V roce 2016 vyšla chybějící a dlouho očekávaná i obsáhlá monografie Karla Teigea (1900 – 51). Pod příhodným názvem Kapitán avantgardy jsou zde vyčerpávajícím způsobem shromážděny a zpracovány (či zmíněny) veškeré písemné i výtvarné práce, které jsou v dnešní době dostupné. obrysech. Nakonec, po osmileté práci, se přeci je zdařilo knihu dokončit a vydat. Nyní autorka knihy a historička umění připravila v Alšově jihočeské galerii výstavu pod názvem Mapa světa Karla Teigeho.
Co výstava v Hluboké nad Vltavou přináší?
Kurátorka expozice Rea Michalová: „Výstava Mapa světa Karla Teigeho představuje v jedné části výběr z Teigeho vlastního uměleckého díla… Od raných počátků jeho výtvarné aktivity, ovlivněné zejména příkladem skupiny Tvrdošíjní, přes výtvarnou transpozici poetismu v podobě tzv. obrazových básní, jejich tvorbu v Devětsiluinicioval, k fenomenálním surrealistickým kolážím, které odhalují skrytou a vášnivou část jeho osobnosti. Příklady Teigeho nejznámějších knižních úprav… Konstruktivistický design, jímž se jako první z českých autorů prosadil i v zahraničí, udával směr celé generaci a dodnes mají jím stanovené principy platnost… Druhá část výstavy prezentuje zejména ve výběru malířských děl členů skupiny Devětsiu, Skupiny surrealistů v ČSR a seskupení autorů kolem sborníku Znamení zvěrokruhu nejvýznamnější aspekt Teigeho teoretické práce, jeho inspirativní vliv. Obrazy členů skupiny Tvrdošíjní v úvodu představují hlavní umělecké osobnosti předcházející generace, které zásadním způsobem formovaly Teigeho tvůrčí růst…“ Tolik tedy Rea Michalová.
A jaký byl Karel Teige? Byl osobností mimořádnou i složitou. Uváděn byl zpravidla v souvislosti s charakterem i dílem F. X. Šaldy, klíčovým duchem generace devadesátých let 19. století. (Však se Tiege k jeho odkazu hlásil a vědomě se s ním srovnával). Oba svorně hlásali potřebu světového pojetí umění přesahujícího lokální podobu i význam. Zatímco Šalda vycházel z kruhů symbolistních až dekadentních (proti čapkovských), Teige se stal středobodem generace narozené kolem roku 1900 a nastupující počátkem let dvacátých. (řekněme jako protipól ctitelů kubismu). Tyto mladé a smělé (mnohdy radikální i dogmatické) tendence byly zanedlouho zastřešeny mezioborovým sdružením známým jako Devětsil (1920 – 30).
Levicově zaměřená skupina (tehdy synonymum pro pokrokovost) s pražskou a posléze i brněnskou centrálou (1923) vycházela z umění proletářského, z magického realismu a nejvíce pak z poetismu, který Teige samozřejmě spolu-definoval (a neváhal prohlašovat, že se jednalo u nás o vůbec první ismus). Počátečními představiteli se stali vedle Teigeho Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Artuš Černík či Alois Wachsman, rekrutující se mladíci mnohdy z gymnázia v Křemencově ulici. A důležitou roli zde hráli také architekti, neboť umění „dneška“ respektive zítřka mělo vstoupit do veřejného a běžného prostředí… (jmenujme vesměs hlavní představitele konstruktivismu či funkcionalismu: Jaromír Krejcar, Evžen Linhart, Jaroslav Fragner, Josef Havlíček).
Teige se stal souputníkem, ale i protihráčem Nezvalovým, což se projevovalo již během zlatých devětsilských let (přes celkem vyrovnaný vliv se této generaci nakonec říkalo „teigeovská“). V knize je patrné a doložitelné, jak se avantgarda a její cíle proměňovaly. A zpravidla tomu bylo podle Teigovy taktovky (když se měl volit předseda nebo jiný vůdčí činovník, hlasovalo se prý mezi dvěma kandidáty: „mezi Teigem a Teigem“). Přes své mládí byl to muž nejen nesmírně pracovitý (a zřejmě i ctižádostivý), ale i mimořádně sečtělý a znalý terénu, především toho pařížského. Jako nadsazený nelze vnímat výrok slavného světového avantgardisty Lásló Moholy-Nagye, který roku 1927 označil Teigeho za „nejinformovanějšího obyvatele Evropy.“ A skutečně, tento „multitalent“ s fenomenální pamětí, neobyčejnou zvídavostí a jasnozřivou pohotovostí sledoval soustavně aktuální světové dění, o kterém hned v domácím tisku referoval a které uváděl také do praxe. Své druhy takto zasvěcoval “do obrazu“ a fascinoval je vedle svých myšlenek či programů i recitací, kterou přednášel zpaměti. Po kavárnách tak prvně zněly manifesty jeho oblíbenců: Apollinaira, Marinettiho, Majakovského a Bretona.
Snad ničím neotřesitelná víra v nutnost nastolení nového společenského řádu vedla Teigeho k estetice – programu, k levé frontě a radikalizaci (ve svých vizích spatřoval společnost bez soukromého majetku, se zrušenou funkcí tradiční rodiny a kolektivizací bydlení, tedy i mezilidských či mileneckých vztahů). Díky této vyhrocenosti musela dříve či později nastat polemická atmosféra. Ta se projevila jako tzv. generační diskuze (1929 – 30). S Teigeho ráznou doktrínou přestávali být spokojeni zvláště architekti (Teige: „Architektura nemá být uměním, ale sloužit jen svému účelu“), ale i umělci tíhnoucí zákonitě k volnější a barvitější imaginaci oživené navíc Freudovou objevnou psychoanalýzou a novým významem snu. V tomto střetu se stal Teigeho hlavním oponentem Jindřich Štýrský – articifialista a následně surrealista společně s Toyen. A zde se také nalézá počátek konce slavného a dosud soudržného Devětsilu.
Teigeho radikalismus se musel také vnitřně vypořádat se vzájemně se vzdalujícími silami racionality a představivosti. Těmto tehdy protilehlým pojmům přiřkl nakonec svá místa podle oborů. Architektuře, knižní typografii či scénografii zadal přísnou disciplínu, malířství a básnictví nechal možnou vzletnost. Je však ze sledované nové knihy evidentní, že sám Teige vždy nešel v tomto oborovém dělení příkladem. V soukromí si vytvářel snově erotické koláže i psal obdivné studie o Janu Zrzavém či Rudolfu Kremličkovi – tedy o představitelích neavantgardní předchozí generace. Přesto Teige hleděl spíše do budoucnosti. Vytvářel či inicioval řadu novátorských technik a postupů: obrazové básně, koláže, fotomontáže, originální typografie, poezii pro všechny smysly, film již pojímal jako umělecké médium, prosazoval syrové materiály v architektuře, zabýval se sociologií bydlení atd.
Teigeho mnohdy až utopické uvažování a vehementní cílení došlo k přelomu roku 1933. Tehdy pochopil, že v jeho zemi zaslíbené – v SSSR – se dějí věci nemoderní a především nekalé (státní dozorování kultury, procesy apod.). Přichází tedy hluboká osobní krize a rozčarování. V dopise své družce Jožce Nevařilové to vystihuje jasně a prorocky, když si uvědomuje, že se jedná o „východisko toliko v krajním případě. Přece se mi nechce jíti do Moskvy, abych tam byl nucen dělat kompromisy, jakých jsem se nikdy nedopustil v Praze… Ale co horšího: nejde jen o to, že v architektuře a v umění je tam strašná reakce, ačkoliv samo slovo reakce se špatně snáší s našimi představami o socialismu. Hlavní má obava a pochybnost je v tom, že tato reakce je pravděpodobně symptomem nějakého horšího a prozatím skrytého zla.“
A tak od této zlomové doby hledá a nalézá neklidný věčný hledač a „racionální romantik“ jiná pole a obzory víry. Začíná se sbližovat se surrealismem, který byl však za dob Devětsilu v nemilosti. Důvodem byly samozřejmě ideologické rozdíly, ale jistě i osobní rivalita „dvou kohoutů na jednom smetišti“, totiž Teigeho a Bretona. „Český kapitán avantgardy“ totiž zveřejnil svůj manifest poetismu (1924) o několik měsíců dříve než tak učinil Breton se svým „Manifestem surrealismu“. A to signalizovalo nelibě nesenou českou nezávislost na zahraničním vzoru. Teige však byl stále více váben surrealismem pro jeho revolučnost, i když mu vyčítal idealismus, estetismus, literárnost a přílišnou pasivitu psychického automatismu. Až přihlášení francouzského hnutí k dialektickému materialismu v „Druhém manifestu surrealismu“ z roku 1929 přispělo k větší spřízněnosti obou dosud odtažitých stanovisek. A tak se po založení Surrealistické skupiny ČSR (v březnu 1934) stává Teige po krátkém váhání spolu s Nezvalem hlavním teoretickým mluvčím a ohlásí „regulérní likvidaci poetismu“. Nové hnutí však bylo na rozdíl od Devětsilu přísně selektivní v pohledu na členskou základnu a její prezentaci.
S novým hnutím a nádechem se pouští Teige naplno i do svých koláží a ani již od této spíše intimní tvorby neočekával „masovou srozumitelnost“, ale především autonomní výraz. Po druhé světové válce, která přerušila toto tvůrčí směřování, skládá Teige na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy rigorózní zkoušky, aby tak dokončil svá studia estetiky a dějin umění, která dříve přerušil kvůli „aktuálnějším úkolům.“ Po únoru 1948 je však „tento věčný buřič“ umlčen a za necelé dva roky je proti němu na stránkách tisku rozpoutána štvavá kampaň. Své blízké přítelkyni, srozuměn se situací, píše: „Pochopíš zajisté, že jsem za těchto okolností poněkud otráven. Od nynějška tedy budu psát své posmrtné spisy.“ Svůj zamýšlený kolosální a myšlenkově souhrnný projekt – nazvaný Fenomenologie moderního umění – již nedokončil. Teige se stal oficiální garnituře symbolem reakce, kverulantem a škůdcem, navíc nebývale nebezpečným neboť charismatickým, inteligentním a tak nekontrolovatelně nepředvídatelným. Proto musel být zlikvidován.
Jeho odkaz však trvá dál. Výstava potrvá do 26. ledna 2020. Více informací naleznete zde: https://www.ajg.cz/vystavy2/pripravujeme/mapa-sveta-karla-teigeho/
Radan Wagner
Foto: archiv a AJG Hluboká nad Vltavou
Diskuze k tomuto článku