Tvorba česko-slovenské sochařky Marie Bartuszové (1936- 1996) se dostává do mezinárodního povědomí. Narodila se v Praze, kde v letech 1956-1961 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Otty Eckerta v ateliéru keramiky a porcelánu. Poté se s manželem sochařem Jurajem Bartuszem odstěhovala do Košic, kde tvořila po celou dobu své kariéry. Pracovala soustředěně a kontinuálně, teprve však až poté, co se její dílo uzavřelo, byl její význam plně rozpoznán. Bartuszová tak náleží k těm umělcům, jejichž díla v nějakém ohledu unikala hlavnímu proudu své doby a byla objevena až s jistým zpožděním…
Letošní rok by se dal nazvat rokem Marie Bartuszové – její dílo je v tuto chvíli k vidění mimo jiné na její autorské výstavě v Tate Modern v Londýně, v ústřední výstavě Benátského bienále The Milk of Dreams a na fragilités v Galerii Rudolfinum. Právě na přípravě výstavy v Tate Modern se podílela historička umění Gabriela Garlatyová, na jejíž přednášku Maria Bartuszová a Praha, která se koná ve čtvrtek 24. listopadu od 18.00 jako doprovodný program k výstavě fragilités.
„Svět sochařství si Marie Bartuszová definovala k obrazu svému,“ shrnuje odkaz slovenské umělkyně Frances Morris, ředitelka londýnské galerie Tate Modern, v níž se do 16. dubna příštího roku koná retrospektivní výstava Bartuszové děl (video ZDE). Za nejlepší díla označují britská média ta, která kombinují materiály – například sádru s kamenem nebo se dřevem. A právě ta máte možnost vidět na výstavě fragilités v Galerii Rudolfinum.
Retrospektivní výstava v Tate Modern není rozsáhlá a je ke škodě přehlednosti rozdělena do pěti odlehlých galerijních prostor, přesto zde září. Přehlídka začíná díly z počátku 60. let, kdy autorka experimentovala s odléváním do abstraktních tvarů – naléváním sádry do gumových „balónků“… Tvarovala sochy tlačením, taháním nebo ponořováním do vody a vytvářela jedinečné a odlišné tvary. Některé naznačují dešťové kapky, semena nebo vejce, jiné lidské tělo. Později nechala balónky prasknout a vytvořila jemná díla podobná kokonům nebo hnízdům.
V roce 1980 Maria Bartuszová často fotografovala svá díla v přírodě, aby zdůraznila jejich úzké vazby na přírodu. Součástí výstavy bude i výběr z těchto pozoruhodných obrazů. K vidění jsou samozřejmě především její prostorové artefakty: Vytvořila kolem 500 soch, od malých organických forem až po zakázky pro veřejný prostor i díla v krajině, a to i přes omezení svého uměleckého života v tomto převážně nelehkém období. Výsledkem jsou zpravidla křehké vejčité sochy ze sádry evokující přírodní dění či nabízejí divákovi vlastní interpretaci konkrétních významů: je to vejce, těhotné tělo nebo genitálie, proces mikrosvěta? Jsou to díla často vytvořena před desítkami let – a stále promlouvají.
Zdejší média se rovněž všímají i dalších exponátů: „Nejdojemnější jsou fotografie, které ukazují, jak byla sochařčina práce sdílena s nevidomými a slabozrakými dětmi, aby mohly ´vidět´ díla rukama a zažít jejich křehkost z první ruky. Je to krásné využití sochy, které inspiruje mladou mysl a přiměje návštěvníky, aby si na tyto předměty sami sáhnout. Bohužel neexistují žádné repliky, s nimiž by mohli takto komunikovat.“
Domácí Sophistica Gallery charakterizuje tvorbu Marie Bartuszové a dává jí do širších souvislostí: Pokud bychom se zaměřili nejen na obecné souvislosti moderního sochařství, dané vlivy Henryho Moora, Constantina Brancusiho či Hanse Arpa, a koncentrovali se onu specifickou „ženskost“ v díle Márie Bartuszové, pak bychom mohli zmínit podobně soustředěné, křehké a přitom existenciálně výrazné práce takových umělkyň jako Hana Wichterlová, Eva Kmentová, Eva Hesse, Barbara Hepworth, Louise Bourgeois, Alina Szapocznikow č Lygia Clark. Právě v tomto kontextu si nakonec můžeme uvědomit, že Mária Bartuszová překročila souvislosti česko-slovenského umění a právem vstoupila na mezinárodní scénu.
Mária Bartuszová se účastnila mnoha individuálních i skupinových výstav. Důležitým mezníkem pro její objevení v mezinárodním kontextu byla výstava Documenta XII. v Kasselu roku 2007, jež se mimo jiné soustředila na práci umělkyň, na jejich pozici ve sféře umění a reflexi ženské specifičnosti. V tomto kontextu se pak objevila i na výstavě Gender Check – Rollenbilder in der Kunst Osteuropas v Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig – MUMOK ve Vídni roku 2009 nebo na výstavě Awkward Objects v Muzeu moderního umění ve Varšavě v roce 2009. Přidáme-li k tomu ještě pohled zpochybňující starou opozici mezi Východem a Západ, jež zároveň zpochybňuje pojem dějin umění, chápaný jako lineární a kontinuální, jak tomu bylo na výstavě Les Promesses du Passé v Centre Pompidou v Paříži roku 2010, pak se nám ukáže dílo Márie Bartuszové v širších než jen česko-slovenských souvislostech. První velkou samostatnou výstavu nazvanou Provisional Forms pak měla Maria Bartuszová v Muzeu moderního umění ve Varšavě v letech 2014-2015, samostatně byla její díla též prezentována v Tate Modern v Londýně v roce 2016. Ve veřejných sbírkách je zastoupena ve Slovenské národní galérii v Bratislavě, Východoslovenské Galérii Košice a Tate Modern v Londýně.
-red-
foto: Tate Modern a archiv
Diskuze k tomuto článku