Je to již sto let, kdy vyšla jedna z nejpodivnějších knih české literatury. Není zde nouze o padouchy, vraždy a lecjaké morbidní chvíle. Výběr z názvů kapitol mluví jasně: Mrtvola v komíně, Tajemná díra, Obživlý nebožtík nebo Útěk z blázince… K tomu připočtěme autorem záměrně stylizovaný brakový text, náležitě popisné ilustrace a knižní vazbu v barvě krve. Nic tady není ponecháno náhodě: parodie i obhajoba pokleslé beletrie je obsahem i formou ve výsledku dokonalá. Nadsázka, řemeslo, satira – to vše jsou ingredience svérázného objektu, který se těšící zájmu početných čtenářů i zvláštních fajnšmekrů dodnes.
„Krvas jak se patří! Aneb čtení vážné i nevážné o tom, jak se to všechno semlelo… Lidičky, pojďte blíž, přistupte a slyšte neuvěřitelný příběh, při kterém vám bude tuhnout krev v žilách,“ nenechává nás na pochybách autor knihy svými až pouťovými hláškami.
Podobně jako Haškův Švejk či Jarryho Nadsamec tryská z díla inteligentní humor, ve Váchalově krvavém románu je to však jeho černá varianta. Ta se pohybuje vědomě na pomezí pokleslého žánru a satiry tvářící se jako oblíbená lidová zábava. Vyprávění překračuje jakákoliv logická pravidla, přeskakuje se zde z jednoho příběhu na druhý – mnohdy nedopovězený děj tak spíše připomíná chvatné automatické psaní. Pro tento tvůrčí postup odehrávající se až v jakémsi transu je Váchalův román považován za předchůdce českého surrealismu. A možná není náhoda, že první manifest tohoto mezinárodního hnutí (hlásícího se k odkazu Markýze de Sade a dalších podivínů, ale i k tajemné magii) vyšel ve stejný rok v jakém se zrodil Krvavý román. André Breton – mladý francouzský básník a mluvčí celého hnutí ostatně měl za cíl „nechat působit všechny rozmary a vrtochy fantazie.“
Krvavý román však není knihou étericky snovou – mnohdy tne do témat, s kterými se pisatel chtěl nějak osobně vypořádat. Kritiky či posměchu se zde nevyhnulo ani moderní umění či utopický komunismus, Váchal ironizoval poklesky své doby a nešetřil ani sebe samého – Mistra vinohradského. S touto autorskou knihou si dal práci – napsal jí, vyřezal písmo, ilustroval, vysázel, svázal – a nakonec v ručním tiskařském lisu vyhotovil v pár kusech. Pro podtržení povahy díla zvolil hrubý ořez, žádné zarovnávání do bloku, surovost materiálu měla podtrhnout obsah textu. V říjnu 1925 mohl Josef Váchal v právě dokončeném spisu sdělit čtenářům statistiku na kterou byl jistě pyšný. Zdůrazňuje zde, že knihu vyzdobil 11 starými a 68 původními dřevoryty, které tiskl 800 hodin; jeho pracovitost a láska ke statistikám je obdivuhodná.
Původně to měla být jen pouhá obhajoba kolportážních neboli krvavých románů, které upadaly v zapomnění, ale v průběhu vznikání nabrala celá záležitost nový směr. Autor se neubránil pokušení napsat vlastní historický příběh doplněný o postavy ze současnosti, jejichž jména si záměrně vymyslel nebo nápadně zkomolil. Měla to být legrace i vyřizování osobních účtů. Výsledné „cimrmanovské“ členění na přednášku a samotné mistrovo dílo bylo na světě a stalo se Váchalovým nejznámějším výtvorem. Sledovanou literaturu znal dobře – sbíral jí a tyto krváky neprodal ani při stěhování z Prahy do Studeňan. Stalo se tak na rozdíl od jeho pověstné démonologické knihovny, kterou zanechal slavnému okultistovi Karlu Weinfurterovi (podle Váchalovy družky Anny Mackové však „příliš lacino.“)
Krvavý román kromě obvyklých reálií bizarního děje přináší i skutečné třebaže nepřímo pojmenované postavy a vzpomínky. Ze svého „lakomého“ mecenáše Portmana z Litomyšle udělal hraběte Portmona („škudlila“), jeho milovaného psa Čiperku v knize vyobrazil na dřevorytu jako vypasené stvoření. Terčem Váchalovy satiry se rovněž stal přítel Jan Šimsa, tehdejší ředitel protialkoholní léčebny a okultista. Sám sebe autor obsadil do rolí Mistra z Vršovic, malíře Fragonarda nebo tiskaře a redaktora Josefa Paseku vystupujícího se svou přítelkyní. „Je to podivuhodné, jaké ten lump Paseka u žen míval štěstí, vzdor svému zanedbanému zevnějšku, pomocí té slečny otevřel své velké nakladatelství. Záhy se počaly rojiti z toho podniku ty nejrozmanitější obluzeniny národa českého,“ napsal autobiograficky s nadsázkou vlastní pohled na společnou existenci a soužití se svou družkou. Někdy to bývá spletité čtení. Pro čtenáře, kteří chtějí vyluštit veškeré okolnosti a vyznat se v dalších postavách vyšel knižně Komentář ke Krvavému románu od Ondřeje Cíkána.
Ironický Váchal považoval své vlastnoručně vyrobené „dílo mocného časového významu“ za humorný čin určený pro úzký okruh přátel. Přesto se stalo jeho první knihou, která se dočkala druhého vydání navíc s větším nákladem. Je s podivem, že autor dal v roce 1968 nakonec souhlas s tímto krokem – tedy překvapivou nabídkou oficiálního nakladatelství. Snad chtěl ve stáří, aby se dílo přeci jen dostalo mezi více lidí, ale toho se již nedočkal. Přípravy se táhly a tak kniha vyšla až po Váchalově smrti, otázkou je kolik kusů se v tomto neklidném roce z jedenáctitisícového nákladu dostalo ke čtenářům. Nicméně zde začíná novodobá historie Krvavého románu, knihy, která se stala pro některé znalce kultovní.
„S určitostí víme, že jeden (výtisk) se dostal k Ladislavu Horáčkovi. I on, stejně jako řada dalších nepoučených čtenářů, Krvavý román nejprve odvrhl. Potom se k němu ale díky členům Protialkoholní společnosti doktora Římsyvrátil a propadl jeho kouzlu. Říkával, že tam našel vždy vše, co potřeboval. V závěru roku 1989 založil první soukromé nakladatelství v Československu,“ tak to připomíná znalkyně této tematiky Hana Klimešová. Ostatně, traduje se, že pan Horáček založil svou knižní Paseku původně jen proto, aby mohl vydat Krvavý román.
Ano, tušíte správně: ředitel protialkoholní léčebny i Josef Paseka – byly postavy, které se vyskytovaly coby Váchalovo alter ego již v jeho románu. Jen se z tehdejšího Šimsy stal nyní Římsa a z pana Paseky název novodobého nakladatelství. Návaznost je evidentní. Vše začalo v létě 1972 během nastupující normalizace jako běžná studentská recese. Po bujných oslavách narozenin se budoucí muzikolog Julius Hůlek a budoucí historik umění Jiří Kaše probudili do malátného rána, začetli se do starých brožurek mezi nimiž byla jedna osudová s protialkoholní osvětou. Její mravokárná povaha z přelomu 19. a 20. století a inzerát nervového sanatoria (z roku 1910 proti šíření „moru kořalečního“) od dr. Šimsy je zaujala. Vlastně jim byla povědomá. Není divu, oba v té době byli okouzleni četbou Krvavého románu – jeho téměř samizdatového reprintu z doby nastupující cenzury. Bylo jasné, že i v tomto případě má románová postava svou reálnou inspiraci. Váchalův svérázný přítel dr. Šimsa – bojovník proti alkoholismu tedy skutečně existoval! Jeho moderní areál i metody skloubil s psychoterapií, hypnózou a autosugescí, zdravým životním stylem i parapsychologií. Jeho odkaz měl vliv na lékařské následovníky, ale díky Váchalově zmínce v Krvavém románu rovněž na recesistické studenty.
Vše se dalo do pohybu: nadšení studenti objevili původní místo budovy Šimsova sanatoria v Praze – Krči na jižním svahu nad údolím Kunratického potoka: a spolu s dalšími kumpány z koleje založili svou Protialkoholní společnost doktora Římsy. Ano, byl to pijácký spolek, jehož členové se rozhodli bojovat proti démonu – alkoholu. Aby však mohli účinně vzdorovat tomuto nepříteli, bylo potřeba jej nejprve náležitě poznat. To připomíná slavnou scénu z filmu Taking off Miloše Formana, kde rodiče kouřili „trávu“, aby poznali, čemu holdují jejich studující děti – a co mají odsoudit, jenomže se to poněkud zvrtlo.
Protialkoholní společnost doktora Římsy měla svou povahou blízko k dalším podobným „dadaistickým“ seskupením z dob normalizace i dřívější epochy. Připomeňme za všechny Haškovu Stranu mírného pokroku v mezích zákona, Křižovnickou čistého humoru bez vtipu nebo populární cimrmanology. Římsologové se scházeli samozřejmě v hospodě, za svého hlavního patrona měli Josefa Váchala. Ale začali být v tomto ostrůvku svobody uprostřed marasmu sedmdesátých let stále více kreativní. Na základě humorného protialkoholního tažení vyráželi sice „klín klínem“ – avšak jejich aktivity směřovaly rovněž ke kulturním podnikům, které pokračovaly i po roce 1989. Jejich předním iniciátorem se stal Ladislav Horáček, který proměnil plány v realitu, zvláště když založil zmíněnou knižní Paseku. Rovněž stál u zrodu Portmonea – Muzea Josefa Váchala nebo ceněné restaurátorské školy v Litomyšli (dnes jedné z fakult Pardubické univerzity) a dalších záslužných činů.
Portomoneum má rovněž zajímavou historii: původně šlo o domov úředníka a místního sběratele umění Josefa Portmona, který svému příteli nabídl, aby mu v Litomyšli vyzdobil interiéry svého domu. Váchal nabídku přijal a v letech 1920 až 1924 prostory vybavil a vymaloval osobitým, často až šokujícím způsobem – světem obydleným skřítky, ďáblíky, vílami a dalšími stvořeními vyvolávající úžas i lehké mrazení v zádech. Nástěnné malby odrážející zálibu v imaginaci, okultismu i fantaskních expresivně laděných barevných výjevech – byly zcela mimořádné, avšak společně s domem začaly chátrat a byly značně poškozeny požárem ze sedmdesátých let. Až v roce 1990 se jej rozhodl zachránit Ladislav Horáček. Z výtěžků nakladatelství Paseka dům koupil od Národní galerie a přizval špičkové restaurátory, kterým se podařilo malby i celý dům zachránit. Po třech letech mohlo být Portmoneum zpřístupněno veřejnosti coby Muzeum Josefa Váchala a stalo se hojně navštěvovaným objektem a památkou na tohoto mimořádného člověka i tvůrce.
V tomto roce si připomínáme 100 let od prvního vydání Krvavého románu a 35 let od založení nakladatelství Paseka, díky kterému toto dílo po delším čase zapomnění ožilo. Josef Váchal se přes své životní strasti držel za všech okolností své cesty, která si díky šťastným okolnostem a osvíceným nadšencům našla místo a obdiv i v dnešním světě.
Radan Wagner (psáno pro magazín Pátek LN)
foto: archiv
Josef Váchal (1884 – 1969) je znám především jako originální grafik, ilustrátor či autor groteskního Krvavého románu. Byl ale také sochařem, řezbářem a básníkem, jehož různorodá a nezařaditelná tvorba se odvíjela především v období první republiky. V té době vstoupil do jistého povědomí, avšak za svého života byl spíše nedoceněn. Jako nemanželské dítě narozené v Milavčích u Domažlic vyrůstal u příbuzných ve Velvarech a Písku, v roce 1902 se v Praze vyučil knihvazačem. Po období hledání byl na doporučení svého příbuzného – Mikoláše Alše – přijat do krajinářské školy Aloise Kalvody, ale nadále byl spíše samoukem. Dostal se do kontaktu s českou uměleckou scénou (stal se spoluzakladatelem skupiny Sursum), své dřevořezy vytvářel v duchu křesťanské symboliky, kterou později odmítl a věnoval se okultismu a přírodní tematice. K idejím moderní doby byl skeptický, aktivně se zúčastnil první světové války, která se projevila i v jeho tvorbě. Po smrti své první ženy, která zemřela mladá roku 1922 na tuberkulózu se jeho družkou stala výtvarnice Anna Macková. Stále častěji pobýval na jejím statku ve Studeňanech, kam se roku 1939 netrvalo odstěhoval. Po znárodnění přežíval v nuzných podmínkách, zájem o něj narůstal až v 60. letech 20. století a později až po roce 1989. Díky iniciativě Ladislava Horáčka bylo zrestaurováno Portmoneum – dům s Váchalovými interiéry v Litomyšli – které je dodnes otevřeno pro veřejnost.
Diskuze k tomuto článku