Milánské Palazzo Reale v těchto dnech hostí výstavu příznačně nazvanou „Magic Realism“ – expozici italské malby vznikající v letech 1920 – 1935. Okruh tvůrců známých (i zapomínaných) je zde zastřešován termínem Realismo Magico, obracejícím se k neoklasicismu, hnutí art deco, ale také k rafinovanému „archaismu 15. století“. Výsledkem je nejednoznačná metafyzická / realistická atmosféra podivně tichého spočinutí, ale i tušeného neklidu, zvláštní nehybnosti či decentního surrealismu. Reprezentanty této vlny jsou Felice Casorati, Giorgio de Chirico, Carlo Carrà nebo Gino Severini.
Termín „Magický realismus“ byl poprvé použit v roce 1925 německým historikem umění a kritikem Franzem Rohem v eseji věnované současné malbě: „Postimpresionismus: Magický realismus, nová evropská malba“. Šlo tehdy o směr, který bychom dnes označili spíše za metafyzickou malbu s prvky hyperrealismu. Nový termín se mezi kritiky zpočátku příliš neujal, i když se magický realismus objevil v Itálii již na konci 1. světové války jako „pittura metafyzica“. Termín se tedy promítal spíše do literatury – zvláště u autorů z Latinské Ameriky (Jorge Luis Borges, Gabriel Garcia Márquez), ale i pražského Franze Kafky. V Itálii mělo hnutí svá specifika a stalo se především malířským projevem.
Toto období italského umění je spojeno se specifickými pojmy, jako je realismus, magie, metafyzika, spektrální, objektivní, pravdivé, přirozené i surrealistické. Takové pojetí se odklání od „přebujelého“ expresionismu i „spekulativní“ abstrakce a pokouší se najít pevnou půdu pod nohama. Hnutí tedy udělalo krok zpět – od pokrokových avantgard směrem k tradičním zdrojům. Novější studie také poukázaly na úzký vztah s německým hnutím Nová objektivita a dalšími podobnými styly, které se v prvních desetiletích 20. století rozšířily vedle hlavních směrů po celé Evropě.
Mezi umělce spojené s tímto projevem – který pokrývá umění, ale také literaturu v meziválečných letech – dále patří Mario Sironi, Ubaldo Oppi, Antonio Donghi nebo Achille Funi. Současná výstava nabízí po letech přehlížení jejich špičková díla, která opět poutají větší pozornost.
Maurizio Fagiolo Dell’Arco před časem charakterizoval hnutí takto: „Úzkost kubismů a fauvismů, futurismů a expresionismů se změnila v účinnou úzkost až existenciální. Teď jde o kopání v sutinách, dočasné zastavení – hledání nějakého referenčního bodu.“
„Realistická přesnost kontur, pevnost hmoty dobře umístěné na zemi; a kolem ní se rozprostírá atmosféra magie, která nás nutí cítit intenzivní neklid, snad až další tajemný rozměr, ve kterém je náš život promítán „. Tak psal o magickém realismu v roce 1928 spisovatel, novinář a dramatik Massimo Bontempelli. V podstatě mluví nejen o tehdejší malbě magického realismu, ale shrnuje i charakter specifického úpadku italského umění mezi dvěma světovými válkami.
Současná výstava nabízí více než osmdesát děl z významných kolekcí a muzeí včetně sbírky Emilia Bertonatiho (1934-1981), velkého sběratele a kritika zaměřující se právě na magický realismus. Celá expozice připomíná proměny dobového vkusu i hodnotových pojmů, tedy relativitu tzv. modernosti, která může být v jistých konstelacích spojována i se zjevně realistickými atributy.
Palazzo Reale nabízí v Miláně výstavu italského magického realismu do 27. února 2022.
-red-
Diskuze k tomuto článku