Byl sám sobě bohem, skutečnost považoval za iluzi utvářenou vlastním vědomím. Radikálně se stavěl k sobě i okolí – psal, ale ještě více žil jako nezařaditelný filozofující člověk. V roce 1904, když mu bylo 26 let, vydal si anonymně a bez akademického vzdělání svůj filozofický manifest – knihu pod názvem Svět jako vědomí a nic. Ani náklad v počtu 850 výtisků se neprodal a mezi dalším literárním pokusem (Traktáty a Diktáty) zela propast osmnácti let. Kdyby se o Klímovo svérázné dílo nezačal zajímat respektovaný Otokar Březina, (který v něm viděl mystika, avšak setkali se pouze jednou), Emanuel Chalupný, Josef Kodíček a pár dalších jedinců, moc bychom toho dnes o tomto „démonovi“ nevěděli.
Autodidaktický filozof, spisovatel a dramatik byl od počátku krutě konfrontován se smrtí, která mu již v raném věku vzala matku a čtyři sourozence. Možná jej tato zkušenost de/formovala, byla příčinou vytěsňování „shnilého světa“ i odporu k autoritám tak, že byl vyloučen z gymnázia (urážlivé výpady proti vládnoucím Habsburkům) i dalších studií. Žil střídavě v Domažlicích, Plzni, Eisenachu, Curychu, Landecku a v Praze. Přijímal pouze přechodná povolání, krátký čas žil z dědictví po otci, drobných honorářů a příležitostných darů. Řadu svých rukopisů spálil, některé jsou v soukromém vlastnictví. Nejraději měl samotu: „Protivili se mně všichni až k hnusu – ne proto, že by byli hnusní, proto, že stáli mně příliš blízko.“ Obraz propasti či pádu se pak v Klímově díle vyskytoval velmi často. „Vědomí, odkázáno jen na sebe, se ocitá uvnitř nicoty,“ poznamenává Chalupecký ve své studii o Klímovi. Jeho nihilismus mu sloužil k nebývale obsáhlému otvírání vědomí. Klímovo myšlení šlo mnoha různými směry.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku