Je to krásný český jazyk… line se do šíře i zákoutí, oplývá zvláštní magií, vrstevnatostí, proměnlivou náladou a barevností. Prostupuje vyprávěním epickým, lyrickým, uchváceným i melancholickým – velebí přírodní krajinu dosud neporušenou, také však mizející. Ale duch místa trvá. Josef Váchal zaznamenává nejen svými dřevoryty, ale i slovem intenzivní prožitky neúnavného a žasnoucího chodce. Tento kraj byl řadu let jeho velkou láskou a romantickým světem, s kterým se svérázně ztotožňoval. V roce 1931 vydal rozměrnou knihu Šumava umírající a romantická.
„Koncem srpna a po celé září bývá Šumava nejkrásnější. Ztratí se z ní většina parazitů lidských, prázdináři a dovolenci. Den po dni rozhošťuje se po ní více klidu. První bílé jíní, které lehne na traviny luk a první mlha odváživší se ukázati se ve slunci po řadě několika po sobě následujících krásných dní je blížícího se podzimku předzvěstí. Večery, již zkrácené, jsou dosud plny sluneční záře. Přibývá pestrosti lesům, prostoupeným listnatými stromy, kterým nutno přibrati za stafáž ranní páry z rašelinišť a slatí. Dlouho dopoledne zastřena jsou údolí mlhami. Však výšiny tím jasněji svítí od rána časného jak pochodně. Slunce ještě chvíli opíjí se vlastním vedrem nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený častějšími ranními mrazy. Však tvář svou, když schová, tím žalostněji kraji předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi. Je to tklivější příroda stále více. Řekl bych však, že je čistší, a jako křesťan po zpovědi. Není tu prašných stop po létě jak v kraji. Příroda chová se, jak zbožný před smrtí cítíc zimu v zátylí. Mnoho je však ještě překrásných zářijových dnů…“ tak začíná Váchalovo vyprávění. Romantika, mystika a estetika se zde mísí v jedinečném monumentálním díle. Více si poslechněte na Českém rozhlase ZDE.
Šumavská atmosféra, jakou vedle Josefa Váchala uměli zachytit Alfred Kubin nebo Karel Klostermann, je zde podmanivě až mysticky přiblížena, jindy okořeněna černým humorem.
Váchal, prostoupen jakousi pansofií a vlastní imaginací, je Šumavou pohlcen. Božské i démonické se v jeho mysli a obrazivosti prolíná v jedinečném světě. Autor „surrealistického“ Krvavého románu (poprvé vydaného v roce 1924) či výzdoby interiéru domu zvaného Portmoneum (1920 – 24) v Litomyšli. Časem se rozhodl své šumavské zakoušení vtělit do ambiciózního projektu: velké knihy se svými texty a ilustračními výjevy. Vlastním nákladem v roce 1931 vydal publikaci pod názvem Šumava umírající a romantická; ani malé množství se však neprodalo.
„Váchal si pro knihu vyřezal a odlil vlastní písmo – více jak osm tisíc písmenek. To samo o sobě je nadlidský výkon. Váha 20 kg papíru, velkorysý foliový formát 84 x 64 cm, kožená vazba, 74 barevných dřevořezů, jejichž harmonie nesnese jedinou chybu v soutisku několika barevných samostatných desek. Tři roky intenzivní práce a výsledkem je pouhých 12 exemplářů knih, z nichž jeden vlastní rodina knížete Karla Schwarzenberga na Orlíku (zcela logicky, když si představíme, že ještě před pozemkovými reformami jim patřila celá Šumava), další jsou v nedostupných sbírkách a jistě několik exemplářů bylo rozřezáno a jednotlivé grafické listy roztroušeny po světě. Fakta, která sama o sobě znamenají, že jsme svědky mimořádného uměleckořemeslného výkonu,“ píše se o knize na váchalovských stránkách.
Bližší představu o této velké knize si můžete rovněž udělat ZDE. Galerie výtvarného umění v Chebu uspořádala a výkladem doprovodila výstavu s katalogem v roce 2011.
Také Josef Kroutvor krásně líčí toto téma v drobné publikaci Šumava a Josef Váchal (1994).
Josef Váchal: narozen 23. září 1884 jako nemanželské dítě v Milavči u Domažlic; vyrůstá u prarodičů v Písku. 1889–1893 se učí v Praze knihařem. 1904–1905 navštěvuje malířské školy A. Kalvody a R. Béma. 1910 spoluzakládá skupinu Sursum (Jan Zrzavý, František Kobliha, Jan Konůpek a další). 1916–1918 pobývá na italské frontě. 1920 začátek přátelství s grafičkou Annou Mackovou, která se po smrti Váchalovy ženy stane jeho celoživotní družkou. 1922 podniká jednu z cest na Šumavu, poprvé navštíví papírnu paní Eggertové v Prášilech. 1938 se stěhuje na statek Anny Mackové do Studeňan u Jičína. 1966 je otevřena výstava v Galerii hlavního města Prahy. 1969 obdržel titul zasloužilého umělce; 4. května umírá A. Macková; 10. května Josef Váchal umírá již zapomenut ve Studeňanech.
-red-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku