Velikonoce jsou svátky jara i křesťanského světa. Celá staletí jsou slaveny, jejich biblické události připomínány a v umělecké tvorbě zobrazovány. Geniálním způsobem se tato náboženská tematika projevila ve slavném renesančním sousoší s pozoruhodným příběhem. Po celá staletí se tyto klíčové biblické události stávaly základními náměty malířství nebo sochařství. Nejinak tomu bylo i v renesanci, ačkoliv se tento počátek novověku více obracel k samotnému člověku. Křesťanství se jevilo i nadále mírou všech věcí, zbožnosti ale i odpadlictví. V některých případech docházelo k nevídaným novotám snoubícím v sobě náboženské city s lidským pohnutím.
Takový je i případ Michelangelovy nejslavnější Piety, která nás nepřestává fascinovat. Zobrazuje Madonu na jejímž klíně leží bezvládné Kristovo tělo sejmuté z kříže. Třiadvacetiletý geniální umělec zde proměnil mramorový blok v mimořádný skvost. Pojetí zadaného tématu se zde lišilo od dosavadní zdejší produkce. Tento kompoziční předobraz bolesti (Vesperbild) spojený s myšlenkou vykoupení býval do té doby k vidění převážně na sever od Alp. Michelangelo přidal k tomuto produchovnělému výjevu prozářenou krásu člověka v pozemsky realističtější podobě. Výsledkem je vznešenost kompozice a důmyslnost tvarů s jasným psychickým pohnutím.
Píše se rok 1500 a Michelangelo dokončuje po dvou letech práce svou Pietu. Jeho David či Sixtinská kaple na něj teprve čekají. Pouze na tomto sousoší Marie s Kristem se odhodlal zanechat svůj podpis – jeho jméno je vytesáno na zdobném pásu obepínající ženské tělo. Dokonce další zkrácená signatura byla objevena restaurátory v sedmdesátých letech minulého století. Vyryté písmeno „M“ bylo po dlouhý čas ukryto zrakům diváků. Nalézá se totiž na levé dlani samotné Marie. Zda se jedná o připomínku světice či autora, o tom se vedou dohady; možné je, že se jedná o obojí.
Ačkoliv převážnou část svého života strávil Michelangelo ve své Florencii, Pieta vznikala během jeho pobytu v Římě. Zde byl totiž talentovaný mladík pověřen několika zakázkami, slavné sousoší si u něj objednal francouzský kardinál působící ve Vatikánu. Florencie byla tehdy na čas neklidným místem, dosud vládnoucí a uměnímilovný rod Medici byl roku 1494 vyhnán lidovým povstáním v čele s pověstným fanatikem Savonarolou.
V těchto neklidných dobách Michelangelo prchá do Benátek, dostává se do Boloně a nakonec do Říma, kde nalézá klid a chlebodárce. Do Florencie – nyní spravovanou republikánskou vládou – přijíždí až roku 1501, kde jej zanedlouho čeká práce na soše slavného Davida.
Dramatické chvíle se nevyhnou jeho Pietě ani po Michelangelově smrti. Sousoší bylo přesunováno na různá místa, stalo se součástí politické hry, ale i objektem poškození i terčem atentátu. Již ze záznamů roku 1736 se dozvídáme, že „čtyři prsty na Mariině levé ruce“ byly ulomeny a následně restaurovány. Horší rány měly však teprve přijít.
Ve 20. století, kdy již bylo dílo vyhledávanou kulturní i turistickou atrakcí, poprvé opustilo dokonce svatopetrskou baziliku na zámořskou misi. Roku 1964 byla po svolení papeže Jana XXIII. slavná Pieta zapůjčena na Světovou výstavu do New Yorku, kde se stala součástí vatikánského pavilonu. Návštěvníci mohli Pietu obdivovat z pohyblivých plošin a chodníků. Byla to úspěšná, i když poněkud nestandardní akce. Expozice se nakonec stala druhou nejoblíbenější, když na prvním místě stanul pavilon General Motors.
Nasvícená Pieta skvící se na výstavě za „dvěma a půl tunami plexiskla“ splnila svůj účel – pro její bezpečnost se udělalo maximum již během cesty. Za oceán byla dopravena v trojitém obalu vážícím téměř šest tun. Myslelo se na všechno: vzácný náklad byl navíc opatřen vysílačem propojeným s lokalizátorem pro případ, že by se socha potopila ke dnu Atlantiku.
Po návratu ze své zahraniční cesty, bylo toto sousoší opět instalována ve Vatikánu. Jeho proslulost s stoupala, jako symbol křesťanství však byla něčím více, než jen slavným výtvorem lidského ducha. Stala se totiž jakýmsi smolným průkopníkem atentátu na umělecká díla, terčem manýr pomatenců nebo tzv. aktivistů – útoků, které se v dnešní době tolik rozmáhají.
Osudným se pro Michelangelovo mramorové sousoší stal 21. květen 1972, které ve svém domácím prostředí již nemělo přísný dozor. A tak mohl ještě v této mírnější době duševně nemocný maďarský geolog Lasló Tóth svým pracovním kladivem napadnout nechráněné dílo. S výkřikem „já jsem Ježíš“ přiskočil k bělostnému výjevu a uštědřil objektu několik ran. Poškozený obličej či doslova uražena byla pravá ruka Panny Marie, na zemi roztříštěné části se většinou podařilo zachránit, něco si ale ukradli „na památku“ náhodně přítomní turisté. Od tohoto bolestného incidentu je Pieta jako jediná v chrámu ukrytá za pevným ochranným sklem. Útočník strávil dva roky v ústavu pro duševně choré.
Zrod Piety z let 1498 – 1500 spadal do počátku nového milénia, momentu, který byl církví a různými náboženskými heretiky vnímán s výjimečným očekáváním. Každý mezní letopočet s jehož příchodem může nastat soudný den nebo nová éra měl vždy svou důležitost. Také Michelangelova Pieta se stávala součástí politické hry, výrazem jisté zákulisní i veřejné strategie. Od umělce si toto dílo objednal původně na svůj hrob francouzský kardinál Jean de Bilhères de Lagraulas, za které zaplatil 450 zlatých papežských dukátů. Tím chtěl demonstrovat „symbolické potvrzení francouzské přítomnosti v Římě“ – tedy rovněž svou zásluhu o přátelské vztahy, které se po nedávné válce obou zemí dočasně zhoršily. Kardinál byl tedy jakýmsi vyslancem, který se ovšem podílel i na mezinárodní politice.
Vatikánská Pieta byla původně určena na hrob zmíněného francouzského kardinála, který však ještě před dokončením sochy zemřel a tak hrála důležitou roli i v jiných záležitostech. Jak se mohla tato Pieta, která když měnila své místo, stát účinným nástrojem francouzské propagandy?
Ve své době měla umělecká díla větší či vrstevnatější vypovídající hodnotu, respektive jasnější komunikační jazyk. Téma takto pojaté Piety bylo, jak už jsme zmínili, od 14. století původně německé a následně ještě více francouzské, zde zdomácnělé, provenience. Každý způsob vyjádření byl zkrátka typický pro jistou zemi. Kardinál chtěl tedy sochou usilovat (stejně jako jeho následovníci) o demonstraci souznění s podtitulem: „francouzské téma a italský mramor“ neboli citově vytříbené pojetí a odkaz antických tradic. Navíc se očekávalo, že objednávka na „skutečně velkolepou“ sochu – ať už umístěná kdekoli ve svatopetrském chrámu – bude na očích tisícům křesťanů, kteří zlom milénia do Říma jistě dorazí. A to se také stalo.
Michelangelo později vytvořil ještě několik soch se stejným tématem, avšak jejich zpracování bylo více syrové. Zmizel důraz na nepravděpodobně mladistvou tvář Marie, také líbezná dokonalost byla potlačena. Přesto se první Pieta ze svatopetrského chrámu stala tou nejvíce obdivovanou. Již současný „historik umění“ Vasari píše roku 1550 v souvislosti s tímto výtvorem o „dokonalosti provedení v každém svalu, žíle a nervu… božské ruce a kráse.“ V Bazilice svatého Petra byla nová socha ve své době instalována bez okázalosti, přesto od dodnes vyvolává pozornost, uznání a nepopsatelné okouzlení.
Radan Wagner
P. S. Velikonoce a sovisející křesťanské svátky se dodnes slaví, dříve se však stávaly inspirací uměleckých ztvárnění. V minulých dobách, kdy tvorba vznikala prakticky jen na zakázku – a převážně ze strany církve – se oblíbené motivy opakovaly. Jejich zdroj je však třeba hledat už pohanských přírodních či kosmických událostech, s vítáním jara. Křesťanství tyto momenty obohatilo o konkrétní biblické příběhy, zvláště o život, utrpení a vzkříšení Krista. V umění se tato zpodobení lišila spíše jen provedením, které se různilo podle doby, místa a vkladu autora. Zelený čtvrtek (poslední večeře), Velký pátek (ukřižování), Bílá sobota (boží hrob), Velká neděle (zmrtvýchvstání) a Velikonoční pondělí (setkání Spasitele s jeho učedníky), to jsou náměty s bohatou škálou inspirace. Datum svátků, ustanoveným roku 325 na Prvním nikajském koncilu, se odvozuje od Velikonoční neděle, která je první nedělí po prvním jarním úplňku. S tím spojená mimořádná umělecká díla by však nebyla myslitelná bez osobního zaujetí a mistrovského zpracování. U nás vzpomeňme například na jménem neznámé Mistry vyšebrodského nebo třeboňského oltáře. Za hranicemi pak vynikají náboženské fresky Giotta di Bondone, slavná milanská Poslední večeři od Leonarda da Vinci nebo zmíněné piety od Michelangela Buonarotiho. Existuje celá řada vynikajících uměleckých děl od slavných sochařů či malířů, k nim je třeba připočíst mnoho neznámých autorů i lidových tvůrců.
(Psáno pro magazín Pátel LN)
-foto: Wikipedie a archiv
Diskuze k tomuto článku