Byli přitahováni láskou i zvláštní magií, které se v rodícím surrealistickém okruhu tolik dařilo. Jejich malířská i sochařská díla odrážela osobitá rozpoložení i dobrodružná směřování na hraně vlastní intuice a neznámých sil.

Max Ernst (1891 – 1976) vystudoval v Německu filozofii a psychologii, účastnil se první světové války, působil pak v Kolíně nad Rýnem – v roce 1920 se zde podílel na skandální výstavě v duchu dadaismu…

Nakonec se vydal do samého centra dění – Paříže, kde se setkává s André Bretonem a přechází do surrealistických pozic. To už je blízko okultním vlivům, Léviho transcendentální magii a dalším okultním odkazům. Přes Ernstovu sdílnost si však nemůžeme být nikdy jisti, jaké významy, symboly a odkazy se na jeho obrazech objevují.  Ve 20. a 30. letech experimentuje nejen s obsahy, ale i formami a technikami, například svou slavnou frotáží.

Osudovou ženu těchto let potkal Ernst na výstavě svých děl v Londýně v roce 1937. Mladá anglická malířka a rebelka z „lepší rodiny“ Leonora Carrington jej okouzlila. K zděšení jejího konvenčního okolí i Ernstovy manželky se oba sebrali a utekli spolu do Paříže. V životě, a zvláště v tvorbě se vzájemně ovlivňovali – malířka udivovala svou sečtělostí z literatury o alchymii, která jí byla novým světem bez formálních společenských omezení.

Již v roce 1939 vytváří Carrington podivuhodný portrét Maxe Ernsta, na němž malíře vidíme v červeném plášti, jak přechází zmrzlou pustinou. Jeho postava drží lucernu s malým koníkem namísto plamínku… na obraze je však ještě druhý kůň – zmrzlý bělouš za malířem, pravděpodobné autorčino alter ego, které později tak často používala.

Osobní závislost obou milenců i spolupracovníků se stupňovala a promítala do jejich tvorby. Vypuknutí druhé světové války oba zastihlo na vesnickém statku v St. Martin d´Arcléche, kde nejčastěji malovali i vytvářeli betonové odlitky ptáků a mýtických zvířat. V roce 1944 byl však Ernst coby německý občan – a tedy „nepřítel“ Francie – internován a idyla velké lásky tak měla skončit.

Carrington, sama cizinka, protestovala proti zatčení, zůstala sama a psychicky se zhroutila. Časem se rozhodla zmizet a odlétá do Madridu, kde však byla brutálně znásilněna několika důstojníky španělské armády. Její stav se opět horší, přibývají drogy…je na dně. Přicházejí ale také stavy silné obrazotvornosti, které pokračují i v psychiatrické léčebně. v Santanderu ve Španělsku, kde zažívá zdejší divoké terapie.

A opět jí pomáhá alchymistická symbolika. Skládá fragmenty své psýchy, vlastní vize si zapisuje, vznikají první fantaskní povídky, předznamenávající její slavné pohádky, které vyšly posmrtně pod názvem Mléko snů (a ty byly stanoveny hlavním tématem letošního Benátského bienále). Nyní se jí alchymistická témata stala médiem znovunalézání a zakoušení identity se ztrátou ega – zapisuje si: „Vejce je makrokosmem i mikrokosmem, dělící linií mezi malým a velkým, která nám umožňuje vidět Celek. Vlastnit teleskop a nemít přitom jeho organickou polovinu, mikroskop, se mi zdá projevem toho nejhlubšího nepochopení. Pravé oko se upřeně dívá do teleskopu, a to pravé v okamžiku, kdy se levým díváte přes mikrokosmos… Cítila jsem, jak se prostřednictvím působení Slunce stávám a jsem androgynem, Měsícem, Duchem Svatým, cikánkou, provazolezcem, Leonorou Carrington a ženou.“

V momentě, kdy se Carrington po návratu z léčebny chystala odjet domů do Anglie, dorazila k ní zpráva o propuštění milovaného partnera. Ernst ihned zamíří do St. Martinu – jejich pověstné hnízdo je však prázdné a opuštěné. Oba se míjejí, navíc válečný chaos roste. Ernst se rozhoduje rychle – chce odcestovat do Spojených států, což se urychlilo jeho náhlým sňatkem s bohatou sběratelkou Peggy Guggenheim. Loď, která je má dopravit do vzdáleného bezpečí kotví v Lisabonu. Na ní se „náhodou“ setká nový pár s Leonorou, která je stále ve velké depresi z Ernstovy ztráty… je to doslova filmové drama.

Leonora nastalou situaci řeší po svém – sňatkem z rozumu se provdává do Mexika, zatímco se Ernst s novou manželkou usazuje v New Yorku, kde v té době pobývá velká část surrealistů -exulantů včetně hlavního ideologa André Bretona. Ernst se s Carrington pak v New Yorku několikrát setkává, oba jsou si však již plně vědomi neodvratného a definitivního odloučení.

P.S. Ernst počátkem 40. let portrétuje milovanou Carrington v obrazovém cyklu, který patří k jeho nejmysterióznějším a nejkomplikovanějším dílům vůbec. Nacházíme zde obrazy s názvem „Napoleon v poušti“ nebo dvě varianty „Evropa po dešti“. Umělecky nejnaléhavější z celé série j však zřejmě nejasně hrozivé „Nevěstino odhalení“ (Oblékání nevěsty) z roku 1940, v němž prostřednictvím okultní ikonografie zachytil a vyjádřil své vlastní prožitky. Zjevný je zde vliv Carrington a to v rovině osobní i umělecké. Reprodukce obrazu poprvé vyšla v časopise View z roku 1942, kde ilustruje povídku od Leonory Carrington pod názvem „Dvě sestry“ s postavu despotické hrdinky …“její nahé, bílé tělo bylo ozdobeno peřím, které jí vyrůstalo z ramen a z okolí ňader…“

-rd-

foto: archiv