Krištof Kintera (1973) „vyrábí“ či přeskupuje nejrůznější předměty, objekty, ale také celé prostory… Dává jim v různé míře odlišnou atmosféru, funkci i významy. Známý je jeho mluvící havran, nákupní taška, vysoký sloup z pytlů cementu nebo hromada vibrujících praček. Některé umělcovy expozice proměňují elegantní galerie v nepřehlednou změť připomínající právě opuštěnou dílnu, kde se pracuje na jakémsi technickém úkolu. Ale také by to mohlo být prostě opravářství poněkud nepořádného řemeslníka či laboratoř chaotického vynálezce. Diváci jsou zváni a nic jim nebrání v nalézání, dotýkání a zkoumání…
„Neuklizené“ výstavy nabízejí Kinterovo „sochařství uhranuté procesem“ – ukazuje stopy tvorby vznikající skrze inspiraci hmotou (materiálem), improvizaci s předměty našeho běžného světa. Kinterovy poslední velké výstavy byly proto svěží (nebyly „zvadlé“), klasické prostory poněkud zpochybnily a „vyvětraly“… Vybízely ke hře, úžasu, zábavě a někdy i k zamyšlení. Byly to radikální intervence, syrové strategie zbavené sterility a nabízely jinou možnost zacházení s uměním, ale i jeho vnímáním, konzumováním…
Kintera v takových typech instalací rád ukazuje „zázemí své tvorby“ – často má divák pocit, že se prochází umělcovým ateliérem – dílnou – factory. Tento spíše punkový přístup se však díky velkým a úspěšným výstavám Krištofa Kintery (Městská knihovna, GHMP – 2012 a Rudolfinum – 2017) dostává do veřejných médií a k mainstreamu, tedy do vod středního či obecného proudu / vkusu. To je však jen vnější pohled na nevyhnutelný pohyb a zákonitou situaci.
Kintera je stále svůj, nápaditý, hravý a nekompromisní. Zábavný a sdělný efekt je pak jakýmsi vedlejším produktem, který vždy a snad každého na chvíli potěší. Kintera ve svém pojetí volně navazuje na slavnou interaktivní výstavu Hnízda her Petra Nikla v Rudolfinu. Při pohledu do hlubší historie lze samozřejmě zmínit německého dadaistu Kurta Schwitterse (1887 – 1948). Nejproslulejší je samozřejmě pověstná MERZBAU – dlouhodobě rostlé a rozpínající se dílo, zabírající snad celý Schwittersův byt. Krabice, papíry, fotky, fragmenty nečitelného odpadu, fetišů, prý i podprsenka měla zde své místo… ano: „prý“ neboť tento hannoverský unikát (nakupenina, slepenina, labyrint, environment) byl zničen při anglickém bombardování Hannoveru za druhé světové války v roce 1942. Zachovaly se jen tři celkem kvalitní, avšak v záběru značně omezené fotografie… Samotný Schwitters do svého domácího labyrintu zval hosty a těšil se z jejich tak různých ba protilehlých reakcí – v tom viděl smysl, neboť umění nevnímal jako politikum či jinak skrytě symbolické.
Ale zpět ke Krištofu Kinterovi a jeho současné výstavě Neuropolis (první v Praze po úspěšném Rudolfinu), která se koná v prestižní Galerii Zdeněk Sklenář. Dejme slovo samotnému autorovi, který ke svému nejnovějšímu projektu napsal:
„Města urychlují čas, zhušťují prostor, kondenzují příležitosti, kumulují zážitky a nabízejí vzrušení i vzdělání, generují pokrok i obrovskou spotřebu absolutně všeho. Proto chtějí lidé do měst. Do spletenců kabelů a sítí, do míst, kde je plyn, internet i voda. Potřebujeme pít, číst, googlovat, vzdělávat se a pářit se. Jsme jeden velký gigasuperorganismus v nové éře urbanocénu.
Žijeme v exponenciálně akcelerovaném světe. O tom není pochyb. Nezadržitelný pokrok byl umožněn postupným poznáváním a následným zkrocením energií, které nám fyzikální prostředí naší planety nabízí. Růst se však stal neudržitelným místo toho, aby byl trvale udržitelný. Instantní a uhrančivě efektivní využití fosilních paliv a schopnost vědy a následně průmyslu přimět elektrony vodičů proudit požadovaným směrem, to vše v obrovských tocích a měřítku, změnily způsob našeho žití radikálním způsobem. Za neuvěřitelně krátký časový úsek se svět a způsob našeho života radikálně proměnil. Změnila se krajina, změnila se architektura, změnilo se umění a mění se i myšlení.
Růst se mimo jiné projevuje zvyšováním sklo-železných budov, rapidním zvětšováním a přibýváním měst a jejich propojováním v gigantické aglomerace a megapole. Každé tři měsíce přibude na světě městská struktura o rozloze New Yorku. Většina populace opouští venkov a dává přednost životu ve městech. V Evropě je to nyní již dokonce 73 % obyvatel. Krajina, ve které žijeme, je detailně strukturovaná gigantická síť přívodů, trubek, kolektorů, kabelů, plynovodů, vodovodů, kanalizací, meliorací, ropovodů, průmyslových pěstíren potravin, komunikací, hubů, solárních panelů, data center a call center dotazujících se na spokojenost zákazníků s dodávkou a kvalitou potřebných služeb. To vše v dobře viditelné formě, ale i skrytě, multivrstevnatě, v podzemí a ve stěnách budov. Nezapomeňme, že podobná extrémní spletitost se odehrává i v neviditelné formě prostřednictvím komunikačních signálů, frekvencí 5G, 4G, všudypřítomných wifi a radiových a televizních vln. Naše vůle a ochota k ještě pečlivějšímu zasíťování nás přivedla až do blízkého vesmíru a momentálně začínáme obkličovat planetu 12 tisíci družic programu Starlink, které brzy pokryjí satelitním internetem kompletně celou zeměkouli. Nezadržitelný, nikoli udržitelný pokrok ovlivňuje i podobu a estetiku současného pozorovatelného světa. Křivka exponenciálního růstu působí poněkud zlověstně, neboť ve své poslední fázi stává se vertikálou.
Zaměřil jsem se na krajinu, s lehkou nadsázkou říkám, že se momentálně věnuji „krajinomalbě“ a „reliéfům“, což zní přitažlivě anachronicky, až lze kdekoho škodolibě zmást. Krajinomalba i reliéf jsou totiž formálně poněkud passé. Fascinuje mě změna a záměna měřítek, kdy něco velmi malé, propracované a pečlivě vynalezené připomíná něco velké, rovněž dobře promyšlené a architekty a developery prosazené a stavebníky postavené. Sýpka připomíná cívku, plynojem kondenzátor a zářivka mrakodrap, paměťové sloty bytovou výstavbu na předměstí. Mikro a makro se prolíná, co je nahoře, je i dole, co je malé, je i velké, a malé je ve velkém a velké je v malém. A mezi tím běhají myriády mravenců, neboli my lidé, s celou škálou svých osobních tužeb, postojů, pocitů a problémů. Do psychologie se však nehodlám pouštět, zaměřuji se pouze na konfrontaci měřítek a formálních podobností. Na pečlivou provázanost jednotlivých prvků. Vytvářím obraz, který nesvítí, nepulzuje, nekouří ani netopí. Socha kondenzuje svoji energii bez ambicí jakkoli prakticky fungovat. Zajímají mne vertikály růstu a křivky následného zhroucení, kdy na starém a opotřebovaném roste nové a blyštivé, které stejně dříve či později zrezne a zoxiduje a bude opět dočasně nahrazeno něčím novým, zdánlivě nezničitelným.“
Krištof Kintera,
text k výstavě, 2020
Krištof Kintera, Neuropolis, do 7. 11., Galerie Zdeněk Sklenář, Praha
K výstavě vydává Galerie Zdeněk Sklenář knihu z ilustrované edice Český Laozi/Lao-cʼ Tao-tek-king/Lao-tsïova kanonická kniha o Tau a ctnosti (překlad Rudolf Dvořák, 1920) s výtvarným vstupem Krištofa Kintery.
-red-
foto: Martin Polák
Diskuze k tomuto článku