Někdy se stává, že nakumulované zkušenosti, pod/vědomé impulzy i atmosféra nového místa způsobí dohromady tvůrčí erupci. Bývá to jen těžko vysvětlitelný okamžik, který spustí nečekanou energii a probudí nebývalou imaginaci. Max Ernst takovou situaci zažil a náležitě zužitkoval. Psal se rok 1933 a tento německý umělec – samouk pobýval dočasně v Itálii, na zámku Vigoleno poblíž Piacenzy. Konstelace osobních i vnějších okolností dostaly vizuální podobu v širším – a dnes slavném „kolážovém románu“. Jmenuje se Týden dobroty. V tom názvu je však pořádně ironická nadsázka.

Max Ernst odjel v létě toho roku na jih a za pouhé 3 týdny vytvořil 184 koláží. O rok později je vydal v pařížské Galerii Jeanne Bocher pod originálním názvem Une semaine de bonte. Autorův vztah k těmto originálním listům byl velice osobní. K vystavení souboru se nechal za svého života přemluvit jen jednou, a to v roce 1936 na žádost republikánské vlády v Muzeu umění v Madridu. Ernst tyto koláže stále vlastnil a nemínil se jich zbavit. Byly svědectvím vzácně kreativního času, nečekaného vizionářství a materiálem ukazujícím další umělcovo směřování. Až v roce 1976 prodala soubor umělcova vdova sběrateli Danielu Filipacchimu. Ten jej poskytl k výstavám až v roce 2008, kdy bylo dílo představeno v Ernstově rodišti, v Brühlu u Kolína nad Rýnem (zde bylo v roce 2005 otevřeno muzeum Maxe Ernsta). Úspěšná výstava se dále přesunula do Hamburku, Paříže, Londýna či Madridu.

Dnes patří Týden dobroty neodmyslitelně k vrcholným ukázkám surrealistického hnutí. Je iracionální, avšak nikoli nepravdivé. Doba však musela pro taková sdělení uzrát a tak úspěch (či spíše zájem) nepřišel ihned. Vydání koláží (Ernst jim říkal také dekupáže) v roce 1934 bylo fiaskem, setkalo se s nezájmem. Až po druhé světové válce se o souboru začalo mluvit a stal se zdrojem inspirace experimentálních filmařů. Například Hans Richter natočil v roce 1947 avantgardní film Dreams that Money can buy, kde si Max Ernst dokonce zahrál jednu z rolí. Připomeňme ale i současnějšího režiséra Davida Lynche. V jeho Twin Peaks, Blue Velvet nebo Mulholand Drive je záhadná atmosféra Týdne dobroty jasně a nepokrytě přítomná. 

Obrazový román Týden dobroty spadá do roku 1933, tedy do období, kdy pomalu končí bezproblémové námluvy meziválečné avantgardy a politických (sociálních) vizí. V tomto roce byl zakladatel surrealistického hnutí André Breton ve Francii vyloučen z komunistické strany a v Ernstově rodném Německu se ujímá vlády nacismus. Také Ernst se po roztržce loučí s organizovaným (dogmatickým) surrealismem a vydává se vlastní cestou, aniž by však opustil původní snová ba temná východiska. Svým způsobem dále naplňoval Bretonova slova o propojení snu a reality: „Věřím v budoucí splynutí obou těchto stavů, zdánlivě tak protikladných, jimiž jsou sen a realita, v jakousi realitu absolutní, v surrealitu.“ K obecně lidským tématům se však Ernst dostává skrze osobní prožitky.

Surrealismus zpočátku uvažoval jen o slovním vyjádření bez výtvarné složky… a hledal „skutečné fungování myšlení za nepřítomnosti jakýchkoli estetických či morálních ohledů.“ Zkrátka na programu byl čirý automatismus, který měl nejvěrněji vyjadřovat jinak skrytá zákoutí hlubokého podvědomí. K slovním hříčkám postupně přibývaly roztodivné obrazové výjevy… již koncem prvního roku surrealistického hnutí (1924) tedy došlo k obratu a narůstal podíl výtvarné umění, i když mělo jít zpočátku jen o nekontrolované projevy. Malíři se stále více vydávali do říše snů (přímo či přeneseně), okouzleni Freudovým učením a nastalou tvůrčí svobodou.

Nastal jakýsi simultánní příběh obyčejného a zvláštního, důvěrného i tajemného, osvobozujícího i temně přitažlivého. Surrealistický pohled nad svět (i na lidskou duši) byl na vzestupu. Se snovými fantaziemi pracoval obzvláště rád „mág surrealismu“ Max Ernst. Uchvácen Freudovými analýzami snů a jeho podmanivé teorie (Výklad snů) nabídl se dokonce jako pokusný pacient pro potřeby psychoanalýzy. (Sigmund Freud však paradoxně nebyl vůbec nakloněn průzkumům moderního umění).

Do říše neřízené podivnosti časem vstoupily ženy coby personifikace podvědomých slastných dějů, ale i nebezpečných střetů. Během 30. let 20. století začalo hrát výraznou roli něžné pohlaví, které však nabíralo dramatických podob. Ženy se staly předmětem oslavy, ale i strachu, představovaly intuici, noc, tajemno, cit… Eros a Thanat, láska a smrt, souznění i pomíjivost – to byly duality, kterými se surrealismus s nebývalým nasazením zabýval.

Max Ernst popisuje své narození (2. dubna v 9.45 hod roku 1891) jako vyklubání se z vajíčka, které jeho Matka snesla ze sokolího hnízda, na kterém onen pták pak seděl více než 7 let. Ernst byl obdařen zvláštní magií a imaginací. Byl neobyčejně vnímavý a zvídavý, přesahoval jednotlivé obory a mířil k celistvosti. Stal se z něj student filozofie, teoretik umění, malíř samouk a později i sochař. Zajímal se o umění mentálně postižených a používal netradiční techniky (známá je zvláště jeho frotáž, kterou objevil v roce 1924). Ve své tvorbě byl fascinován ptáky – ptáka tedy považoval za své alter ego, které nazýval Loplop. Dokonce byl toho názoru, že když zemře pták, narodí se nový člověk… Žil velice bouřlivým milostným životem. Na čas se dokonce stala jeho manželkou milovnice umění a sexu Peggy Guggenheimová.

Ptáci (či bytosti s ptačími atributy) se hojně vyskytují právě v Ernstových kolážích, jejichž techniku si osvojil v letech 1919 – 20 ještě před příchode do Paříže. V roce 1929 vydal svůj první kolážový román Stohlavá žena, o rok později další, nazvaný Sen dívky, která chtěla vstoupit ke karmelitánkám. 

Cyklus Týden dobroty je Ernstovým nejrozsáhlejším románem tohoto typu – jako předloh použil dřevorytové (xylografické) ilustrace z šestákových románů konce 19. století. Na první pohled jednotlivé koláže nabízejí hrůzné scény vyvažovanými až dadaistickou hravostí. Nevyhýbá se ani melodramatickým scénám, které byly základem původních a použitých předloh „pokleslých“ ilustrací. V Ernstově podání je však celkové vyznění plné imaginace, jen tušených příběhů, sexuálních i morbidních témat.

Týden dobroty má podtitul Sedm hlavních elementů. Připomíná to parafrázi biblických sedmi smrtelných hříchů, tedy víc než jen hru s nůžkami a lepidlem… ostatně půl roku po nástupu fašismu i tímto cyklem předjímal budoucí hrůzy a katastrofy.

Knižní vydání z roku 1934 autor uspořádal do pěti různobarevných sešitů a ke každému přiřadil jeden ze základních elementů: prahmotu, vodu, oheň, krev a černotu.

Sledujeme zde Lva zkázy (postavu se lví hlavou), Potopu (destruktivní i očišťující vodní živel), Dračí dvůr (mytologické příšery), Oidipa (jako násilníka s ptačí, tedy mužskou sexualitou) a další scény, které dodnes oslovují svou naléhavostí a vrstevnatou významovostí. Max Ernst, který zemřel 1. dubna 1976 v Paříži, vytvořil nadčasové dílo.

Max Ernst řekl o koláži: „Je to iracionálno. Je to velkolepé vniknutí iracionálna do všech oblastí umění, poezie, vědy, do módy, soukromého života jednotlivců a do veřejného života národů. Kdo říká koláž, říká iracionálno. Koláž se potměšile vetřela do předmětů naší denní potřeby. Vřele jsme uvítali její objevení v surrealistických filmech Zlatý věk Bunuela a Dalího: kráva v posteli, biskup a žirafa svržení oknem, kára projíždějící guvernérovým pokojem, ministr vnitra přilepený po své sebevraždě na strop atd. Nechávajíce zcela následovat bez výběru koláž po koláži, byli jsme překvapeni jasností iracionální akce, která z toho vyplývala: Stohlavá žena, Sen dívky, která chtěla vstoupit ke karmelitánkám, Týden laskavosti. A nezapomeňme na jiné vítězství koláže: surrealistická malba, přinejmenším v jednom ze svých pojetí, totiž v tom, které jsem mezi lety 1921 a 1924 rozpracoval jako jediný a z něhož později, když jsem tápavě postupoval na ještě nevyužité území frotáže, ostatní rozvinuli svá zkoumání (Magritte, například, jehož obrazy jsou malované koláže, a Dalí.“

Ernst a Éros

Éros: je bůh lásky a sama láska… avšak je také synem boha války Area a bohyní lásky a krásy Afrodíty.

Max Ernst byl tedy přesvědčen, že se zrodil z vejce – cítil se být stvořitelem nového fantaskního světa, rozdával slast i žal… v mnoha pohledech takto připomíná jednoho z prvních bohů… Také Erós se objevil z prvotního Chaosu společně s Gaiou, zemí a Tartarem, podsvětím; podle Aristofanovy hry Ptáci se vylíhl ze stříbrného vejce, sneseného bohyní Noci, které se dvořil Vítr.  Staří Řekové uznávali dvě koncepce pojmu Erós; v první, podle orfického mýtu o stvoření světa, je primárním božstvem, které nejen ztělesňuje sílu erotické lásky, ale také naléhavý přírodní pud, první záblesk světla zodpovědný za počátek a pořádek všech věcí v kosmu. Erós přináší radost i žal, vládne nad vším a všude… Erós je roztomilý i ukrutný, veselý i potměšilý, lidé po něm touží, opěvují ho i proklínají. V orfickém mýtu o stvoření světa ho nazývali také Fanes. Erós-Fanes tu byl popsán jako hermafrodit, který stvořil zemi, oblohu, slunce a zemi. Vypravuje se v něm o lásce plné protivenství mezi Erótem a Psyché. Výsledkem lásky Eróta a Psyché pak byla jejich dcera, pojmenovaná Hédoné neboli Rozkoš.

Radan Wagner