Když vyšel poprvé Máj, bylo Karlu Hynku Máchovi necelých 26 let. Báseň způsobila poprask a nevybíravé posměšky. Do světa se rozlétlo mimořádné dílo oceněné až časem – budící do dnešních dní zájem. Nedávno jsme si připomněli výročí od prvního vydání, které se objevilo na veřejnosti v 23. dubna 1836 v nákladu 600 výtisků. Do současnosti se těchto exemplářů z tiskárny Jana Spurného dochovalo v různých knihovnách a sbírkách přibližně osmdesát. Zprvu bývalo toto dílo oficiální kritikou nejen zatracované, ale i nepochopené; vždyť tolik své prostředí převyšovalo. Později se ale začalo považovat za milník a hlavní bránu do české moderní poezie. Je to báseň zřejmě nadčasová – stále živá možná i pro svůj ponor do společných lidských hlubin – věčných archetypů.
Lyrickoepická skladba Máj bývá považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Mácha v této skladbě zcela vybočil z obrozeneckého programu 1. poloviny 19. století a pojal ji jako osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života. Avšak kritika nadšená nebyla: „To jsou ty plody hrozného byronismu… Máchy báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozena mezi květiny padla. Ve květinách můžeme míti a máme zalíbení, nikoli ale v chladném mrtvém meteoru, který z rozervaných útrob vyvržen byl.“
Celý náklad byl však brzy rozebrán a dílo se vydává dodnes (nejnovější vydání je z roku 2009). Ale mnozí kritici jej tehdy nepřijali. K největšímu odpůrci a rivalovi patřil J. K. Tyl, který dokonce napsal Rozervance, který měl zesměšnit Máchu.
Máchův příběh byl zřejmě zčásti inspirován skutečnou událostí: v roce 1774 byl poblíž Mladé Boleslavi na pahorku zvaném Na spravedlnosti popraven lámáním v kole Hynek (Ignác) Schiffner, který zavraždil v Dubé u Doks svého otce. Mácha toto vyprávění zaslechl o šedesát let později během některého ze svých pobytů u dnešního Máchova jezera od svého známého, hospodského Týce. Popudem byla také zřejmě tvorba, které inspirovala později třeba také autora Krvavého románu Josefa Váchala. Vzorem byl Christian Heinrich Spiess – říkalo se mu „básník hrůzy“.
Také Mácha má vězně Viléma, který vzpomíná na svobodný život. Pro něj je hluboký žal podnětem pro existenciální úvahy. Poté, co zavraždí svůdce své lásky Jarmily, je uvězněn. Sedí v temné kobce a čeká na svou potupnou popravu. Vybavují se mu vzpomínky na prožité dny: „To vzpomnění mladistvých let/ mladistvé sny vábilo zpět;/ a vězně oko slzy lilo,/ srdce se v citech potopilo; –/ marná to touha v zašlý svět“. A zároveň si uvědomuje pomíjivost lidského bytí: „Hluboká noc! ty rouškou svou/ teď přikrýváš dědinu mou,/ a ona truchlí pro mě! –/ Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!/ Ta dávno neví o mně“.
Když zpoza mřížoví pozoruje noční krajinu, uvědomuje si, že ji již nikdy nespatří a ani neuslyší její zvuky. Viléma drásají myšlenky na smrt. Co po ní bude následovat? „Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –/ Co přes něj dál, pouhý to sen,/ či spaní je bez snění?/ Snad spaní je i život ten,/ jenž žiji teď; a příští den/ jen v jiný sen je změní?“ Jeho úvahy připomínají slova čínského básníka Čuang-C’: „V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“. Celý Máj si můžete poslechnout ZDE.
Nadčasovost či vrstevnatost a otevřenost různým interpretacím Máje lze pozorovat i na jeho ilustracích, které se tak nekonečně proměňují stejně jako samotná interpretace veršů. K dílu se hlásili obrozenci, romantici, symbolisté, nihilisté i surrealisté, ale i současníci. Ilustrace k Máji či Máchovým povídkám se liší s každým výrazným výtvarníkem či malířem. Vezměme si Jindřicha Štýrského… K básníkovu výročí připravil xylografické koláže v ernstovském stylu. Stalo se tak pro sborník Ani labuť ani Lůna, který surrealistická skupina připravila v červnu 1936 ke 100. výročí smrti K. H. Máchy. Surrealisté totiž vyhlásili tohoto „podivuhodného“ básníka za svého předchůdce – a s odstupem času promítali do jeho díla své ideologické postoje. Tito avantgardisté však zároveň protestovali proti oficiálním máchovským oslavám. Básníkovu podstatu a úlohu spatřovali v jeho podvratné pozici než pomníkové strnulosti.
Enfant terrible českého surrealismu Bohuslav Brouk nezklamal a vystoupil s ostrou kritikou namířenou proti oficiálním oslavám. Ve zmíněné sborníku se rozohnil v článku nazvaném Máchův kult aneb Šosácké pojetí našich velikánů. Mimo jiné zde napsal: „Všední lidé, skroušeni pocitem méněcennosti, potřebují modly, kterým by se klaněli. Ve středověku skýtalo jim tyto modly náboženství, dnes je jimi zásobují dějiny, věda a umění. Křesťanští svatí byli nahrazeni státníky, vojevůdci, vynálezci, objeviteli, vědci, filosofy, spisovateli, básníky, malíři, sochaři a skladately. U nás stává se jednou takovou moderní modlou i básník Karel Hynek Mácha, a jeho dílo patrně nevyvolává žádných námitek, aby se jí nestal… Kdo nás chce ještě nutit, abychom netečně hleděli na odpuzující podívanou, na pitvorné hemžení pálených kostelníků oficiální české kultury, na tu řečnickou parádu, která se zve opovážlivě oslavami Karla Hynka Máchy! Panstvo, v němž je nepopiratelně ztělesněno vše, co nejodpornějšího a nejzvrhlejšího zplodila velká i malá buržoasie, representanti třídy, jejíž instituce odsoudily Baudelairea…“.
Dokonce ale i mezi surrealisty panovaly na Máchu rozdílné názory. Karel Teige viděl v básníkovi „revolučního romantika“, Vítězslav Nezval jej „pitval“ z pozice módní psychoanalýzy a Jindřich Štýrský nacházel v díle stopy erotiky, zmaru a nicoty. Jeho vztah k Bohu byl na rozdíl od romantiků odtažitý a blízký Máchovi, který si roku 1833 poznamenal do deníku: „Já miluji květinu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde; člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zahyne navždy; já miluji – více než miluji, já se kořím Bohu, poněvadž není.“ Tato melancholie s motivem zániku musela Štýrského přitahovat, který nicotu považoval za kladnou hodnotu, neboť byla předzvěstí nové obrody. Je třeba podotknout, že Štýrský přistupoval jindy zas k Máchově díle s nadhledem až ironií. Například k zprofanovanému verši „Hrdliččin zval ku lásce hlas“ zvolil ilustraci méně lyrickou, totiž motiv embrya.
Vedle Máchových povídek se těšil pozornosti surrealistů samozřejmě i jeho opus největší. Básníkovo výročí v roce 1936 přineslo vydání i nové ilustrace Toyen, Václava Zikmunda či Bohdana Laciny. Také Štýrský se blýskl v malém bibliofilském nákladu čtyřmi kolorovanými kresbami, které vycházely z jeho malířského díla. Je to pojetí, které se dá považovat za protipól dosud nejslavnějších ilustrací Máje – totiž od Jana Zrzavého (malíř je vytvořil v roce 1924 pro Otakara Štorch-Mariena hned po ilustracích Erbenovy Kytice). Zrzavý, jak sám prohlásil, soustředil se na „tváře, na nichž se nejčastěji promítají stavy duše, niterná pohnutí člověkova.“ V Štýrského pojetí se objevují naopak torza bez hlavy, či těla s hlavami zahalenými, odkazující k jinému způsobu zakoušení a prožívání. Všechny kresby obsahují erotické symboly z rostlinné či živočišné říše… Štýrský k Máchovi v podstatě cítil náklonost a s jeho „Dalekáť cesta má – marné volání“ se jistě ztotožnil.
Máj tedy vyšel poprvé v roce 1836 v nákladu 600 kusů a prodával se po 14 – 30 krejcary. Dnes existuje více než 300 vydání s ilustracemi nejrůznějších umělců. Druhé vydání je z roku 1845 s úvodem Karla Sabiny, třetí pochází z roku 1861. Prvním ilustrátorem se stal Bohuslav Kroupa v roce 1865. Docházelo i k raritám: Máj vyšel v těsnopise (1869) i Braillově písmu (1951). V 80. letech 19. století opatřil sbírku obrázky Viktor Oliva (1888) – a k stému výročí Máchova narození (1911) již existovalo 33 vydání.
K pozoruhodným ilustracím Máje patří počin Jiřího Konůpka (1910) ze symbolistní skupiny Sursum, Cyrila Boudy (1922) a Jana Zrzavého (1924) – a to byla rovněž první z mnoha prací renomovaného tiskaře Karla Kryla, dědečka známého písničkáře. Ve výročním roce 1936 ilustrovala Toyen hned dvě vydání (Máj vyšel v tehdy hned 18x), obrazového doprovodu se ujal mimo jiné Karel Svolinský a zmíněný Jindřich Štýrský, později také Max Švabinský (1937). Pro Josefa Portmana, známého mecenáše Josefa Váchala z Litomyšle vypravili obrazově jediný exemplář František Kobliha (1940) i Jiří Trnka (1943). K novějším ilustrátorům Máje můžeme řadit Václava Sivka (1960), Vladimíra Komárka (1982), Jan Koblasy (1995) nebo Jana Součka (2003).
Zvláštním počinem byl bibliofilský vizuální doprovod Zdeňka Sýkory (1920 – 2011). Tento mimořádný artefakt vydalo nakladatelství Aulos. Zde kompletní popisek: Barevné serigrafie od Zdeňka Sýkory s autorskou spoluprací Lenky Sýkorové. Typografie Zdeněk Ziegler. K vydání připravil Zdeněk Křenek jako 41. svazek, nakladatelství Aulos, Praha 2007. Sazbu z písma John Baskerville a John Sans zhotovilo Mu typografické studio. Vytiskla tiskárna Flora s.r.o. Tisk serigrafií Antonín Komárek a René Řebec. Vazbu provedl Ateliér Krupka. Vydáno 99 číslovaných výtisků ve formátu 285 x 245 mm na 200g papíru Munken Lynx.
Alena Petruželková dodává k dílu, které je rovněž uloženo v Památníku národního písemnictví:
Autorem výtvarné interpretace Máchova Máje je Zdeněk Sýkora (1920–2011) ve spolupráci s Lenkou Sýkorovou (1957), typograficky toto vydání upravil Zdeněk Ziegler (1932). Text vytiskla na 200 g papíru Munken Lynx tiskárna Flora s. r.o., barevné serigrafie zhotovil Antonín Komárek a René Řebec. Raženou vazbu do pevných bílých plátěných desek provedl Ateliér Krupka. Devadesát devět číslovaných výtisků vydal Zdeněk Křenek (1951) v nakladatelství krásných knih Aulos jako čtyřicátý první svazek bibliofilské edice. Tento exemplář má číslo 63. Kartonové pouzdro je rovněž s výzdobou Zdeňka Sýkory. Ilustrace jsou podepsány autorem. Máj vyšel v nakladatelství Aulos dvakrát a vždy získal cenu v soutěži o Nejkrásnější českou knihu roku. Poprvé to bylo vydání s deseti barevnými lepty Jana Koblasy (1932–2017) v roce 1995, podruhé v roce 2007 se jednalo o serigrafie z tvorby manželů Sýkorových. Ilustrace se vymykají všem dosavadním výtvarným interpretacím Máje, vznikly totiž jako počítačová grafika, v níž se uplatňuje prvek náhody. Svůj přístup k ilustrování Máje Sýkora vyjádřil v jednom z rozhovorů: „Pokusili jsme se na rozdíl od předchůdců ilustrovat nikoli děj, ale to něco, co se nedá pojmenovat jedním slovem, atmosféru, ducha, rytmus, plynutí té nádherné básně“.
P. S. Asi málokdo by čekal, že se originální Máchův rukopis Máje zachoval. Ale je tomu tak! O jeho osudu se více dočtete zde.
-red-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku