„Na jaře 1929 jsem dorazila do Benátek, měla jsem za sebou cestu napříč Itálií a návštěvy řady muzeí… avšak odpor ke klasickému umění mě neopouštěl… tak jsem nasedla do vlaku směr Paříž a zaklepala na dveře Man Raye,“ vzpomínala v roce 1975 slavná fotografka Lee Miller na počátek vztahu s tímto surrealistickým experimentátorem. Nakonec spolu na čas zůstali: v letech 1929 až 1932 byla tato dobrodružná Američanka jeho žačkou, asistentkou, múzou i milenkou; díky tomu vznikla řada dnes slavných snímků, ale také „sochařský“ objekt, který o 17 let starší Man vytvořil poté, co jej Lee opustila. Nebylo to jednoduché…. byl to vztah inspirativní i vášnivý: „Má drahá Lee, budu se snažit být vším, čím chceš, abych byl pro tebe, protože si uvědomuji, že je to jediný způsob, jak si tě udržet. Jsi tak mladá, krásná a svobodná a já se nenávidím za to, že se to v tobě snažím potlačit,” napsal své milované Man Ray v roce 1931. O rok později zakoušel již samotu v pařížském ateliéru a jako stále přítomnou vzpomínku si vytvořil z použitého metronomu, který ozvláštnil fotografií oka své milované… Tento tichý společník se stal časem jedním z nejslavnějších artefaktů umění 20. století.
Ikonický objekt, který Man Ray vytvořil v roce 1923 (a v roce 1932 pozměnil), trvá, i když byl zničen. Metronom nově již s okem Lee Miller si o svou zkázu říkal již svým názvem… a tak se „Objekt ke zničení“ skutečně stal terčem skupiny protestujících studentů, kteří roku 1957 vzali výzvu doslova – a vystavený objekt zničili kladivem, tak jak je název nabádal. Surrealistickému autorovi nezbývalo nic jiného, než dílo rekonstruovat a raději jej přejmenovat na Indestructible Object (Nezničitelný objekt) – a vytvořit pro jistotu v duchu (Duchampovy) multiplikační povahy „readymade“ ještě hned několik kopiích. Původně byl dotyčný metronom (sériově vyráběný společností Qualite Excelsior) někde nalezený a již opotřebovaný… a zopakujme, že podle samotného Mana Raye byl nejdříve zamýšlený jako soukromý „tichý svědek v jeho ateliéru“, když umělce opustila Lee a z Paříže zamířila nastálo do New Yorku.
Také návod na zhotovení (a zničení) vlastního metronomu se dochoval. Man Ray zájemcům radí: „Vystřihněte oko z fotografie někoho, kdo byl milován, ale už není viděn. Připevněte oko ke kyvadlu metronomu a regulujte váhu tak, aby vyhovovala požadovanému tempu. Pokračujte až na hranici výdrže. S dobře mířeným kladivem se pak pokuste zničit celek jednou ranou.“
Ale samotný Man Ray se zničením vlastního „památníku“ na milovanou ženu stále otálel. Podívejme se blíže na studentskou akci, která rozhodný čin vyprodukovala namísto původního autora. Když byl v roce 1957 vystaven na výstavě dadaismu v Paříži, skupina protestujících studentů, vedená francouzským básníkem Jean-Pierem Rosnaym, kteří si říkali “Jarivistes”, vzala Man Raye za slovo a objekt skutečně zničila. (“My, jarivisté, radíme dadaistům, surrealistům a jejich družkám, že vláda minusu skončila… Ať žije poezie!” Pak popadli Objekt ke zničení a byli pryč… dadaistický muž Ray se za nimi rozplýval a křičel: “Ukradli mi dílo”. Nedaleko galerie se Jarivistovci zastavili a pochroumaný jednooký metronom položili na zem. Jeden z revoltujících studentů vytáhl pistoli, zamířil a vystřelil na Objekt ke zničení… zavolaná policie přijela pozdě.
Jarivistes obecně prohlašovali, že “nejsou surrealisté, ale jistí realisté”, že nejsou hnutím, ale “pohybem samotným, jakýmsi perpetem mobile”. Na jejich výpady vůči jeho dada (surrealismu) Man Ray jen znaveně poznamenal: “Takové věci se dělaly před 40 lety. Demonstrujete proti historii.”
Man Ray v roce 1958 objekt znovu předělal (finance použil z pojistného odškodnění) pod novým názvem Nezničitelný objekt. Spolupráce se švýcarským umělce Danielem Spoerim v roce 1965 vyústila v „edici sto násobků“ Nezničitelného objektu, což je narážka na nezničitelnou povahu původní myšlenky a také na obtížnost zničit všech sto kusů metronomu. Dílo bylo také vystavováno jako Poslední objekt v roce 1966.
Ale to není konec: Man Ray v roce 1970 schválil další vydání čtyřiceti sochařských kusů, kde se dvojitě vytištěný obraz mrknoucího oka otevírá a zavírá s každým výkyvem ramene metronomu; toto pozdní vydání bylo označeno jako Perpetual Motif. Další vydání stovky metronomů inicioval v roce 1974 umělecký kritik Mario Amaya, které jsou známé pod označením Do Not Destroy. Nakonec všechny dada objekty mohou být šířeny jako “repliky”, “edice” nebo “nové originály”.
Nejen tato myšlenka na stále se znovu rodící artefakt je věčná, ale i Man Ray a dokonce Lee Miller, jejíž příběh navíc inspiroval Hollywood. V loňském roce měl totiž premiéru film Lee s Kate Winslet představující slavnou múzu a fotografku bez klišé a příkras… Lee Miller (1907 – 1977) byla konečně zachycena se svým pozoruhodným osude i tvorbou – také (a především) jako válečná fotografka „středního věku, která šla jako korespondentka časopisu Vogue do běsnící války.“
P.S. Metronom ve svých variacích je zastoupen v řadě prestižních sbírkách – v Tate Modern (Londýn), MoMA (New York) či Reina Sofía (Madrid).
Nyní probíhá výstava: Man Ray: Other Objects v newyorské galerii Luxembourg + Co do 2. 12. 2023.
Výstava: Lee Miller – vidět znamená věřit bude otevřena 10. 11. 2023 v Galerii Gagosian v New Yorku
-red-
Foto: archiv
Diskuze k tomuto článku