„Vzhledem k novým informacím o svém zdravotním stavu, který jsem obdržel minulý týden, je mi jasné, že bych měl víc myslet na sebe, a ne na všechny ostatní…“, zapsal si do svého deníku jednu z posledních vět ikonický Keith Haring, který zemřel před 30 lety.
Keith Haring (1958 – 1990) byl výraznou postavou mezinárodní výtvarné scény. Přátelil se s Andy Warholem, Yoko Ono nebo Jean-Michelem Basquiatem. Jeho práce sbírala Madonna či monacká princezna. Výstavy a četné realizace ve veřejném prostoru měl po celém světě. Poslední roky jeho předčasně ukončeného života byly doslova hektické. Pracoval a užíval si slávu světové hvězdy. Snad každý zná jeho dílo, možná však ani neví kdo je jejich autorem… zapsal se do pop kultury všedního dne. Takový projev a dosah se však nedají opakovat; Haring měl štěstí na výjimečnou konstelaci příznivých okolností. Výjimkou je Banksy, ale to je jiný – tajemný a sociálně kritický fenomén.
Po příjezdu do New Yorku se začal věnovat pouličnímu umění, které praktikoval v prostorách zdejšího metra. Razil hesla „Veřejnost má právo na umění“ či „Umění je pro všechny.“ Tomu dával svou hlubokou vizi. Bojoval za sociální spravedlnost a věřil v propojenost celého lidstva. Intenzívně se zabýval zdravím dětí, bojem proti cracku a epidemii AIDS, vystupoval proti apartheidu v Jihoafrické republice. Také vůči obchodu s uměním, třebaže se stal jeho vyhledávanou součástí, byl odměřený. „Umění podle mě není propaganda; mělo by to být něco, co osvobozuje duši, podněcuje představivost a dodává lidem odvahu jít dál. Oslavuje lidstvo, namísto toho, aby jím manipulovalo,“ zapsal si do svého deníku.
Haringovo vizuální dílo je lyrické i plné dynamiky, ale především nabízí velmi jasnou a na první pohled čitelnou zprávu. V silně stylizované „primitivizující“ linii a plošné lokální barevnosti zde defilují ornamenty, zvířata a lidské figury ve výmluvných gestech či anekdotách. Žádné zvláštní šifry nejsou na místě. Umění všem – obsahem i dostupností. Když začaly ceny jeho obrazů strmě stoupat, hledal způsob, jak zůstat s veřejností v přímém kontaktu. I nadále dělal nástěnné malby, ale také – jako příznivec populární kultury – toužil mít vlastní obchod (Pop Shop), kde by si jeho fanoušci mohli zakoupit dostupné předměty s jeho designem. To se mu podařilo uskutečnit v roce 1986 v newyorském SoHo.
Koncem osmdesátých let už byl slavným jako rocková hvězda. Přátele měl po celém světě. Jako jeden z nejznámějších umělců byl zavalen spoustou zakázek (od návrhu na hodinky až k pomalování vzducholodi). Někdy byl přepracovaný, náladový, vždy však hrdý na svou homosexuální identitu a dosažený úspěch osobitého výtvarného stylu. Přes nepřízeň osudu byl až do konce života pracovitým, dobrodružným a optimistickým člověkem. Poslední zápis v jeho deníku je ze září roku 1989. Haring píše ze své milované Evropy – italské Pisy, kde vytváří nástěnnou malbu v kostele sv. Antonína: „Ta (nakloněná) věž je úchvatná. Viděli jsme ji ve dne a pak i za úplňku. Je majestátní, ale též k popukání. Při každém pohledu vám vykouzlí úsměv na tváři.“
Miliony lidí znají jeho styl, tisíce jich nosili jeho trička či odznaky. Nečekaná popularita narostla díky úsilí a houževnatosti. Také však pro jasnou a ž univerzálně platnou liniovou kresba a malbu. Haring se stal symbolem populární kultury (sám nerozlišoval umění na nízké a vysoké). Dosáhl až na profesní vrchol, ale lidi nepřestal mít upřímně rád. Do konce života žil naplno a rozdával pozitivní energii.
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku