„Pokud mluvíte svým vlastním jazykem, který se ostatní ještě musí naučit, možná budete muset čekat velmi dlouho na pozitivní ohlas,“ prohlásila před lety švýcarská umělkyně Meret Oppenheim, jejíž výstava nyní probíhá za mimořádného zájmu v newyorském Muzeum moderního umění / MoMA.
„Je tady jedna otázka, na kterou nechci už více odpovídat,“ zdůraznila Meret Oppenheim v rozhovoru pocházejícím z roku 1978. V New Yorku bylo jaro a nejnovější tvorba švýcarské umělkyně byla představena v galerii sídlící v horní části města. Její nejslavnější dílo – o kterém kategoricky odmítala mluvit – bylo chloubou stálé expozice jen 20 bloků jižně, v prestižní galerii MoMA na 53. ulici. „Často se mě všichni ptali,“ stěžovala si Oppenheim, „na to, jak mě napadlo vytvořit kožešinový šálek – a to mě už dost nudí.“
Více než 40 let uplynulo od doby, kdy umělkyně ve věku 22 let nosila náramek vlastního designu, luxusně podšitý kožešinou, když se setkala s přáteli Dorou Maar a jejím přítelem Pablem Picassem v Café Flore v Paříži. Když její čaj vychladl, mladá umělkyně zavtipkovala: „Garçone, víc kožešiny!“ S dekadentní absurditou tak naznačovala, že jí číšnice v kavárně dala na šálek s čajem rukáv, aby jej zahřála a uchovala déle teplý. Když brzy poté v St-Germain potkala vůdce surrealismu André Bretona, rozhodla se tento vtip od kavárenského stolu dotáhnout a realizovat pro výstavu artefaktů, kterou právě vyhlásil. A nápad dostal spád. Oppenheim koupila šálek, podšálek s lžičkou a pokryla doma tyto předměty v krátkosrstou kožešinou. Konečný výsledek nazvala jednoduše Object. „Co mě pobavilo,“ vzpomínala umělkyně, „byl kontrast mezi porcelánem a kožešinou stejně jako kov a kožešina na mém náramku, u kterého to všechno začalo.“ Breton však toto dílo z roku 1936 záhy vystavil pod sugestivnějším názvem – Snídaně v kožešině – a právě pod ním byl objekt od té doby obecně považován za ikonický symbol surrealismu; jeho zastřená erotika vedla diváky k nadšení i odporu. Byl to skandál, který se časem proměnil ve slavný „kousek“. Takto vypadá vlastní verze umělkyně, příběh poněkud ubírající obecně sdílenou Picassovu zásluhu a zásadní iniciaci při zrodu proslulého objektu.
Současná výstava v New Yorku ukazuje, že Meret Oppenheim (1913 – 1985) nebyla jen autorkou provokativních objektů, ale dokládá, že i v této rané fázi svého uměleckého vývoje pracovala s nejrůznějšími médii. Například obraz Rudá hlava, modré tělo (1936) ilustruje její zájem o nejednoznačné evokační formy, které zkoumala také v malbě, kresbě, ale i pomocí rtěnky a provázku nebo dalších konvenčních i nekonvenčních uměleckých materiálů z tohoto období. Dvourozměrné dílo, které bylo vytvořeno ve stejném roce jako Objekt, zobrazuje biomorfní tvary – kde se nepravidelný červený kruh vznáší nad nejasným tmavě modrým pozadím – a je zabalené do sítě čar připomínajících kladkový systém. Zdá se, že v této kompozici linie přerušují a spojují organické formy v podivně tajemném příběhu. Stejně jako u slavného šálku pokrytého kožešinou ožívá základní hmota, která nás přitahuje a nabádá k různým interpretacím.
V roce 1937 Oppenheim Paříž opustila a vrátila se do Švýcarska, kde zůstala během druhé světové války. Ani tady nezahálela a pracovala na své tvorbě i osobním zdokonalováním. Protože postrádala formální umělecké vzdělání, zapsala se na Basilejskou školu designu, kde se vyučila konzervátorkou. Několik málo děl, která se z tohoto těžkého období dochovala, dokládají její rostoucí znalosti nejen tradičních malířských technik. Teprve v roce 1954 si Oppenheim v Bernu pořídila vlastní ateliér a začala znovu pracovat s větší intenzitou: vytvářela mimořádné sochy zahrnující předměty nalezené v přírodě, stejně jako obrazy, kresby a koláže demonstrující úzký vztah ke švýcarské krajině, ale i směřování na pole čisté abstrakce.
V roce 1967 uspořádalo Moderna Museet ve Stockholmu první velkou retrospektivu její tvorby. Nastal čas pro zhodnocení (přehodnocení) dosavadní tvorby; zásadní výstava nabídla expozici, která znamenala v plném rozsahu ocenění mnohostranné kariéry – pozoruhodného díla moderního umění 20. století. Oppenheim se stala mezinárodní hvězdou. Avšak ve slavném projevu při přebírání ceny města Basilej v roce 1975 polemizovala s termínem „umělkyně“ a navrhovala spíše pojem „androgynní duch“ jako nezbytnou charakteristiku a podmínku umění, čímž si získala obdiv mladší generace. „Pokud mluvíte svým vlastním novým jazykem, který se ostatní ještě musí naučit,“ varovala, „možná budete muset čekat velmi dlouho na pozitivní ozvěnu.“
V 70. letech byla důležitou postavou v debatách o feminismu, ačkoli sama se za feministku nepovažovala. Mezi surrealisty byla uznávána také jako autorita v oboru psychoanalýzy a podařilo se jí prolomit bariéru mezi uměním a módou návrhy pro Elsu Schiaparelli.
V roce 1949 se provdala za obchodníka Wolfganga La Roche (1909–1967), se kterým žila v Bernu až do jeho smrti v roce 1967. Vedle svého švýcarského domo měla od roku 1968 rekreační dům v Caroně (Švýcarsko) a od roku 1972 opět ateliér v Paříži. Zemřela na srdeční selhání 15. listopadu 1985, v den vydání své knihy Caroline. Největší sbírku jejího díla vlastní Kunstmuseum Bern.
-red-
Foto: MoMA New York
Diskuze k tomuto článku