Letos probíhá „Šímovský rok,“ neboť si můžeme připomenout hned dvě malířova výročí. Josef Šíma se narodil v Jaroměři 19. března 1891 a zemřel v Paříži 24. července 1971. V době nedávno minulé byl vzpomínán jen zřídka a na dálku. V dnešních poměrech je situace příznivější. Proto se mohl zrodit i pozoruhodný plán a příběh týkající se malířova hrobu. Na Střední uměleckoprůmyslové škole Zámeček v Plzni byla vytvořena replika Šímova pařížského náhrobku. Co tomu předcházelo? Pedagožka a vedoucí celého projektu Eva Bednářová vzala před časem své studenty na poznávací výlet do Paříže. K cílům cesty patřila i návštěva hrobu slavných malířů – Františka Kupky a Josefa Šímy. K překvapení výletníků však Šímův hrob už neexistoval. Z neznámých důvodů byl srovnán se zemí a každým dnem hrozilo jeho úplné zrušení. A tak vznikl nápad tuto smutnou skutečnost napravit.
Eva Bednářová začala jednat a plánovat. „Jde o repliku původního náhrobku, který byl na pařížském hřbitově Thiais a který tam už není. A my jsme se rozhodli, že se budeme ucházet o možnost repliku tam vytvořit,“ sdělila Eva Bednářová, která oslovila Daniela Doležala – úspěšného absolventa školy. Přes velké byrokratické peripetie se dílo ve spolupráci s českou ambasádou ve Francii nakonec zdařilo realizovat. A mělo být na hřbitově instalováno u příležitosti výročí malířova narození. Pandemická situace však tyto plány zhatila a muselo se slavnostní odhalení nového náhrobku odložit. Nakonec byl odhalen nedávno – 13. července. Více o náhrobku naleznete ZDE.
Daniel Doležal provedl podle fotodokumentace Miloše Čuříka, který dlouhodobě mapuje hroby slavných. Tento soukromý badatel v roce 2007 v médiích prohlásil: „Ještě v roce 1999, během mé předcházející návštěvy tohoto rozlehlého hřbitova na jižním okraji Paříže, jsem jeho náhrobek – prostou stélu s vyraženým jménem Šima – vyfotografoval. Dle sdělení pracovnic správy tohoto hřbitova byl nejpozději v roce 2005 zlikvidován.“ V Plzni Doležal vytvořil asi dvousetkilogramovou stélu z matné žuly se jménem Joseph Sima, která však dlouho čekala místo svého určení. Transport měl proběhnout koncem února. Nyní už je náhrobek osazen na pařížském hřbitově a bude v létě slavnostně odhalen.
Cesta Josefa Šímy začíná v jeho rodné Jaroměři a dále vede do Brna, kam se rodina v roce 1904 přestěhovala. Jeho otec byl jmenován profesorem kreslení na zdejší Státní průmyslové škole. V moravské metropoli mladý Šíma také maturoval, aby se pak vydal do Prahy studovat Vysokou uměleckoprůmyslovou školu, odkud po čase přešel na vysněnou Akademii výtvarných umění k slavnému malíři Janu Preislerovi.
Touha stát se malířem se ovšem poněkud křížila s pragmatičtějšími ohledy jeho otce, který pro svého syna viděl jistou kariéru profesora kreslení. A tak nakonec Šíma musel studovat pražskou a posléze i brněnskou techniku. V listopadu roku 1915 byla však jeho cesta přerušena vojenskými povinnostmi a celou První světovou válku strávil mladík na frontě v uniformě vojáka rakousko-uherské armády. Bojoval v Haliči, Rusku a Itálii a profesní plány i výtvarnou činnost musel odložit.
Po válečných strastech Šíma pokračoval ve studiích. Jeho působení na technice však již nebylo jen otázkou dobrého existenčního zabezpečení. Probudilo v něm zájem o svět technických objektů – továren, vlaků, mostů a vůbec o geometrii a matematiku. Od roku 1920 se Šíma na brněnské technice stává dokonce asistentem na katedře kreslení u poněkud konzervativního profesora Ferdinanda Herčíka. Ten však měl Šímovi záhy změnit jasně narýsovanou a poklidnou dráhu. Právě Herčík objevil pro mladého a poněkud neposedného asistenta důležitý inzerát. V něm španělsko-francouzská manufaktura na výrobu vitráží a mozaik hledala kreslíře pro obnovu válkou zničených kostelních oken v Hendaye. V malém městečku na svahu Pyrenejí plnil Šíma své pracovní úkoly a ve volných chvílích maloval okolní krajinu.
Práce pro firmu byla ale pro malíře fádní a finančně neuspokojivá. Přivydělával si psaním reportáží, které posílal například do Lidových novin, kam také přispíval kresbami vtipů či karikatur s filmovou tématikou. Osamělý pobyt v Hendaye byl ale pro Šímu důležitý pro jeho malířskou tvorbu. Díky svým obrazům byl přizván na III. Výstavu slavných Tvrdošíjních. V Praze, Brně a Košicích tak jeho malby visely vedle obrazů Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Rudolfa Kremličky nebo Emila Filly. Šíma se stával respektovaným malířem – po civilních tématech nacházel také kouzlo krajinářství, do kterého promítal své rozpoložení.
Váben dalším malířským dobrodružstvím dává v přímořské manufaktuře na podzim roku 1921 výpověď a vydává se do Paříže. Definitivní Šímovo usazení v městě na Sienou bylo v roce 1923 stvrzeno sňatkem s Nadine, dcerou majitelky ateliéru na výrobu knižní vazby a výrobků z kůže, kde byl malíř zaměstnán a našel zázemí. Šímovy kontakty s českou avantgardou však neustaly, zvláště s členy Devětsilu a Jiřím Voskovcem se nadále prohlubovaly. Malíř se stal důležitou spojnicí mezi Paříží a Prahou – dvěma významnými centry meziválečného umění, v obou městech vystavoval a spolupracoval s pokrokovými nakladatelstvími.
Jaké kulturní klima čekalo na Šímu v Paříži na počátku dvacátých let? Město mělo stále ještě pověst metropole moderního umění – místa, kde se nejsnadněji formují nové myšlenky a objevy. Vedle toho sem stále více pronikaly vize ruského konstruktivismu, výmarského Bauhausu či holandského De Stijlu v čele s abstraktními novotami Pieta Mondriana. Šíma začal pronikat do pařížské umělecké společnosti a začíná se věnovat také knižní ilustraci. Toulal se dnem i nocí – poslouchal první jazzové orchestry, sledoval moderní tance, skandální dadaistické večery i mondénní společenské bály, chodil na americké grotesky i avantgardní divadelní představení. Navštěvoval kabarety, bary, ale i cirkus Médrano a hlavně kosmopolitní bohémské kavárny. O tom vše i nadále Šíma psal do Lidových novin či Rozprav Aventina. Ve svém Kaleidoskopu o tom referuje: „Bylo to na podzim 1921. Vrátil jsem se zde Španělska. Dva tři dny uběhly v představování se. Teprv třetí den k večeru dostal jsem se na Montparnasse a viděl poprvé Rotondu a Dome… Na terase seděli všichni jako ve výkladní skříni. Byl tam Metzinger, Kisling, Léger, Foujita, Zadkine a masa neznámých. Tehdy jsem měl dojem, o němž jsem se již zmínil: něco se děje, něco se stane. Rozčilení, nervóza, velikášství, sebevědomí, fanfarónství. Celé to množství zdá se být v neustálém pohybu.“
Šíma byl okouzlen, ale současně si uvědomoval, že skutečné tvůrčí problémy leží hlouběji pod povrchem tohoto vzrušujícího a ohlušujícího města. V malých soukromých galeriích jej zaujal Picasso, Braque či Matisse. Kromě blízkého Mondriana byl v pravidelném kontaktu s pařížským dopisovatelem Lidových novin Richardem Weinerem. Z Čechů v Paříži více navštěvoval snad jen Františka Kupku, někdejšího jaroměřského otcova žáka, s nímž diskutoval o problémech čisté malířské formy. Z dočasných, ale pravidelných návštěvníků Paříže se vídal s Janem Zrzavým, Bohuslavem Martinů, Karlem Teigem, Jaroslavem Seifertem či celoživotním přítelem Jiřím Voskovcem, za kterým na oplátku jezdil s Nadine na letní Sázavu.
Šíma maluje v devětsilském duchu opět civilizační témata – tentokrát parníky a přístavy, nad okouzlení technikou však už převládá romantická či tajemná básnivost. „Záhadné, chimérické, bizarní a monstruosní tvary Šímových maleb jsou obrazy negativu života: snu, stejně všední a každodenní, a stejně nesrozumitelné a nadsymslné, jako je život snu,“ komentoval Šímova proměňující se díla roku 1928 teoretik Karel Teige. Sám malíř, člověk ateistický a zvídavý, byl však otevřen hlubokému až „zázračnému“ zření, která zažíval v přírodě – úkazům jakými byl požár, bouře či zjevení kulového blesku. Toužil proniknout k podstatě, respektive skryté jednotě světa a tvorba mu byla jen nástrojem k takovému dobrodružství. „Konečným cílem není malba. Za estetickými vjemy je vždy metafyzická myšlenka, kterou nevidíme. Metafyzické je skryto v poetickém,“ podotýkal Šíma.
Když Richard Weiner seznámil v roce 1927 Josefa Šímu s básníky budoucí Vysoké hry, našli v sobě obě strany okamžité zalíbení. Malíř po dvouleté krizi, kdy téměř nemaloval, právě zažíval zásadní proměnu a „tvůrčí explozi“. Díky ilustracím k poetickému Ztracenému ráji P. J. Jouva a zvláštnímu kontemplativnímu prozření či „vnitřnímu zraku“ uzřel nový svět. Jeho obrazům dominovala levitující vejce coby symbol původní jednoty a mýtického zrození. Mezi první malby patří obraz ML, jehož název Šíma komentuje: „Temný zvuk dvou písmen se mi zdá odpovídat hloubce, chvění duté znělosti tohoto obrazu.“ Ze stejného roku pochází také obraz Evropa s ženskými torzy a vejcem, malba, jež patří k chloubám současné výstavy v Brně. Jsou to zásadní a velkolepé obrazy, archetypální představy, které jistě musely uhranout i tehdejší návštěvníky Šímova ateliéru v Paříži. Mezi ně jistě patřili i mladí básníci a spolužáci z remešského lycea: Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal, Roger Vailland a Robert Meyrat, budoucí členové skupiny Vysoká hra. Již tehdy se pouštěli do nebývalých pokusů rozšiřovat hranice lidského vědomí, do riskantních výletů za hranice smyslového vnímání a bdělého vědomí. K tomu jim sloužila různá duchovní i tělesná cvičení, anestetika i drogy.
Tito básníci, uhranuti novými Šímovými malbami, byli mimořádně inteligentní a ve svém počínání naprosto radikální. Odvážné a mnohdy sebezničující pokusy jim byly vším – experimentovali, zajímali se o moderní psychologii, etnografii či indickou a esoterickou literaturu. Když odešli do Paříže, stali se pozoruhodnými osobnostmi. Setkání se „zázračným Šímou“ bylo zásadní. Všechny spojovala snaha zbavit se konvencí, civilizačních nánosů, komerce a odpor k jednostrannému racionalismu. Přitahovaly je vize světa fyzického i snového ve své plné a původní jednotě. Dvacetiletí básníci, trochu mystikové i filozofové, okamžitě rozpoznali v šestatřicetiletém kontemplativním malíři spřízněnou duši. Již koncem roku 1927 se rozhodují společně vydávat časopis a založit skupinu Vysoká hra. Nemíní však vytvářet nějaké nové umělecké hnutí. Jejich prvotním cílem bylo změnit sebe samé, obohatit se nevšedními zkušenostmi a tvorbou pak o nich referovat. Přesto se trefili do kulturního kontextu své doby, zvláště do vzedmuté surrealistické vlny. Také jejich vzpoura navazovala na dadaismus, který bořil konvence, ale nestačil už prý dostatečně změnit člověka.
„Vysoká hra je výlučně ničivá. Zničení však je jednou tváří proměny, jejíž druhou tváří je tvorba. Jsme odhodláni ke všemu, hotovi vsadit sebe samy…“ dočteme se v manifestu skupiny, s níž Šímu pojilo odmítání zavedeného způsobu života. Malíř byl pro básníky v mnohém oporou a na obrazech zjevoval často v předstihu jejich koncepce. V Paříži se začali společně prezentovat – konzervativní kritika je s posměchem přehlížela, ale živé surrealistické hnutí zpozornělo. V červnu 1929 skupina uspořádala první výstavu s poezií, Šímovými obrazy i negerskými plastikami – vydávali nadále časopis, připravovali další akce, ale začaly se také objevovat první neshody zvláště v otázce spolupráce se slavnými surrealisty. Skupina Vysoká hra nakonec zanikla v průběhu roku 1932. Experimenty s drogami – zvláště Daumala a Gilberta-Lecomta – si začaly vybírat svou daň. Podlomené zdraví, ztráta soustředění tvořit a schopnost společného sdílení byly rozkladné příznaky.
Vysoká hra se podobala meteoritu, který na chvíli oslnivě zazářil a zmizel. Program skupiny však nespočíval jen na divých experimentech. Sám Šíma, který se držel trochu stranou, v pozdějších letech takto vzpomínal: „Je s podivem, že skupina Vysoká hra mohla být tak často považována za skupinu mystiků a náboženských metafyziků, buddhistických či jiných. A přece Vysoká hra mobilizuje všechny možnosti a schopnosti, racionální právě tak jako neracionální, to je sen, imaginaci, extázi, právě tak jako analytickou, logickou a racionální metodu, která je si vědoma své použitelnosti jako ke zdroji pohybu a duchovní hybnosti…“.
Josef Šíma po rozpadu skupiny pokračoval ve své soustředěné cestě a naplňoval podmanivě hluboké výtvarné vize. Dále se však také angažoval na širší kulturní scéně ve Francii i v Československu, vystavuje, ilustruje, organizuje. Zúčastní se zlomové mezinárodní umělecké přehlídky Poezie 1932 v pražském Mánesu a o tři roky později doprovází slavné surrealisty André Bretona a Paula Éluarda na jejich legendární cestě do Prahy. Po válce je jmenován poradcem našeho vyslanectví v Paříži pro československo-francouzské styky. V roce 1950 začíná Šíma pod desetileté krizi opět malovat, ale v nových poměrech není ve své původní vlasti nadlouho akceptován.
Radan Wagner
P.S. Dílo Josefa Šímy v majetku Národní galerie v Praze ZDE.
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku