Milánské Palazzo Reale v těchto dnech hostí výstavu příznačně nazvanou „Magic Realism“ – expozici italské malby vznikající v letech 1920 – 1935. Okruh tvůrců známých (i zapomínaných) je zde zastřešován termínem Realismo Magico, obracejícím se k neoklasicismu, hnutí art deco, ale také k rafinovanému „archaismu 15. století“. Výsledkem je nejednoznačná metafyzická / realistická atmosféra podivně tichého spočinutí, ale i tušeného neklidu, zvláštní nehybnosti či decentního surrealismu. Reprezentanty této vlny jsou Felice Casorati, Giorgio de Chirico, Carlo Carrà nebo Gino Severini.
Termín „Magický realismus“ byl poprvé použit v roce 1925 německým historikem umění a kritikem Franzem Rohem v eseji věnované současné malbě: „Postimpresionismus: Magický realismus, nová evropská malba“. Šlo tehdy o směr, který bychom dnes označili spíše za metafyzickou malbu s prvky hyperrealismu. Nový termín se mezi kritiky zpočátku příliš neujal, i když se magický realismus objevil v Itálii již na konci 1. světové války jako „pittura metafyzica“. Termín se tedy promítal spíše do literatury – zvláště u autorů z Latinské Ameriky (Jorge Luis Borges, Gabriel Garcia Márquez), ale i pražského Franze Kafky. V Itálii mělo hnutí svá specifika a stalo se především malířským projevem.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku