Pro mnohé byl morálním vzorem, inspirátorem nebo podporovatelem. Díky svým postojům si udržel nezávislost, ale nakonec byl nucen odejít do exilu. Po návratu do vlasti pokračoval ve své originální tvorbě i společenské činnosti. Dnes si připomínáme 21 let od úmrtí této mimořádné osobnosti… Vymýšlel a pečlivě realizoval na své osamocené cestě nejrůznější výtvarné techniky. V době, kdy ještě nebyly možné digitální triky s obrazem, pracoval dlouhé hodiny s pravítkem, skalpelem a lepidlem. Stránky starých knih, reprodukce slavných děl (které mu zpočátku dodával sochař Karel Malich) nebo vlastní fotografické portréty rozřezával na prvočinitele a opět je znovu, ale po svém, rytmicky skládal. Původní předlohy nešetřil. Známé reprodukce z dějin umění třeba i namáčel do vody a muchlal, než je v poněkud jiné podobě použil pro svou „muchláž“. Začínal jako básník, ale na počátku šedesátých let psanou poezii opustil a rozhodl se věnovat vizuálnímu umění. Koláže, roláže, muchláže a mnohé další jeho vizuální experimenty jsou dnes chloubou prestižních sbírek. Autor těchto děl byl jedinečný spolutvůrce, mecenáš i sběratel českého moderního umění.
Kavárna Slavia bývala svého času svobodným prostorem v nelehké době. Naproti Národnímu divadlu a s pohledem na Pražský hrad stávalo se toto místo cílem setkávání známých, ale i nově příchozích umělců, filozofů nebo literátů. Vedle sebe diskutovaly kruhy různě zaměřených generací, které se občas prolínaly. Nejznámějším ohniskem byl jistě tzv. Kolářův stůl, nalézající se v místě, kde „půdorys ve tvaru L svírá vnitřní stranu svého pravého úhlu.“
Václav Havel si tuto tvůrčí společenskou atmosféru 50. let připomínal rád. Sám patřil k volnému sdružení Šestatřicátníků – stejně mladých přátel básníků či filmařů. Pravidelně zde debatovali o umění, hledali vlastní pohled, ale i vzory, ke kterým by šlo vzhlížet. Budoucí prezident a začínající dramatik na Slavii a důležité setkání vzpomínal: „Scházeli jsme se tam většinou v sobotu v poledne. Tou dobou jsme velmi ctili Jiřího Koláře a toužili jsme se s ním setkat… Když jsme ho měli jednou s Violou Fischerovou a Milošem Formanem konečně navštívit, zjistili jsme na místě s překvapením, že to byl ten pán od vedlejšího stolu.“
Autoritativní Jiří Kolář zde sedával s výtvarníkem Vladimírem Fukou nebo básníkem Josefem Hiršalem. Docházeli sem pravidelně také teoretici či „přísedící“ malíři Václav Boštík, Richard Fremund či Zdeněk Sýkora. Byli ve Slavii často, dalo by se říct, že patřili k zavedeným štamgastům. Časem se okruh těchto inspirativních osobností proměňoval nebo rozrůstal o mladší adepty včetně Václava Havla, který charakterizuje vůdčího Koláře takto: „Byl to takový kazatel, měl velmi vysoké nároky na umělce. Pod jeho vlivem jsme odmítali jakékoli vnější kompromisy, tvořili jsme podzemí nikoli z donucení, ale volbou.“ Těmito slovy charakterizuje Havel staršího Koláře, za kterým jezdili začínající autoři z celé republiky. Československá umělecká scéna nacházela i v době totality v tomto „kazateli“ podporu, ale rovněž informace o podstatném domácím i zahraničním dění.
Kolář se stal morální i tvůrčí osobností pohybující se na literárním i výtvarném poli. Zabýval se experimentální poezií a vizuálním uměním. Byl kouzelníkem slova, který se časem slov zřekl. Vlastně byl při své pevnosti nesen různými, avšak pozitivně působícími paradoxy. „Anarchista a zákonodárce, kacíř a kněz, buřič a kazatel. Obklopen vždycky spoustou blízkých, nikdy nemohl tento fanatik vývoje vytvořit školu; vždycky už opustil území, kterých bylo dobyto…“ píše Josef Hlaváček v eseji Poavantgardní umělec Jiří Kolář.
Když chtěl, byl družný, ve vlastní tvorbě se však ubíral záměrně osamělý: „Mám nesmiřitelný odpor ke všemu vyzkoušenému, slibujícímu úspěch, zaručujícím účinek, nenávidím cizí střechy…“.
Byla to zajímavá postava v centru bohémské společnosti. Kolář, věčný experimentátor, klamal také svou vizáží – měl spíše „střízlivou tvář úředníka“ a k samotné tvorbě přistupoval spíše jako trpělivý řemeslník, racionální autor volných a více vrstevnatých sdělení. Vždyť i vřazování jeho tvorby do dějin umění se vzpouzí zavedeným kategoriím a jeho dílo bývá kladeno kamsi doprostřed mezi literaturu a výtvarné umění. Také jeho život je rozprostřen do neobvykle pestré šíře, nakonec až mezi Prahu a Paříž, kam emigroval.
Tato dvě významná kulturní centra umění 20. století jsou spojována s novými směry, které přinesly změny i otázky. Moderna v prvních dvou desetiletích vyčerpala svůj náboj. Byla „posledním pokusem umění o spolupráci se světem.“ Kubismus či surrealismus a další hnutí patřily z hlediska živého vývoje minulosti. Autentická tvorba se rodila i nadále, jeden z vrcholů měla ještě ve „zlatých“ šedesátých letech, avšak její smysl pak již nedosahoval k „nápravě světa“. Umění se stalo teritoriem menším, tedy diskutovaným užším okruhem aktérů. Požadavek morálních postojů však zůstal, a to zvláště v zemích těžce usilujících o svobodu slova i ducha.
Myslitel Jiří Kolář si byl tohoto dějinného posunu vědom. Po druhé světové válce a zvěrstvech koncentračních táborů mu bylo zřejmé, že umění svět nezachrání ani nepředělá. Nicméně své místo muselo hledat, aniž by ztratilo pravdivost. Poctiví umělci v této době kocoviny z pošlapané humanity odmítali „falešnou pozitivitu“ a hledali nové či odpovídající formy sdělení.
Jiří Kolář byl tedy přesvědčen, že po celosvětových katastrofách slova už nestačí. Již v roce 1944 hlásal, že „poezie zůstala daleko za malířstvím.“ Dříve psal básně, ale přestal, i když texty v jeho následných kolážích měly své zásadní místo. Jeho všestrannost se dodnes připomíná: byl básník, autor experimentální a vizuální poezie, překladatel, sběratel umění a mecenáš samizdatové literatury a mladých umělců. Je tedy také – a pro pozdější generace především – výtvarníkem a vynálezcem originálních technik. Byl typem intelektuálního tvůrce, který však poznal skutečný život.
Narodil se v chudé rodině švadleny a pekaře, mládí prožil na Kladně. V dospívání objevil moderní básníky, jakými byli Jaroslav Seifert nebo F. T. Marinetti a záhy začal psát vlastní texty. Ve třicátých letech vystřídal celou řadu povolání. Byl truhlářem, kterým se vyučil, přidával na stavbě, stal se nakrátko hlídačem, číšníkem, pomáhal v řeznictví, holírně, dělal osvětlovače nebo kolportéra. Musel se uživit a poznával různá prostředí a životní situace. Zvláštní epizodou bylo Kolářovo působení v kladenské hospodě, kam nastoupil koncem války.
S vlastní uměleckou tvorbou „šel ven“ roku 1937, když vystavil své koláže v tehdy prestižním a pokrokovém Divadle E. F. Buriana a pražském Mozarteu. Psané verše, které nosil k posouzení básníku Františku Halasovi, vyšly prvně Jiřímu Kolářovi pod názvem Křestní list v roce 1941. Jeho organizátorský talent se projevil, když s teoretikem umění Jindřichem Chalupeckým a několika výtvarníky inicioval založení umělecké Skupiny 42. V ní se nakonec sešli František Gross, Jan Kotík, Kamil Lhoták. Jejich veřejné vystoupení s výstavou se uskutečnilo v roce 1943. Programové zaměření na všední život, tedy civilismus, městskou periférii a techniku nechávalo okupující Němce bez povšimnutí na rozdíl od „zvrhlého“ surrealismu, který pronásledovali. Skupina se nakonec rozpadla pod tíhou událostí i dalších osudů. Impulzem se stala emigrace básníka Ivana Blatného, ale i vstup některých členů do KSČ.
Za války se mladý umělec seznámil s Bělou Helclovou, později Kolářovou, s kterou koncem čtyřicátých let uzavřel sňatek. V poválečné atmosféře vstoupil do komunistické strany, ale jeho morální, respektive politické zásady a veřejné postoje vedly k rychlému vystoupení z této „bolševické organizace“. Kolář se po své třicítce stával známým, ale také oficiálními kruhy nežádaným. Po roce 1948 už byl častován jako „přisluhovač imperialismu, kosmopolitní hyena nebo dokonce literární zrůda.“ A tak neušel výslechům na StB stejně jako další „živel“ z kavárny Slavia. Tím byl slavný literární historik profesor Václav Černý, který ovšem sedával stranou v nepřístupném osamění. Do konfliktu s vládnoucím režimem se Kolář dostal konkrétně kvůli rukopisnému textu Rod Genrův a strávil devět měsíců ve vyšetřovací vazbě.
Jiří Kolář byl výrazná dominantní osobnost (pro jeho přísnost se mu přezdívalo „klovající orel“), avšak nemyslel jen na sebe. Již od konce čtyřicátých let podporoval přes nepřízeň osudu některé výtvarníky – Aléna Diviše, Bohuslava Reynka nebo Josefa Váchala. V jeho strojopisném almanachu nazvaném Život je všude debutovali Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Václav Havel nebo Bohumil Hrabal. Jemu ostatně Kolář věnoval v roce 1956 finanční obnos na vydání prvotiny Hovory lidí. Z výtvarníků patřili ke Kolářovým nejbližším chráněncům ještě Mikuláš Medek, Václav Boštík nebo Ladislav Novák z Třebíče. Mimořádné podpory se dostalo také dnes legendárnímu grafikovi Vladimíru Boudníkovi, od kterého Kolář koupil v roce 1959 řadu tisků a zařídil mu první zahraniční výstavu. To byly vítané a povzbudivé činy, které dnes jen stěží umíme docenit.
V té době se stále zvídavý tvůrce se silnou sebereflexí rozloučil s vlastní literární tvorbou, i když tvrdil, že stále dělá poezii – a to vizuální. Hledal a vymýšlel nové prostředky pro osobní i obecnou situaci: „Není třeba mluvit, abychom řekli své.“ Experimentoval s tzv. konkrétní poezií, slova začal nahrazovat objekty a plně jej již zaujaly koláže. Aby došel k novým a odpovídajícím významům, začal rozbíjet dosavadní formy i schémata. Vzniká osobní cesta, „ocitá se v zemi nikoho“, jeho práce připomíná „hru na pravdu“ a nedořečené hledání smyslu umění, sdělení a celého bytí. Známé se stalo jeho jablko poznání – objekt pokrytý přilepenými útržky starých textů. Takové a podobné objekty se staly také holdem dějinné moudrosti: „Ještě nikdo nepostavil pomník knize.“ Bylo to něco nového a pro svou dobu příznačného. Postupně začal takové práce vystavovat v zahraničí, po dočasném společenském uvolnění opět cestoval a získával další kontakty. Ani tehdy nepřestal podporovat a prosazovat některé své kolegy, kterým zařizoval výstavy či nákupy do významných mezinárodních sbírek.
S rokem 1968 a následnou „normalizací“ se však mnohé změnilo a hranice se opět uzavřely. Zhoršil se také Kolářův zdravotní stav – dostal první mrtvici, ochrnul na polovinu těla, avšak celkem se zotavil. Pokračoval s činností v samizdatu (navíc finančně podporoval vydávání Edice Petlice), nastal však definitivní zlom s podepsáním Charty 77, když se stal jedním z prvních signatářů. A věci dostaly rychlý spád. O dva roky později získal Kolář roční stipendium do Západního Berlína odkud se pak přesunul na pozvání Centre Georges Pompidou do Paříže. To se odehrálo ještě v rámci oficiálního výjezdu. Když konečně svobodný Kolář zažádal naše úřady o prodloužení pobytu, byl odmítnut a označen za kriminálníka. Když se rozhodl se Francii zůstat byla mu i jeho umělecká sbírka mu byla z velké části zkonfiskována. V Paříži pokračoval ve své práci (podporován zavedenou galerií), založil čtvrtletník Revue K věnovaný českému a slovenskému umění a jeho propagaci v zahraničí. Manželka Běla se v té době marně pokoušela vycestovat a dostat za svým manželem. To se podařilo až v roce 1985, kdy už měl Kolář francouzské občanství.
Po roce 1989 se mnohé začalo vracet do přirozeného stavu. A Kolář opět ukázal svůj charakter: dřívější zabavení svého díla i sbírky velkoryse legalizoval darovací smlouvou a proměnil ji v mecenášský dar. V Praze byl opět aktivní, manželé se nakonec do vlasti vrátili do vlasti a zúčastňovali se společenského života. Časem se však Jiřímu Kolářovi zhoršoval zdravotní stav, přišla další mrtvice, navíc utrpěl úraz a musel být odkázán na invalidní vozík. Znovu se učil chodit, vedl si deník, v němž se svým přísným, ale moudrým pohledem komentoval až do své smrti zdejší kulturní i poltické dění.
Radan Wagner
Jiří Kolář se narodil 24.9. 1914 v Protivíně. Po dětství stráveném na Kladně se vyučil truhlářem, ale stále více se zajímal o moderní poezii. V letech 1929 – 42 procházel různými zaměstnáními. Od roku 1949 se začal věnovat výhradně literatuře a výtvarnému umění i experimentům na pomezí různých disciplín. Své básně uveřejňoval v časopisech počínaje rokem 1938. V téže době měl první výstavu výtvarných děl. Stál u zrodu slavné Skupiny 42 (teoretici, malíři fotograf a básníci), která měla ve svém programu návrat k člověku a obyčejnosti v protikladu k abstrakci či surrealismu. Koncem války se seznámil se svou pozdější ženou Bělou, rovněž významnou umělkyní. Od literární tvorby se postupně vzdaloval a pozornost upíral k novým možnostem výtvarných prostředků, zvláště kolážím, asamblážím a rolážím a dalším osobitě modifikovaným technikám. Proslulým se stal „Kolářův stůl“ v kavárně Slavia, kde sedával se svými druhy a seznamoval se s mladými tvůrci a řadu z nich následně podporoval morálně i finančně. Komunistickým režimem byl pronásledován a nakrátko i vězněn. Po podpisu Charty 77 měl jeho střet se státním aparátem ještě zesílit. V roce 1979 odešel do exilu a pobýval v Paříži, kde nalezl podporu pro svou uměleckou činnost. Zde rovněž vydával nezávislý čtvrtletník Revue K, v němž seznamoval svět s českým a slovenským uměním. Po roce 1989 se vrátil do vlasti a pokračoval ve své všestranné činnosti. Společně s Václavem Havlem a Theodorem Pištěkem inicioval založení prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé umělce. Jeho retrospektivní výstavy proběhly v Národní galerii Praha, Museu Kampa a na dalších místech. V roce 1998 jej postihla mozková mrtvice. Bydlel v Krymské ulici na Vinohradech. Zemřel v Praze 11. srpna 2002 ve věku 88 let.
foto: archiv a Národní galerie Praha
Diskuze k tomuto článku