Kazimír Malevič věřil upřímně až fanaticky v umění, člověka a obecnou přeměnu v nový řád.
Čtverec ani pravý úhel v přírodě nenalezneme; ani černá a bílá nejsou v pravém slova smyslu barvami světelného spektra. Přesto lze těmito prostředky vyjádřit skutečnost či její podstatu. Praví se, že umění je lež, která ukazuje pravdu – alespoň v úrovni našeho dosavadního poznání a vnímání. A mimořádná intuice či schopnost zření zjevně cílí k pravdě více než racionální kalkulovaná rozvaha…. V Hluboké nad Vltavou (AJG) bude je otevřena výstava představující slavnou ruskou avantgardu. Podívejme se hlouběji na příběh nejslavnějšího představitele této etapy – na malíře, myslitele a spasitele Kazimíra Maleviče.

Kazimír Malevič (1879 – 1935) stejně jako Kandinskij, Mondrian či Kupka byli vábeni vhledem za běžně vnímanou (iluzorní) realitu. Pokoušeli se podmanivě obrazem definovat zákonitosti univerza, zpočátku vespolek pod vlivem teosofické nauky. Každý však šel dále vlastní cestou, formován svou povahou, prostředím i zkušeností.

Malevič byl jistě „postižen“ vlnou slovanského respektive ruského mesianismu, oslovován posláním, které však nebylo pouhým blouzněním. Jednalo se spíše o žitý spiritismus s vědomím pro-národní oběti, jež musí bez uhýbání projít zkouškou – peklem – podsvětím. Typickým příkladem tohoto utopického proudu je také F. M. Dostojevskij („Rusové jsou národ, který nese Boha a má obnovit ztracenou kulturní harmonii, která se vytratila kdesi mezi východem a západem, a hledá jednotu skutečného světa v Kristu“). Tehdy však šlo o myšlenku křesťanského společenství („sobornosti“) se svobodným a centralistickým řádem, kde „nikdo nevykonává moc“. Tyto vize či myšlenky ještě jasněji formuloval a šířil Dostojevského přítel filozof Vladimir Solovjov, pravděpodobný vzor pro Aljošu Karamazova. Ten však šel otevřeným mystickým radikalismem (cestou gnostického zakoušení) a tak na sebe seslal společenské vyobcování, vyloučení z univerzitních kruhů a osobní záhubu. Slovanská filozofie zde totiž dostávala podobu „konkrétního soužití lidí a jejich společného duchovního chápání“ – a božská Trojjedinost se tak měla projevit a brzy realizovat v nedílné podobě: církev – kultura – ekonomie.

Jednalo se tedy o posedlost, o celkovou transformaci (také sjednocení všech křesťanů včetně pravoslavných) a to carskému režimu nahánělo hrůzu. Nešlo tedy o „neškodný“ římský model augustiniánský (až tam nahoře), ale o duchovní vtažení již na tuto zemi pod dohledem symbolické postavy Moudrosti – Sofie.

Také ruská historie a její legendy mají svůj symbolický průběh – i svou počáteční „Atlantidu“. Tato však nezanikla pro zpupnost a přílišnou bohorovnost svých obyvatel, s trestem se nepotopila po znesváření základních ras v čele s agresivními Toltéky a „Černými hady“. Ruská „Atlantida“ zanikla – tedy spíše unikla svou společnou zbožnou silou všech místních věřících. Cesta ze země do nebe je tedy v ruské kultuře popisována jako pouť do neviditelného města, které se jmenuje Kitěž.

Podle legendy bylo toto město Bohem zachráněno před zničením v roce 1239 a uniklo tak zpustošení nájezdných Mongolů – ponořilo se raději (a na čas) do jezera Svetlojar. (To je také proslulé svými tajemnými zvuky. Tento jev se před časem pokusila vysvětlit vědecká expedice, a její závěr zní: „Zvuky nevydávají živé organismy, jsou zjevně umělého původu).“ Tedy Kandinského „znění ticha“? Již dávno se stalo cílem poutníků, symbolem grálu – nebeského zaslíbeného města, do kterého může dojít každý po očištění své duše.

Ani na počátku 20. století nepolevuje tradiční vize: Nové sociální společenství nových lidí se tak mělo (či má) stát „křesťanským komunismem“. Vize je to teoreticky svůdná, avšak nebezpečná, neboť nepočítá s jedním podstatným „detailem“: Člověk z masa a v mase se stává nepoučitelnou snad všeho schopnou kreaturou. Ostatně těmto snům učinil dočasně přítrž již car Petr Veliký, když roku 1703 využil tohoto ruského mýtu – archetypu „ráje“ a založil při Baltském moři jiné „město na vodě“ – totiž Petrohrad – bránu otevřenou k západnímu racionálnějšímu a tolerantnějšímu smýšlení (samozřejmě při uchování vlastní moci).

Mezinárodní duchovní obrození v umělecké rovině, známé jako avantgarda, zasáhlo i ruské intelektuální kruhy nepočítající již tolik s božskou pomocí či dokonce apokalyptickým rozuzlením. Potřeba přesahu – transcendence však i zde zůstávala jako bytostná vlastnost (společná paměť). Začala se však projevovat rozdílně, osobitě a mnohdy s vědeckým přičiněním (u Maleviče se například jednalo o soustavné pátrání po „čtvrtém rozměru“ inspirované nejvíce matematikem – esoterikem P. D. Uspenskim (Ouspenskym) a jeho spisem Klíč k záhadám světa z roku 1912. Později se stal žákem pověstného Georgieje Ivanoviče Gurdžijeva.

A to co se ještě nedávno bralo jako utopie, se potvrdilo: tzv. červí díry jsou důkazem dalších existujících dimenzí. A vzpomeňme již na mystického Pythágora). Obecněji se ale počátkem minulého století v Rusku rozprostřela inspirace spíše vágním francouzským deismem (Voltair, Diderot apod.), kdy šlo o jakousi racionalistickou odchylku od ortodoxního křesťanství („rozumové náboženství“).

„Ruská inteligence si vydobyla kolektivní identitu dříve než západní – důkazem je i to, že tento zvláštní termín pro její označení se objevil prvně v Rusku,“ dokládá ve své studii Intelektuálové v Evropě 19. století Christophe Charle. Náklonnost k francouzské kultuře způsobila mezi intelektuály dočasné uvolnění, zeslabení carské cenzury či vzestup školství – a celkově vzrůstající význam jejich integrované vrstvy (tzv. stříbrný věk). A v tomto duchu přichází ke slovu také umělecká avantgarda citující ledacos od futurismu přes kubismus až po konstruktivismus. Ovšem prorazit z kruhu zakořeněného konzervatismu se dařilo jen osamělcům či koncentrovaným hnutím podporovaným universitními kruhy a jejich zájmy.
A stejně jako Francie přikládalo i Rusko od 90. let 19. století maximální význam nejen literatuře, ale umění jako celku. Car se ovšem cítil být nadále „nejvyšším pastýřem“, tvůrci mimořádného ducha a vůle však nezůstávali ve svém sebevědomí pozadu. A tak roku 1913 přichází Malevič se svým suprematismem – svérázným i dogmatickým programem. Jeho ve finále černobílá abstrakce se zjevila náhle a hotová. „Suprematický systém porazil modrou barvu oblohy, prolomil ji a vstoupil do bílé jako do skutečného konceptu nekonečna,“ prohlašuje rázně mystický věrozvěst o svých obrazech a plánech. Již mu nestačí Nietzschecho „nadčlověk/prirodnik“ – Bůh je pro něj ztělesněním nadumělce.

Černý čtverec jako nic (starého) a všechno (nové). Bod nula a manifestace nového vnímání – cesta k vidění za povrchem běžného. Ikona absolutního božství i jiného lidství. Osvobození. Zvěstování. Obrazové podobenství. A v bílém suprematismu už mizí všechny otázky po Bohu („náboženství i socialismus jsou v konečné fázi zbytečné“, prorokuje Malevič). Ale jak dál? V roce 1920 Malevič ohlašuje dokonce „konec závěsné malby“. A jeho nejnadanější žák El Lisickij vyjasňuje případné nedorozumění „lidového“ umění budoucnosti, které se začalo přesouvat do (veřejného) prostoru: „Znakům, tvarům, které umělci vytvořili, tedy nerozumíme proto, že mozek člověka zatím nedospěl do odpovídajícího stupně vývoje.“

Malevič byl skutečným mystikem a věřil v možnou proměnu (nejen) svého národa. Stal se otcem umění, kterému se později začalo říkat minimalistické či konceptuální. Doba mu však nepřála a zmýlil se také v možnostech (schopnostech) lidstva jako celku. Během dvacátých let opustil své vizionářské abstraktní dogma. Na jeho retrospektivní výstavě, uspořádané roku 1929 v moskevské Treťjakovské galerii, už jeho revolučnost pohasla. Přesto byl otevřeně napaden jako „buržoasní“ umělec a ředitel galerie Fedor Kumpan byl za zorganizování výstavy na dlouho poslán do vězení. Malevič i přes svou demagogii v zajetí vlastního mesianismu to jistě myslel i cítil poctivě, ale stal se obětí svých ideálů. Prozření to muselo být strašlivé. Jeho odkaz je však stále mimořádný. A tak by si býval mohl spolu s hrdinou z Přeletu přes kukaččí hnízdo říct: „No co, aspoň jsem to zkusil.“ Zemřel ve věku 56 let v roce 1935. Patří jednoznačně k nejuznávanějším a nejzásadnějším umělcům 20. století.
Radan Wagner

foto: Tate Gallery, AJG a archiv