Byl sám sobě bohem, skutečnost považoval za iluzi utvářenou vlastním vědomím. Radikálně se stavěl k sobě i okolí – psal, ale ještě více žil jako nezařaditelný filozofující člověk. V roce 1904, když mu bylo 26 let, vydal si anonymně a bez akademického vzdělání svůj filozofický manifest – knihu pod názvem Svět jako vědomí a nic. Ani náklad v počtu 850 výtisků se neprodal a mezi dalším literárním pokusem (Traktáty a Diktáty) zela propast osmnácti let. Kdyby se o Klímovo svérázné dílo nezačal zajímat respektovaný Otokar Březina, (který v něm viděl mystika, avšak setkali se pouze jednou), Emanuel Chalupný, Josef Kodíček a pár dalších jedinců, moc bychom toho dnes o tomto „démonovi“ nevěděli.
Autodidaktický filozof, spisovatel a dramatik byl od počátku krutě konfrontován se smrtí, která mu již v raném věku vzala matku a čtyři sourozence. Možná jej tato zkušenost de/formovala, byla příčinou vytěsňování „shnilého světa“ i odporu k autoritám tak, že byl vyloučen z gymnázia (urážlivé výpady proti vládnoucím Habsburkům) i dalších studií. Žil střídavě v Domažlicích, Plzni, Eisenachu, Curychu, Landecku a v Praze. Přijímal pouze přechodná povolání, krátký čas žil z dědictví po otci, drobných honorářů a příležitostných darů. Řadu svých rukopisů spálil, některé jsou v soukromém vlastnictví. Nejraději měl samotu: „Protivili se mně všichni až k hnusu – ne proto, že by byli hnusní, proto, že stáli mně příliš blízko.“ Obraz propasti či pádu se pak v Klímově díle vyskytoval velmi často. „Vědomí, odkázáno jen na sebe, se ocitá uvnitř nicoty,“ poznamenává Chalupecký ve své studii o Klímovi. Jeho nihilismus mu sloužil k nebývale obsáhlému otvírání vědomí. Klímovo myšlení šlo mnoha různými směry.
Klímou se postupem času zabýval podrobněji Jindřich Chalupecký, Jan Patočka jej označil za prvního myslitele absurdity, Egon Bondy přinesl jeho texty „Plastikům“ a zhudebnili je. Martin Jirous pak v undergroundu vyhlásil rok 1974 rokem Ladislava Klímy. A režisér Jan Němec natočil divoce klímovský film (V žáru královské lásky, 1990), na jehož vizuální podobě včetně plakátu se podílel Michael Rittstein. Klímovské „nadšílení“ je blízké grotesce, dadaismu i surrealismu.
Ladislav Klíma, Egon Bondy i Mejla Hlavsa odpočívají nedaleko sebe na hřbitově v Malvazinkách. Letos si připomínáme 93 let od Klímova úmrtí (22.8. 1878 – 19.4. 1928). Ano, tento domažlický rodák, excentrik a samotář zemřel předčasně – celým svým nedlouhým životem se snažil oprostit od iluze falešného světa a nalézt Absolutno. Pro jedny byl nechutný a hrubý, pro druhé se zas jevil jako duchovní aristokrat či fantasta, i když s „vykolejeným mozkem“. Smrt jej nakonec dohnala po krátkém, avšak náležitě nezřízeném životě – jeho tělo bylo s konečnou platností vydrancováno v nedožitých 50-ti letech. Zemřel na tuberkulózu, nadměrné koření a pití silných ba denaturovaných lihovin. (Klíma: „Lepší hrůzný konec než hrůza bez konce.“) Karel Čapek o něm v nekrologu decentně napsal: „Chudší než žebrák u kostelních vrat, bezstarostnější než Diogenes, živil se tento vesele chmurný filozof vším možným, svými přáteli, čištěním stok nebo projekty, jak zbohatnout, třeba výrobou tabákové náhražky nebo pornografických románů.“ I tento nekrolog přispěl k poněkud nepřesné charakteristice Ladislava Klímy, který musel být Čapkovi na hony vzdálen. Ladislav Klíma se ke konci života uchýlil do vysočanského hotýlku Krása, kde živořil až téměř do své smrti. Myšlenka na sebevraždu jej dlouho pronásledovala, ale té odolal. („Utéci z tohoto šílenství se dá jen šílenstvím, snem či smrtí.“). Když u něj propukla tuberkulóza, přestával postupně pít a začal intenzivněji psát, ale bylo už pozdě.
Klíma ctil po celý život svobodu nade vše. Pohrdal vším zavedeným – kulturním i společenským. Obrovsky inteligentní, znalec mnoha jazyků včetně staré řečtiny a latiny, dostával se do problémů s hygienou i alkoholem. Prožíval chvíle meditace i extáze. Z kosmický mysticismus se střídal s hlubokými depresemi. Postupně zjišťoval, jak je pak těžké dorozumět se s ostatními lidmi i vlastním rozumem. Výsledky svých bojů se světem zapisoval a občas vydával. O Klímu se zajímal F.X. Šalda, poději jej Bohumil Hrabal s oblibou citoval coby „zjevení moderní absurdity“. Klíma povýšil subjektivní myšlení až k maximální sebestřednosti – sám sobě být Absolutnem. Oddával se samotářským meditacím, ctil nezávislost na čemkoliv, válel se nahý v mechu, jedl myši ukradené kočkám nebo červy z nakažených uzenin. Filozofoval v nietzscheovském stylu, a v ještě o něco více odvážném gardu. Byl to germanofil (Patočka mu vyčítal jeho epigonství německých filozofů) a obdivovatel vůdců: Napoleona, Friedricha Velikého, Caesara a další vojevůdce (válku oslavoval a bral jako zdravý projev sebevědomého národa; kdyby nezemřel již v roce 1928, patrně by byl stoupencem nacismu či kolaborantství, než byl prozřel. V době války psal však v bezpečném závětří a s německým kamarádem Franzem Bohlerem píše dadaisticko-filozofický román „Putování slepého hada za pravdou“. Zde pro změnu píše útočně o Němcích: „Vždyť i dnes žije zvíře velmi rozšířené: polo pes a polo vůl… a jeho jméno je Němec“).
Pro Klímu byl svět jen autosugescí, tradiční filozofii vyčítal odtržení od Já. Jeho vzpoura však nebyla prázdným gestem intelektuála, skutečně jí žil. A to z něj dělá ještě větší originál než samotné texty, které nám zanechal. V nich volně navazoval (polemizoval) obzvláště na Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho. Byli to filozofové-básníci – a stejně tak Klíma. Pojmu „filozofický systém“ se zuby nehty bránil. Byl originálním myslitelem, avšak filozofický systém nevymyslel a mnohdy si protiřečil. Ale jeho pohled na svět byl přesto mimořádný a inspirativně přímočarý!
Ladislav Klíma:
„Filozofie musí se stát improvizačním uměním, vše nad to je nemoc nebo řemeslo.“
„Má filozofie – pardon: život – v podstatě stojí mimo vše, co dějiny filozofie obsahují.“
„Lid pravdy nepotřebuje, nepřeje si jí, nerozumí ji, nesnese ji.“
„Svět jest nesmrtelný: tedy je nesmrtelný duch a duch je svět.“
„Pojmy ´bůh´ a ´já´ povyšují se navzájem, chemicky sloučeny, do metabožského stavu.
„Slovo Bůh se v tomto mém díle nevyskytuje, neboť v češtině až příliš připomíná zabučení dobytka.“
„Cesta k nadčlověku vede přes zhovadilost.“
„Trpaslík se nestane větším, vyleze-li na věž.“
„Sbratření lidstva jest utopií, že se dostaneme na Marta utopií není.“ (Jak aktuální při současném dobývání Marsu)
Klíma byl tedy radikálním skeptikem, avšak bránil se nihilismu, cestu viděl v silném (bezohledném) individualismu. Nic společenského mu nebylo dobré. A jak to měl s uměním? Kupříkladu architekturu, kterou Schopenhauer považoval za nejvyšší umění, Klíma naprosto odmítal včetně historických staveb. Je tedy modernistou bez výhrad. („Uchovávání staveb na újmu komunikace, pohodlí, zdravotnictví je čirým bláznovstvím.“) Nebylo mu dost dobré ani divadlo, opera, literatura. Pouze hudba byla pro něj uměním, ovšem pro změnu nikoliv ta moderní, ale starší. Psal však i pro divadlo. S přítelem Arnoštem Dvořákem napsal hru Matěj Poctivý, kterou dokonce (bez úspěchu) uvedlo Národní divadlo v Praze. V tomto kousku kritizoval malost, hňupství i rozkrádání nové republiky politickými a jinými individui lobbystického a vůdcovského typu. Dá se tedy říct, že je to kus nadčasový a nyní velmi aktuální.
K dalšímu objevování Ladislava Klímy došlo po roce 1989. Díky nakladatelství TORST (vydává kompletní sebrané spisy) a překladatelce Eriky Abrams i dalším nadšencům se o tomto pozoruhodném zjevu ví u nás i v zahraničí.
Radan Wagner
P.S.
Diskuze k tomuto článku