Pařížské salony vyměnil za přísnou izolaci, přes den spal a v noci pracoval. Stranil se denního světla a umění stavěl nad život. Slavné dílo, které psal čtrnáct let, se nakonec stalo pilířem moderní literatury. Před sto lety zemřel jeden z nejslavnějších spisovatelů. V jeho životě hráli významnou úlohu také malíři – pověstné texty jsou plné odkazů na výtvarné umění… přinášíme zde vedle spisovatelova příběhu rovněž výběr několika autorů, které měl obzvláště rád.

Marcel Proust, Albert Einstein či Pablo Picasso se rozcházeli s dobovým myšlením. Stejně jako Sigmund Freud naslouchal svým pacientům, Proust se ve svých knihách odvolával na osobní svědectví tentokrát z vyšší společnosti. Vyptával se nebo jen tiše naslouchal. Současníkům připadalo, že o všech všechno ví, a tak byl nazýván „největším literárním detektivem.“ Stal se svérázným pozorovatelem charakterů, mravů i nesčetných drobností, ale i bystrým diagnostikem měnící se doby.

REKLAMA

„Všechno, co známe velkého, máme od nervózních lidí. To oni, a ne jiní se stali zakladateli náboženství a vytvořili veledíla,“ poznamenal si ve svých esejích Proust, který měl s Freudem mnoho společného. Jejich smysl pro detail tvořil předivo románu, jindy se stalo tématem vědeckého pojednání. Freudův legendární spis Výklad snů z roku 1900 otevíral bránu novému nahlížení na člověka jedinečného i tajemného. Také Proustův vnitřní svět čerpal z různých zdrojů: „Sen byl právě jedním z těch faktů mého života, které mě vždycky nejvíc upoutávaly, faktem, který nejvíc přispěl k tomu, abych se přesvědčil o čisté duševní povaze reality.“

Na počátku 20. století se stalo podvědomí velkým tématem stejně jako relativní vnímání času. Fyzikální objevy měnily ducha doby – podobně filozofie či psychologie – a stranou nezůstávalo ani umění. Tyto novoty samozřejmě zpravidla narážely na skandální reakce a nepochopení. Toho nebyly ušetřeny ani literární počátky Marcela Prousta a zvláště pak jeho monumentální dílo Hledání ztraceného času. Než došel světového věhlasu, byl přehlížen.

Čtěte také

James Joyce – skandální Odysseus a moderní umění

Před 3 roky

První díl cyklu, nazvaný Svět Swanových, nabízel spisovatel k vydání hned několika nakladatelům. Po nesčetných a marných pokusech se jeden ochotný našel, avšak vymínil si, že Proust si tento „poněkud riskantní podnik“ musí zaplatit ze svého. To se událo v roce 1913. Druhý díl, pojmenovaný Ve stínu kvetoucích dívek, spatřil světlo světa díky válečnému běsnění až o pět let později. A za něj autor již obdržel prestižní Goncourtovu cenu. Proust se stal módním umělcem, o kterém se vedly řeči. Ale skutečných čtenářů přibývalo jen pomalu. Do spisovatelovy smrti v roce 1922 vyšly ještě další čtyři díly. To však neznamenalo konec vypravěčské ságy. Zbylé tři části obřího projektu, který má více jak 3000 stran a na milion slov, se postupně dostávaly k zájemcům až do roku 1927. Od té doby zůstává celé dílo trvalým kulturním odkazem, jehož čtení i vnímání se s časem mění.

Úvodní svazek Hledání ztraceného času se stal předlohou k filmu z roku 1984. Swanova láska s Jeremy Ironsem a Ornellou Mutiovou, Fanny Ardantovou či Alainem Delonem byl úspěšnou adaptací. Samotná několika svazková kniha, tak oblíbená například u existencialistů, dodnes opakovaně vychází v četných překladech. Nicméně má dílo u mnohých stále pověst „četby, která děsí“ – a to svým rozsahem a možná také již historickým tématem. Současný internetový svět ještě více proměnil vztah k takovému čtení. I ti, co čtou, vyhledávají si na sociálních sítích paralelní informace, možná jsou i netrpěliví a nemají dostatek času. Literatura, jakou je Proust nebo Joyce vyžaduje více se vnořit do příběhu, nechat jej na sebe působit a déle prožívat.

Proustovo hlavní dílo, které je spíše známé než čtené, je přitom ve skutečnosti něčím jiným, než se zpravidla soudí. Vůbec není bořitelské, i když připravilo půdu modernismu. Vlastně je svým způsobem konzervativní, hlásící se k historii psychologického románu. Pojednává sice jen o aristokratické a mnohdy snobské společnosti, odehrává se vesměs pouze na malém kousku pařížské Saint Germaine, ale je to dílo čímsi trvale převyšující. Z malého sociálního vzorku autor vytěžil maximum – vypráví nám o celém vesmíru lidstva a jeho všeplatné zákonitosti. Vedle dobových reálií či zvyklostí zde máme látku prostě nadčasovou. Je to geniálně pojaté theatrum mundi. Stačí si přečíst jednotlivé pasáže, nemusí jít hned o několik set stran.

Originalita Proustova tkví v jeho důrazu na nezúčastněného, ale pronikavě vidoucího vypravěče. Děj je zde upozaděn na úkor líčení nálad a úvah často až filozofických. Dobové reálie i nekonformní témata se střídají s volným tokem slov blížícím se básni v próze; odvíjí se před námi proud vědomí neboli román řeka. A tvoření je zde silou ducha: „Uměním můžeme vyjít ze sebe samých, dozvědět se, co druhý vidí z toho světa, který není stejný jako svět náš a jehož krajiny by pro nás zůstaly něčím zrovna tak neznámým jako krajiny, které mohou existovat na měsíci. Díky umění místo abychom viděli svět jediný… máme před sebou tolik světů, kolik jen je originálních umělců.“ Tak to vnímal Proust, který k tomu dodal ještě jednu podstatnou věc: „Svět se nám jeví jako pravdivý, a přitom je pro každého jiný… Pro tělo je blahodárné štěstí, ale síly ducha rozvíjí právě jen smutek.“

Právě jistá melancholie a pocit (možná dokonce potřeba) vyčlenění ze společnosti je Proustovi bytostně vlastní. Přesto se pro samotu rozhodne až po nedobrých zkušenostech s povrchní „aristokratickou morálkou“ a Dreyfusovou aférou. V ní se odvážně zastává jako jeden z mála nevině odsouzeného, podporuje finančně jeho právníka a pořádá sbírky. To však bylo poslední spisovatelovo politikum. Když si jeho zhoršující se zdravotní stav žádá, aby společenský život utlumil, je už ve fázi hlubokého rozčarování nad okolním pokrytectvím a rozumářskou vypočítavostí. „Každý nazývá jasnými jen ty myšlenky, které jsou na stejném stupni zmatenosti jako jeho vlastní,“ zapsal si postřeh stále jízlivější spisovatel.

Stále více začíná naslouchat své intuici, hledat do věcí zakletý čas, věří už jen vlastní umělecké reflexi: „Den ze dne přikládám menší váhu rozumu. Den ze dne si víc uvědomuji, že jedině mimo něj může spisovatel postihnout něco z našich dojmů, totiž zachytit kus sebe sama, což je jediný umělecký materiál. Minulost není to, co nám pod tímto názvem poskytuje rozum. Ve skutečnosti se každá zesnulá hodina našeho života, jako duše zemřelého v některých lidových vyprávěních, okamžitě převtělí a skryje do nějaké materiální věci. A zůstane v ní zajatá… dokud se s věcí znovu nesetkáme. Skrze ni ji rozpoznáme, vyvoláme, a je osvobozena.“ I to souzní s Einsteinovými myšlenkami: “Čas je relativní, jeho jediná hodnota je dána tím, co děláme, když to plyne.”

Marcel Proust se začíná stranit a stále více platí jeho slova, že „jediný život reálně prožívaný, toť právě literatura.“ Smrt otce (1903) a matky (1905) jej zasáhly, ale i osvobodily – díky dědictví se stal  finančně nezávislým, aby tak mohl konečně psát svůj velký román. Ještě před tím si stanovuje jakýsi filozofický základ, na němž by vystavěl svůj příběh. Proto začíná psát sbírku šestnácti esejí nebo i krátkých drobností – fragmentů, která vyjde pod souhrnným názvem Proti Sainte-Beuvovi, která však vyjde až v roce 1954. Ale již v těchto „maličkostech“ jsou zárodky jeho velkého díla. A tak se občas o těchto esejích píše jako o „nultém svazku“ Proustova budoucího slavného „pomalého“ cyklu. Je to nový způsob vidění. Čas a prostor se zakřivují podle přání a tempa vypravěče, absolutní pravda ztrácí platnost: „Svět se nám jeví jako pravdivý, a přitom je pro každého jiný,“ opakuje si Proust klíčovou myšlenku o vztahu k realitě. Sám se tohoto tématu chápe spíše intuitivně, plynutím, asociacemi.

Záznamy jeho „vzpomínek“ se vrství i rozprostírají. Hledání ztraceného času bylo psaním, které autor přirovnával k pozvolné stavbě katedrály se svými oblouky, pilíři a celou architekturou. A kdo byl oním stavitelem? Marcel Proust se narodil lékaři s katolickým vyznáním a o patnáct let mladší vzdělané i půvabné židovce. Na svět přišel jako neduživé dítě a v osmi letech, dětinskou hypochondrii vystřídalo chronické astma. To mu bude ztrpčovat život až do smrti, kdy zemřel na zápal plic. Zdravotní potíže se snaží zmírnit léčbou a výjezdy do rodinných usedlostí mimo Paříž. První rozhled a vzdělání získává na prestižních školách, a nakonec vystuduje na Sorboně právo. Po roztržce s otcem se vrhne roku 1895 na obor, který ho lákal nejvíce: „…cokoli kromě literatury a filozofie by pro mě bylo jen ztraceným časem.“ Během studií také pravidelně navštěvuje vybrané společenské salony a udržuje si přístup k nejvybranější aristokracii, která ho později tak inspiruje.

A literatura? Začíná v té době psát kratší povídky do časopisů a pokouší se napsat první autobiografický román, kterého časem zanechá. Po dalších literárních pokusech směřuje pomalu, ale jistě k svému cíli. Nejdříve píše známý soubor esejí vycházejících z životní zkušenosti i hlubokého nevědomí. To je mu pravdivější než běžná realita: „Uvědomil jsem si, že jedině hrubé, chybné vnímání vkládá všechno do objektu, zatímco ve skutečnosti je všechno v našem nitru.“

Jeho nemoc i hypochondrie, poloviční židovství a posedlost tvořením na úkor žití připomíná pražského souputníka Franze Kafku. Roku 1909 se Prost konečně pouští do psaní svého stěžejního díla, kterému se věnuje až do konce života. Poslední tři roky strávil většinou ve své ložnici obložené korkem. Izolace se mu stala nezbytnou. Během dne spal, neboť jeho alergie na denní světlo byla stále silnější – a v noci pracoval na dokončení svého rozsáhlého románu.

Radan Wagner

(psáno a upraveno pro magazín Pátek)

foto: archiv