí na počátku malířovy zralé tvorby a promítá se do řady jeho dalších krajin.
Mimořádné spojení obrazu s architekturou
Jako blesk by měl návštěvníky Galerie Zdeněk Sklenář zasáhnout pohled na dílo přední osobnosti moderního evropského malířství Josefa Šímy nazvané Mlno. Pod dojmem záblesku z nebe autor plátno namaloval. Okouzlen večerní ztemnělou oblohou, obtěžkanou mraky a následnými výboji se Šíma vrátil i ke svým kořenům, když obraz označil dnes již téměř neznámým slovem Mlno, pocházejícím z praslovanského jazykového kořene označujícím blesk. „Blesky přicházely odnikud a byly všude. V temnotě neexistovalo nic, ani země, ani já, s výjimkou okamžiků, kdy blesk vše osvítil. Ještě nikdy jsem neměl takový pocit jednoty hmoty, kamenů, stromů, mraků, vzduchu a světla“, popsal Šíma zážitek z jednoho letního večera prožitého v Caroně u Lugana na návštěvě u básníka Pierra Jeana Jouvea.
Nízko položené mraky, záblesky oživující vědomí věčnosti přírody i pomíjivosti lidského bytí Šímu, spoluzakladatele skupiny Le Grand Jeu, jejíž členové zkoumali souznění člověka se světem a vesmírem, posunulo jeho výtvarný projev. Malíř začal redukovat smyslové vjemy, abstrahovat tvary, volit symboly. Originální řešení prezentace obrazu významným architektem Josefem Pleskotem v Galerii Zdeněk Sklenář zdůrazňuje estetickou, uměleckou a filozofickou hodnotu tohoto imaginativního Šímova díla v nebývalé míře. „Obraz Mlno pro mě představuje komprimovanou podstatu fyzického světa, která je zobrazena nad hlubinou jezera reflektujícího vesmírnou nekonečnost. Josefu Šímovi prý toto zjevení umožnilo nenadálé osvícení bleskem v bouřce uprostřed přírody. Předsevzal jsem si, že se pokusím jeho zážitek zinscenovat v podmínkách galerie. Jako cestu zešeřelou krajinou s náhlým stanutím v záplavě světla tváří v tvář scenérii, kterou umělec tak silně zpodobnil,“ uvedl ke své realizaci Josef Pleskot. Hloubku umělcových snových představ si tak budou moci návštěvníci naplno prožít při soustředění v téměř religiózním prostředí, připraveném architektem Pleskotem pro toto výjimečné dílo, pro jedinečný okamžik jeho zření.
foto: galerie Zdeněk Sklenář, Národní galerie Praha, archiv
-rd-
Diskuze k tomuto článku