• O Artrevue
  • Redakce
  • Pro média
  • Kontakt
Sobota, 2 prosince, 2023
  • Přihlásit
  • Registrace
ArtRevue
Nic jsme nenašli :-(
Zobrazit všechny výsledky
  • Výstavy
  • Téma
  • Příběhy
  • Výročí
  • Rozhovory
  • Art cesty
  • Dílo
  • News
  • Knihy
    • Recenze
    • E-shop
  • Videa
  • Výstavy
  • Téma
  • Příběhy
  • Výročí
  • Rozhovory
  • Art cesty
  • Dílo
  • News
  • Knihy
    • Recenze
    • E-shop
  • Videa
Nic jsme nenašli :-(
Zobrazit všechny výsledky
ArtRevue
Nic jsme nenašli :-(
Zobrazit všechny výsledky
Kritiky a eseje dekadenta Arnošta Procházky / novinka

Kritiky a eseje dekadenta Arnošta Procházky / novinka

Autor: Radan Wagner
Před 3 roky
v rubrice Knihy
Doba čtení: 4 min
0
Sdílejte na FacebookuSdílejte na Twitteru

Arnošt Procházka byl český literární a výtvarný kritik a překladatel moderní evropské literatury… svou činností organizační a vydavatelskou se navíc stal základní postavou počátků českého moderního umění. Byl osobností tajemnou, kontroverzní a nenahraditelnou, byl autorem evropského formátu, ke kterému se dnes stále častěji obracíme.

Nyní vychází dosud tolik chybějící publikace shrnující literární dílo legendárního dekadenta Arnošta Procházky. Jmenuje se Kritiky a eseje z let 1892 – 1924 a zahrnuje tak rozsáhlé a pro české umění tolik důležité úsilí. Na 1142 stranách shromáždil autorovu činnost zkušený vědec, odborník – editor Luboš Merhaut. Zájemci o výtvarné umění možná znají jeho spolupráci na knihách a výstavách o českém umění přelomu 19. a 20. století. Připomeňme například projekt V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880 – 1914 (2006) či vydání Moderní revue 1894 – 1925 (1995), které Merhaut připravil s historikem umění Otto M. Urbanem. Luboš Merhaut (Institut pro studium literatury) nyní edičně uspořádal a doslovem opatřil významnou publikaci o díle Arnošta Procházky, potažmo jeho době. Byla to klíčová osobnost pro vznikání a formování českého moderního umění, ale i obecného cítění na prahu nové doby. Kniha Kritiky a eseje nemá jen hodnotu dokumentu, ale je pramenem pro chápání širších a hlubších souvislostí, které směřují až k dnešku.

REKLAMA

„Generace 90. let“ 19. století je ustáleným a respektovaným pojmem. Toto různorodé společenství se společným „nepřítelem“ je spojováno s počátky české moderny. Zde se rodí odpor proti vyčpělému historismu, šedé masovosti a měšťácké povrchnosti. Tento kulturně-historický fenomén, jež měl po Evropě (a nejprve ve Francii) různé podoby a výsledky má své kořeny sahající až k roku 1850.

U nás byli hlasatelé, respektive hybatelé kulturních proměn výrazní a ojedinělí intelektuálové. Jistý pohyb se děl zprvu na poli literatury. Jmenujme tedy F. X. Šaldu s Josefem S. Macharem a Arnošta Procházku s Jiřím Karáskem ze Lvovic. Dva tábory kolem těchto literátů však v mnohém stály proti sobě. F. X. Šalda inicioval roku 1895 Manifest české moderny, který vyšel v časopise Rozhledy. Text hlásal individualismus a právo na osobité pojetí tvorby, humanismus, směřování k mezinárodním měřítkům i souvislostem…

Čtěte také

Tereza Matějčková – V čem to dnes vlastně žijeme…?

Tereza Matějčková – V čem to dnes vlastně žijeme…?

Před 11 hodinami
Věra Nováková (95): o životě a době / knižní novinka

Věra Nováková (95): o životě a době / knižní novinka

Před 1 týdnem

Arnošt Procházka se zas stal v roce 1894 zakladatelem a vydavatelem nového časopisu Moderní revue (plným názvem Moderní revue pro literaturu, umění a život). Měsíčník se věnoval současné literatuře (domácí i překladové), výtvarnému umění, umělecké kritice a teorii. V září 1894 oznámily Literární listy vznik nové revue těmito slovy:

Moderní revue… má býti výrazem mladého hnutí v české literatuře, které se dosud porůznu ohlašovalo… při čemž ovšem nebude program její exklusivní, nebude tedy Moderní revue výhradně symbolickou nebo naturalistickou nebo novoromantickou a jak ostatní názvy prapodivně znějí, nýbrž bude otevřena všem moderním. (A. Procházka, J. Karásek aj.)“
 

Za rychlejším pohybem byl také rostoucí osobní spor… Hlavním podnětem ke vzniku revue bylo postupné názorové rozcházení Procházky a Karáska s autoritářským Šaldou a jejich obavy z toho, že by mohli ztratit možnost publikace v moravských časopisech Literární listy a Niva, kam dosud přispívali.

Šalda a Procházka měli vliv na své okolí a společenský kvas, ale sami byli spíše uzavřenými lidmi. Legendární Unionka – kavárna snad všech kulturních intelektuálů několika generací byla místem mnoha smělých plánů. Chodili sem všichni – nejprve Alois Jirásek, Mikoláš Aleš, J. V. Myslbek, pak Kubišta, Gočár, Filla a celá pozdější avantgarda. Prostě všichni. Jen Arnošta Procházku a F. X. Šaldu v Unionce nikdo nikdy neviděl. Možná proto, aby se nepotkali. „Mám nepřátele, tedy něco znamenám,“ říkal dekadent Procházka.

Cesta k moderně započala u nás francouzskou inspirací. V polovině 19. století Charles Baudelaire a další prokletí básníci osamostatňovali umění, hledali individualitu a svobodu v projevu i výrazu. Rehabilitovali také stinné stránky života – ošklivost, strach a smrt – a maximální, někdy až sebezničující prožívání vlastní existence.

František Kobliha, Máj, 1916

V posledním desetiletí 19. století se měnila západní Evropa a s mírným zpožděním i česká společnost nabírající větší sebevědomí. „Otevírání oken“ způsobilo průvan a přineslo čerstvý vzduch. Od historických ismů se pomalu obracela pozornost k člověku jako jedinci. Toto narůstající „antropologické paradigma“ bylo také živené oblibou filozofie Arthura Schopenhauera, Friedricha Nietzscheho a Sorena Kierkegaarda. A tyto poněkud pesimistické postoje se časem dostávaly i do výtvarného umění – od první vlny symbolismu, přes novoromantismus až k secesi. Základním rezervoárem všech druhů umění však byla poezie devadesátých let. Moderní umění literární inspiraci až s dalším vývojem zavrhne, ale to už je jiné téma.

F. X. Šalda vstoupil na kritickou scénu v roce 1891, na které zůstal až do své smrti. Dosáhl postavení nevyššího českého kritika světového formátu – věřil rovněž v individualismus, prožitek a opravdovost, navíc ale i v univerzální humanismus, který lze dosahovat a ukazovat uměleckou tvorbou. Jeho protinožci – Procházka a Karásek nezůstali tak jako jejich rival dnešní veřejnosti tolik známí. Avšak v jejich Moderní revue se mohli prezentovat čeští i evropští tvůrci skutečně originální i aktuální. Samozřejmě především z okruhu symbolismu a dekadence. Procházka svou činností kritickou, esejistickou i vydavatelskou zvláště v 90. letech plnil funkci kulturotvornou, i když zaměřenou jen na určitý společenský segment. Představoval vrchol kultury elitářské, cílené jen pro duchovně spřízněné a nadnárodní publikum. Tato exkluzivita přinášela tvůrčí soustředění i estetické inovace – zvláště v grafice a knižní tvorbě.

Vydavatelé Moderní revue pečovali o krásnou knihu, která spojovala autora textu, výtvarníka, typografa a vazače knih k všestranně působivému výrazu. Knihovna Moderní revue doprovázela časopis po celou dobu jeho existence, vyšlo v ní 77 svazků.

Arnošt Procházka

Procházka však nebyl jen hlasatel nových uměleckých projevů, ale i radikálním obhájcem společenských tabu. Za všechny jmenujme zastání autorů Moderní revue v případu Oscara Wilda a jeho homosexuálního skandálu. Procházka a spol. byli v tehdejší Evropě zřejmě jedni z mála, kteří se Wilda veřejně zastávali. Ostatně to konvenovalo s dekadentními (svobodomyslnými) postoji Moderní revue – s kultem subtilního krásna, vybrané smyslnosti, hédonismu, ale i slabosti, nemoci, snu, tajemna a psychologie. Dekadence se tedy v různých aspektech lišila od rozšířeného symbolismu. Symbolisté usilovali o kontakt s podstatou bytí, dekadentům šlo spíše o lidské bytí v jeho existenciálním zakoušení.

Česká dekadence rozvířila vzduch české periferie více než Česká moderna. Arnošt Procházka, byť u nás méně známý snese rovněž evropská měřítka. Díky jeho názorům, renomé a kontaktům se zdejší zájemci mohli dozvídat o mimořádných osobnostech i aktuálních tendencích – například o Freudově psychoanalýze. A nejen psal, ale i přinášel texty cizí. Překládal z germánských a románských jazyků a dále z ruštiny a polštiny. Překlady otiskoval pod nejrůznějšími pseudonymy (např.: Rudolf Bláha, Norbert Fomeš, Ludvík Havelka, Emerich Hladký, Robert Hořan, Lambert Lakosil, Alois Landa, Katuše Lobčová, Jindřich Morávek, Leopold Pudlač, Julius Skružný, Ferdinand Studnička, Helena Vracelová a další). Procházkovy překlady byly některými kritiky (např. F. X. Šalda, František Chudoba) ostře kritizovány. Také byl autorem vlastních knih, ojedinělá je dekadentní lyrika nazvaná Prostibolo duše, související s Procházkovým krátkým vztahem s chorvatskou prostitutkou.

Procházka seznamoval českou společnost i s výtvarným uměním – jeho eseje vycházely i knižně. Jmenujme například soubor vydaný pod názvem Cesta krásy z roku 1906. Obsahuje snad u nás první zmínky o umělcích, jakými byli: Odilon Redon, James Ensor nebo Aubrey Vincent Beardsley.

Procházka upozorňoval i kriticky zhodnocoval řadu tvůrců. S některými spolupracoval intenzivněji. K těm nejoriginálnějším patří bezesporu Munchův přítel Stanislaw Przybyszewski (autor Černé mše a Virgilií), který se stal jakýmsi zahraničním poradcem a vyslancem. Navíc dodával českému umění a Procházkovi, s kterým si často dopisoval, sebevědomí. V květnu 1898 píše: „Tady v Paříži vůbec neexistuje velké umění, jen infantilní snobismus a opičení. Bože můj, jak může Paříž pořád ještě platit za metropoli umění – to je k nevíře! Váš Březina je mnohem lepší než oni všichni dohromady. Jeho báseň v moderní revue – to je arcidílo.“ Tento Polák byl světoběžníkem – spisovatelem – bohémem se spirituálními sklony. Stejně jako Procházka a další spřízněnci reagovali na materialismus ve vědě a naturalismus v umění, mířili k neprobádaným hlubinám, spiritismu či spíše okultismu. A tak dostávala stále pevnější obrysy jakási „teorie nahé duše“, intuitivní cesta metapsychickým organismem člověka.

Ač se Procházka s Moderní revue objevil na vlně obdivu k Francii, časem se pozornost upřela také jinam – k Berlínu, Londýnu nebo severským zemím, ale i do historie. V tomto okruhu byli uctíváni Goya, El Greco, Poe, Munch, Rops, Strindberg, Dostojevskij a mnozí další autoři dotýkající se strastiplné cesty lidské duše.

Původní podoba jednoho z čísel Moderní revue z roku 1914
Souborné vydání Moderní revue z roku 1995

Moderní revue (Procházka, Karásek, Hlaváček, Kobliha, Marten atd.) plnila poslání být otevřená mezinárodnímu varu. Byla mulitimediální, upřednostňovala estetismus a psychologismus či okultismus. Řídila se zpočátku příkladem francouzským měsíčníkem Mercure de France. S pojmem dekadence je však jako první spojen jiný časopis: Revue décadente, kterou v Paříži v letech 1886 – 1889 vydával obdivovatel Richarda Wagnera – Édouard Dujardin spolu s Verlainem či Péladanem (Řád růžového kříže).

Návrat k duchovnějším pramenům souvisel s pocitem rozčarování, krize hodnot a noetické skepse. To vede k zájmu o metafyziku a fin de siecle – přelom 19. a 20 století – o vnitřní zkušenost člověka, jeho světlou i stinnou stránku. Tyto tendence započaly již u romantiků, fascinovaly modernu i surrealisty a zřejmě neztrácejí přitažlivost ani dnes. A narůstající zájem (vydavatelský i výstavní) o Arnošta Procházku, jeho okruh a dekadenci je toho důkazem.

Radan Wagner

foto: archiv

Tagy: BaudelaireDekadenceKarásekOdilon Redon

Relevantní články

Na druhý břeh – český spiritismus a dekadence / OGL
Výstavy

Na druhý břeh – český spiritismus a dekadence / OGL

Před 4 měsíce

V těchto dnech můžete ještě shlédnout pozoruhodnou výstavu českého umění, které se rodilo převážně na přelomu 19. a 20. století...

Odilon Redon – tajemné podvědomí, symboly a magie
Výročí

Odilon Redon – tajemné podvědomí, symboly a magie

Před 8 měsíců

U nás byl tento tajemný solitér nejdříve zmiňován v Moderní revue – a tak není divu, že její hlavní protagonista Arnošt...

Diskuze k tomuto článku

Nejčtenější ...

  • Utajený Pavel Salák: Muž, který sázel borovici blatku

    Utajený Pavel Salák: Muž, který sázel borovici blatku

    0 sdílení
    Sdílejte 0 Tweet 0
  • Tomáš Polcar: Soma, Hnití plodí žití a další cykly / GBR

    0 sdílení
    Sdílejte 0 Tweet 0
  • Stoicismus jako životní postoj, filozofie a inspirace

    0 sdílení
    Sdílejte 0 Tweet 0
  • Tajemný kabinet profesora Beneše / příroda a umění

    0 sdílení
    Sdílejte 0 Tweet 0
  • František Skála: Obrazy – přírodní barvy a imaginace

    0 sdílení
    Sdílejte 0 Tweet 0

Sledujte nás

ArtRevue

© 2019 ArtRevue

Spolupráce

  • O Artrevue
  • Redakce
  • Pro média
  • Kontakt

Sledujte nás

  • Přihlásit
  • Registrace
  • Košík
Nic jsme nenašli :-(
Zobrazit všechny výsledky
  • Výstavy
  • Téma
  • Profil
  • Příběhy
  • Výročí
  • Rozhovory
  • Art cesty
  • Dílo
  • Knihy
    • Recenze
    • E-shop
  • Videa

© 2019 ArtRevue

Vítejte zpět!

Přihlaste se do svého účtu níže

Zapomněli jste heslo? Registrace

Vytvořit nový účet!

Prosím vyplňte pole níže, heslo Vám bude automaticky vygenerováno.

*Registrací a přihlášením na naši stránku souhlasíte s podmínkami o zpracování / ochraně osobních údajů Zásady ochrany osobních údajů
Všechna pole jsou povinná Přihlásit se

Vložte heslo

Prosím vložte své uživatelské jméno nebo email pro reset hesla.

Přihlásit se

NOVINKA

Spustili jsme e-shop knih o výtvarném umění

Přejděte na e-shop