Legenda vídeňské secese Josef Hoffmann je stále inspirativní

Josef Hoffmann (1870 – 1956) se věnoval architektuře, uměleckému řemeslu a designu i organizátorské činnosti a spoluutvářel tak proud, jemuž se dostalo označení „vídeňská secese“. Tento rodák z moravské Brtnice u Jihlavy, syn zdejšího starosty a majitele manufaktury, je dnes řazen k velikánům světové kultury první poloviny 20. století, stejně tak jako Sigmund Freud, Edmund Husserl, Adolf Loos či Gustav Mahler a další naši rodáci.

Pozoruhodné jsou Hoffmannovy začátky i slavné vedení a realizace jeho firmy Wiener Werkstätte či projekty realizované na našem území.

Přibližme si atmosféru zlomové doby, v níž se prosadily Hoffmannovy názory i projekty a vyzdvihněme jeho originální, dnes jasný přínos. Umělcův ještě donedávna nedoceněný vklad je již náležitý: bez Hoffmanna by dnešní design vypadal zcela jinak.

Hoffmannovo dílo se dá jen stěží jako celek uchopit a jednoznačně vyložit. Nejpřínsnější je každopádně jeho tvůrčí perioda ukončená rokem 1914, tedy do první světové války. Mezinárodního věhlasu se architektovi dostalo v náležité míře přeci jen až po jeho smrti v roce 1956. Od té doby se zájem zvyšuje – a to zvláště v posledních desetiletíchs rozmachem postmoderny, která přinesla návratke kvalitě, noblese i řemeslu a to napříč styly bez ohledu na jejich dodavadní oceňování.

Hoffmann je spojován především s Vídní, kde byl aktivní v mnoha směrech – zpočátku jako stoupenec nových secesních energií, které zde nabývaly významu manifestačně konfrontačního. Mladá nastupující generace se zásadně a halasně zřekla dosud převládajícího měšťáckého vkusu nehybně zakonzervovaného – oficiálně reprezentovaného – historizujícího, opatrného a řádně již vyčpělého. Vídeňská secese byla nejprve v užším slova smyslu skupinu výtvarných umělců. Sdružení se ustavilo roku 1897 v čele s vůdčím duchem malířem Gustavem Klimtem. K významným členům dále náleželi malíř Koloman Moser, sochař Max Klinger, architekti Josef Hoffmann, Otto Wagner a Josef Mária Olbrich. Právě posledně jmenovaný umělec – opavský rodák Olbrich - se stal autorem slavného a dodnes hojně navštěvovaného stavebního symbolu hnutí – Pavilonu Secese s příznačnou zlatou kupolí na svém vrcholu (mnohými Vídeňany posměšně nazývanou „hlávka zelí“). A není bez zajímavosti, že stavbu financoval osvícený průmyslník Karl Wittgenstein – rovněž majitel kladenské „Poldovky“ a otec slavného filozofa Ludwiga Wittgensteina. V této době již vídeňské publikum šokovala i přitahovala Klimtova smyslná figurální malba na pozadí drobně členěného podmanivého dekoru.

I obecně – stylově - by se dalo říct, že organická dynamičnost vzpomínanější pařížské secese (známé jako art nouveau) se vytrácela a na její místo plynule nastoupila statická, krystalická ornamentálnost, jejímž základním stavebním prvkem se stal čtverec. A tedy ve formálním pojetí i stylu se intuitivní bojovnost proměnila v transcendenci i šokující erotismus. Klimt zjevně inspirovaný svými dvěma cestami do italské Raveny (bazilika San Vitale) v roce 1903, byl doslova oslněn zdejšími prastarými mozaikami pestrých barev a zlatých plošných odlesků.

Stocklet House v Bruselu

Josef Hoffmann byl roku 1899 prvním, kdo v architektuře a interiéru nahradil obvyklé zvlněné křivky tvary geometrickými, jež se pak staly typickými pro vídeňskou variantu evropského secesního hnutí. Ve Wiener Werkstätte (1903 – 32), jakési mezioborové či spíše všeoborové dílně se nejlepší umělci své doby stali průkopníky hnutí art deco s jeho kovovými a krystalickými formami. U zrodu tohoto vídeňského sdružení stál také Josef Hoffmann společně s Kolomanem Moserem a průmyslníkem Fritzem Warndorferem, který podnik financoval. Wiener Werkstätte byla odpovědí na britská reformní hnutí v uměleckých řemeslech provozovaných především v duchu hnutí Arts andCraft. Také zde se přímo kladlo do popředí nové pojetí s jeho zásadami: navázat kontakt mezi publikem, návrhářem a řemeslníkem a vytvořit jednoduché domácí vybavení, které by symbolizovalo ducha nové doby a současně přirozeně navazovalo na kulturní odkaz předků. Základním východiskem tedy bylo vytvářet/vyrábět v duchu „estetiky redukce“ tzv. gesamtkunstwerk, tedy dodat kompletní objekt od střechy až po kávový servis.

Hoffmann rovněž jako zakládající člen „Svazu rakouského díla“(u nás se stalo inspirací pro vznik podobného uměleckořemeslného Artělu) tedy respektoval vysokou úroveň estetickou i řemeslnou, reagující na požadavky rozmáhajícího se průmyslu respektive racionalistického návrhářského stylu.

Vrcholné dílo Hoffmannovo však nakonec nevzniklo v domovské Vídni, ale v Bruselu. Tím se stal v letech 1906 – 11 vybudovaný Stocletův palác, kde polemická alternativa mezi uměním a průmyslem pro Hoffmanna již definitivně přestala existovat jako přežitek. Přičemž vyjádření individuality návrháře i zadavatele bylo napořád zjevné (tím se však v očích veřejného pokrokového mínění stal tento tvůrce nepokrokovým elitářským architektem). Hoffmannova „umírněná moderna“ byla orientovaná dle potřeb individua (proto česká převážně levicová avantgarda dávala přednost radikálnějšímu Adolfu Loosovi a Le Corbusierovi). Hoffmannova Stockletova vila v Bruselu však i s odstupem času - ještě na počátku třicátých let minulého století - vzbuzovala u nezaujaté odborné veřejnosti náležité uznání: „Stocletova vila – palác je stavební těleso mimořádné plastické pregnantnosti, se světlým mramorem a tepanou mědí… oslava materiálu, jež nemá obdoby, která ústí v jídelně s Klimtovou mozaikou v důsledném a skvostném provedení Wiener Werkstätte.“

Hoffmannův rázný popis dobrého architekta zněl takto: „Musí naplno a zcela zachytit dobu, v které žije… Musí mít smysl pro všechny technické a průmyslové novoty, rozpoznat v nich pro sebe nejdůležitější podněty a nedělat nic, co by bylo pod úroveň těchto jevů a proto nesmyslné. Zda díky tomu nebo navzdory tomu vznikne něco úžasného, bude záviset pouze na nadání jednotlivce…“.

Hoffmannova lehkost a hravost návrhů i následných realizací, tak obdivuhodná do našich dní, jeho požadavek celkového designu byl zjevný a dnes snad již určující celý výsledek projektu. Hoffmann v pozdější době dočasně zapomenutý, zanechal své stopy i na území svého rodného Československa. Jmenujme jeho vily v Bruntále či Vrbně od Pradědem, ale také venkovský dům olomoucké rodiny Primavesi umístěný v Koutech či dům pro průmyslníkovu rodinu zmíněných Wittgensteinů stojící poblíž jejich Poldinovy hutě na Kladně.

Radan Wagner

Legenda vídeňské secese Josef Hoffmann je stále inspirativní

Běla Kolářová – vzpomínky a nová výstava / + audio

Jiří Kolář – umění, vášeň a drama Vladimíra Boudníka

Relevantní články

Brněnský obraz Gustava Klimta a osudy jedné rodiny

Ronald S. Lauder zveřejnil a nyní vystavil svou sbírku

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?

Legenda vídeňské secese Josef Hoffmann je stále inspirativní

Čtěte také

Běla Kolářová – vzpomínky a nová výstava / + audio

Jiří Kolář – umění, vášeň a drama Vladimíra Boudníka

Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.

Subscribe

Relevantní články

Brněnský obraz Gustava Klimta a osudy jedné rodiny

Ronald S. Lauder zveřejnil a nyní vystavil svou sbírku

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Sledujte nás

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?