Arnošt Procházka byl český literární a výtvarný kritik a překladatel moderní evropské literatury… svou činností organizační a vydavatelskou se navíc stal základní postavou počátků českého moderního umění. Byl osobností tajemnou, kontroverzní a nenahraditelnou, byl autorem evropského formátu, ke kterému se dnes stále častěji obracíme.

Nyní vychází dosud tolik chybějící publikace shrnující literární dílo legendárního dekadenta Arnošta Procházky. Jmenuje se Kritiky a eseje z let 1892 – 1924 a zahrnuje tak rozsáhlé a pro české umění tolik důležité úsilí. Na 1142 stranách shromáždil autorovu činnost zkušený vědec, odborník – editor Luboš Merhaut. Zájemci o výtvarné umění možná znají jeho spolupráci na knihách a výstavách o českém umění přelomu 19. a 20. století. Připomeňme například projekt V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880 – 1914 (2006) či vydání Moderní revue 1894 – 1925 (1995), které Merhaut připravil s historikem umění Otto M. Urbanem. Luboš Merhaut (Institut pro studium literatury) nyní edičně uspořádal a doslovem opatřil významnou publikaci o díle Arnošta Procházky, potažmo jeho době. Byla to klíčová osobnost pro vznikání a formování českého moderního umění, ale i obecného cítění na prahu nové doby. Kniha Kritiky a eseje nemá jen hodnotu dokumentu, ale je pramenem pro chápání širších a hlubších souvislostí, které směřují až k dnešku.

„Generace 90. let“ 19. století je ustáleným a respektovaným pojmem. Toto různorodé společenství se společným „nepřítelem“ je spojováno s počátky české moderny. Zde se rodí odpor proti vyčpělému historismu, šedé masovosti a měšťácké povrchnosti. Tento kulturně-historický fenomén, jež měl po Evropě (a nejprve ve Francii) různé podoby a výsledky má své kořeny sahající až k roku 1850.

U nás byli hlasatelé, respektive hybatelé kulturních proměn výrazní a ojedinělí intelektuálové. Jistý pohyb se děl zprvu na poli literatury. Jmenujme tedy F. X. Šaldu s Josefem S. Macharem a Arnošta Procházku s Jiřím Karáskem ze Lvovic. Dva tábory kolem těchto literátů však v mnohém stály proti sobě. F. X. Šalda inicioval roku 1895 Manifest české moderny, který vyšel v časopise Rozhledy. Text hlásal individualismus a právo na osobité pojetí tvorby, humanismus, směřování k mezinárodním měřítkům i souvislostem…

Arnošt Procházka se zas stal v roce 1894 zakladatelem a vydavatelem nového časopisu Moderní revue (plným názvem Moderní revue pro literaturu, umění a život). Měsíčník se věnoval současné literatuře (domácí i překladové), výtvarnému umění, umělecké kritice a teorii. V září 1894 oznámily Literární listy vznik nové revue těmito slovy:

Moderní revue… má býti výrazem mladého hnutí v české literatuře, které se dosud porůznu ohlašovalo… při čemž ovšem nebude program její exklusivní, nebude tedy Moderní revue výhradně symbolickou nebo naturalistickou nebo novoromantickou a jak ostatní názvy prapodivně znějí, nýbrž bude otevřena všem moderním. (A. Procházka, J. Karásek aj.)	“

Za rychlejším pohybem byl také rostoucí osobní spor… Hlavním podnětem ke vzniku revue bylo postupné názorové rozcházení Procházky a Karáska s autoritářským Šaldou a jejich obavy z toho, že by mohli ztratit možnost publikace v moravských časopisech Literární listy a Niva, kam dosud přispívali.

Šalda a Procházka měli vliv na své okolí a společenský kvas, ale sami byli spíše uzavřenými lidmi. Legendární Unionka – kavárna snad všech kulturních intelektuálů několika generací byla místem mnoha smělých plánů. Chodili sem všichni – nejprve Alois Jirásek, Mikoláš Aleš, J. V. Myslbek, pak Kubišta, Gočár, Filla a celá pozdější avantgarda. Prostě všichni. Jen Arnošta Procházku a F. X. Šaldu v Unionce nikdo nikdy neviděl. Možná proto, aby se nepotkali. „Mám nepřátele, tedy něco znamenám,“ říkal dekadent Procházka.

Cesta k moderně započala u nás francouzskou inspirací. V polovině 19. století Charles Baudelaire a další prokletí básníci osamostatňovali umění, hledali individualitu a svobodu v projevu i výrazu. Rehabilitovali také stinné stránky života – ošklivost, strach a smrt – a maximální, někdy až sebezničující prožívání vlastní existence.

V posledním desetiletí 19. století se měnila západní Evropa a s mírným zpožděním i česká společnost nabírající větší sebevědomí. „Otevírání oken“ způsobilo průvan a přineslo čerstvý vzduch. Od historických ismů se pomalu obracela pozornost k člověku jako jedinci. Toto narůstající „antropologické paradigma“ bylo také živené oblibou filozofie Arthura Schopenhauera, Friedricha Nietzscheho a Sorena Kierkegaarda. A tyto poněkud pesimistické postoje se časem dostávaly i do výtvarného umění – od první vlny symbolismu, přes novoromantismus až k secesi. Základním rezervoárem všech druhů umění však byla poezie devadesátých let. Moderní umění literární inspiraci až s dalším vývojem zavrhne, ale to už je jiné téma.

F. X. Šalda vstoupil na kritickou scénu v roce 1891, na které zůstal až do své smrti. Dosáhl postavení nevyššího českého kritika světového formátu – věřil rovněž v individualismus, prožitek a opravdovost, navíc ale i v univerzální humanismus, který lze dosahovat a ukazovat uměleckou tvorbou. Jeho protinožci – Procházka a Karásek nezůstali tak jako jejich rival dnešní veřejnosti tolik známí. Avšak v jejich Moderní revue se mohli prezentovat čeští i evropští tvůrci skutečně originální i aktuální. Samozřejmě především z okruhu symbolismu a dekadence. Procházka svou činností kritickou, esejistickou i vydavatelskou zvláště v 90. letech plnil funkci kulturotvornou, i když zaměřenou jen na určitý společenský segment. Představoval vrchol kultury elitářské, cílené jen pro duchovně spřízněné a nadnárodní publikum. Tato exkluzivita přinášela tvůrčí soustředění i estetické inovace – zvláště v grafice a knižní tvorbě.

Vydavatelé Moderní revue pečovali o krásnou knihu, která spojovala autora textu, výtvarníka, typografa a vazače knih k všestranně působivému výrazu. Knihovna Moderní revue doprovázela časopis po celou dobu jeho existence, vyšlo v ní 77 svazků.

Procházka však nebyl jen hlasatel nových uměleckých projevů, ale i radikálním obhájcem společenských tabu. Za všechny jmenujme zastání autorů Moderní revue v případu Oscara Wilda a jeho homosexuálního skandálu. Procházka a spol. byli v tehdejší Evropě zřejmě jedni z mála, kteří se Wilda veřejně zastávali. Ostatně to konvenovalo s dekadentními (svobodomyslnými) postoji Moderní revue – s kultem subtilního krásna, vybrané smyslnosti, hédonismu, ale i slabosti, nemoci, snu, tajemna a psychologie. Dekadence se tedy v různých aspektech lišila od rozšířeného symbolismu. Symbolisté usilovali o kontakt s podstatou bytí, dekadentům šlo spíše o lidské bytí v jeho existenciálním zakoušení.

Česká dekadence rozvířila vzduch české periferie více než Česká moderna. Arnošt Procházka, byť u nás méně známý snese rovněž evropská měřítka. Díky jeho názorům, renomé a kontaktům se zdejší zájemci mohli dozvídat o mimořádných osobnostech i aktuálních tendencích – například o Freudově psychoanalýze. A nejen psal, ale i přinášel texty cizí. Překládal z germánských a románských jazyků a dále z ruštiny a polštiny. Překlady otiskoval pod nejrůznějšími pseudonymy (např.: Rudolf Bláha, Norbert Fomeš, Ludvík Havelka, Emerich Hladký, Robert Hořan, Lambert Lakosil, Alois Landa, Katuše Lobčová, Jindřich Morávek, Leopold Pudlač, Julius Skružný, Ferdinand Studnička, Helena Vracelová a další). Procházkovy překlady byly některými kritiky (např. F. X. Šalda, František Chudoba) ostře kritizovány. Také byl autorem vlastních knih, ojedinělá je dekadentní lyrika nazvaná Prostibolo duše, související s Procházkovým krátkým vztahem s chorvatskou prostitutkou.

Procházka seznamoval českou společnost i s výtvarným uměním – jeho eseje vycházely i knižně. Jmenujme například soubor vydaný pod názvem Cesta krásy z roku 1906. Obsahuje snad u nás první zmínky o umělcích, jakými byli: Odilon Redon, James Ensor nebo Aubrey Vincent Beardsley.

Procházka upozorňoval i kriticky zhodnocoval řadu tvůrců. S některými spolupracoval intenzivněji. K těm nejoriginálnějším patří bezesporu Munchův přítel Stanislaw Przybyszewski (autor Černé mše a Virgilií), který se stal jakýmsi zahraničním poradcem a vyslancem. Navíc dodával českému umění a Procházkovi, s kterým si často dopisoval, sebevědomí. V květnu 1898 píše: „Tady v Paříži vůbec neexistuje velké umění, jen infantilní snobismus a opičení. Bože můj, jak může Paříž pořád ještě platit za metropoli umění – to je k nevíře! Váš Březina je mnohem lepší než oni všichni dohromady. Jeho báseň v moderní revue – to je arcidílo.“ Tento Polák byl světoběžníkem – spisovatelem – bohémem se spirituálními sklony. Stejně jako Procházka a další spřízněnci reagovali na materialismus ve vědě a naturalismus v umění, mířili k neprobádaným hlubinám, spiritismu či spíše okultismu. A tak dostávala stále pevnější obrysy jakási „teorie nahé duše“, intuitivní cesta metapsychickým organismem člověka.

Ač se Procházka s Moderní revue objevil na vlně obdivu k Francii, časem se pozornost upřela také jinam – k Berlínu, Londýnu nebo severským zemím, ale i do historie. V tomto okruhu byli uctíváni Goya, El Greco, Poe, Munch, Rops, Strindberg, Dostojevskij a mnozí další autoři dotýkající se strastiplné cesty lidské duše.

Moderní revue (Procházka, Karásek, Hlaváček, Kobliha, Marten atd.) plnila poslání být otevřená mezinárodnímu varu. Byla mulitimediální, upřednostňovala estetismus a psychologismus či okultismus. Řídila se zpočátku příkladem francouzským měsíčníkem Mercure de France. S pojmem dekadence je však jako první spojen jiný časopis: Revue décadente, kterou v Paříži v letech 1886 – 1889 vydával obdivovatel Richarda Wagnera – Édouard Dujardin spolu s Verlainem či Péladanem (Řád růžového kříže).

Návrat k duchovnějším pramenům souvisel s pocitem rozčarování, krize hodnot a noetické skepse. To vede k zájmu o metafyziku a fin de siecle – přelom 19. a 20 století – o vnitřní zkušenost člověka, jeho světlou i stinnou stránku. Tyto tendence započaly již u romantiků, fascinovaly modernu i surrealisty a zřejmě neztrácejí přitažlivost ani dnes. A narůstající zájem (vydavatelský i výstavní) o Arnošta Procházku, jeho okruh a dekadenci je toho důkazem.

Radan Wagner

foto: archiv