Pražský rodák Milan Kunc (1944) odešel po studiích na pražské Akademii v roce 1969 do exilu. Již řadu let je mezinárodně proslulý malíř, kreslíř a keramik pobývající u nás i v zahraničí. Jeho výrazně figurativní tvorba je zpravidla zařazována do proudu postmoderního umění (u jehož zrodu stál), nicméně během 70. let minulého století si vytvořil vlastní styl, který sám označil za „trapný realismus.“ Umělcovo dosavadní dílo plné humoru, nonsensu a ironie komentuje dnešní spotřební společnost i širší souvislosti.

Milan Kunc má dnes přednášku na AVU v Praze, bude to jistě zajímavé… poslal mi do telefonu:

A nedávno mi přišla ještě jedna zpráva od Milana: Radane, právě jsem dokončil remake mojeho obrazu z roku 1981, který jsem poprvé vystavil v L.A. a pak v N.Y. A ne a ne ho prodat_ To mě přesvědčilo o tom, že si zaslouží remake… je to cca 130×180 cm. Zdravím Milan

A jaká byla životní cesta Milana Kunce? Přečtěte si rozhovor Karla Srpa s tímto všestranným umělcem, který vyšel v publikaci „Za hranicí představivosti“ u příležitosti stejnojmenné výstavy uskutečněné v Praze loňského roku v Galerii Kampus Hybernská. Na filmu ZDE.

Milan Kunc: Styl je to, co mám rád

Milan Kunc je významný česko-německý malíř, jehož kresby, malby a další díla jsou vystavena v mnoha muzeích po celém světě, nejčastěji v České republice, Holandsku v Německu a v USA. Mnoho z nich je také v soukromých sbírkách milovníků moderního umění. Obecně je považován za umělce, jenž spoluvytvářel podobu postmoderního malířství.

Když jsi začal studovat, měl jsi nějaký malířský vzor? Přitahovala tě nějaká osobnost z českého nebo světového malířství?

Jako dítě jsem často listoval v knize rodičů, byla to taková tajuplná hnědě natištěná kniha o sbírce mistrovských děl v Louveru. To byl takový první dotek a zkušenost s uměním. A když jsem byl teenager, byl můj „hero“ Vincent van Gogh. Jeho srdcervoucí krátký život a extatická intenzita jeho děl na mně zapůsobila naprosto přesvědčivě. Později se k tomu přidal Sandro Boticcelli z renesance, okouzlila mě jeho grácie a linka. A také mě velice oslovil Albrecht Dürer, německý renesanční malíř, který skvěle kreslil. Z českých se mi zamlouval Jan Zrzavý.

Když jsi v tehdejším západním Německu začínal malovat, šel jsi proti proudu. Proč? Jaká tam byla atmosféra?

Emigroval jsem do Německa, náhle jsem vpadl do úplně cizího prostředí, a zjistil jsem, že tam všechno běží úplně jinak. Byla mi doporučena Akademie v Düsselddorfu, kamž jsem byl na podkladě zaslané mapy hned přijat. Uvnitř na akademii, ve studentských kruzích panovala levičácká atmosféra let 68`: byli tam Maoisté jako můj kolega Jörg Immendorf , anebo dokonce Stalinisté. Byl jsem samozřejmě trnem v oku těchto mo`dních revolucionářů, protože jsem pocházel z z reformistického Československa, které navíc bylo okupováno ‘bratrskými armádami`. Venku ve společnosti naproti tomu panoval blahobytný bezstarostný konzum podmíněný hospodářským zázrakem. To pochopitelně způsobilo, že jsem na to reagoval kontra. Nicméně jsem měl vždy dobrou náladu. Jako student jsem byl obklopen čerstvě importovaným konceptuálním uměním z USA, které ovlivnilo veškeré umělecké snažení v Německu, a proto jsem chtěl dělat něco jiného, životu bližšího, figurativního. Žil jsem v soutěživém prostředí, které bylo prosáklé abstrakcí a konceptualitou. Připadlo mi, že tradiční umění je neprávem odsunuté a opomíjené.

Důvodem tvého bezprostředního odchodu byla okupace 21. srpna 1968, ale předtím jsi studoval na pražské Akademii výtvarných umění. K jakému profesorovi ses hlásil a pamatuješ, co jsi předložil ke zkouškám?

Zkoušky byly přísné, protože na Akademii se chtělo dostat hodně lidí. Já se tam nějakým zázrakem dostal. Nemůžu říct, že bych si to nějak pamatoval, ale na každý pád jsem byl přijat. Brali tam malé spektrum asi dvaceti lidí, což byla ta základní třída? Později jsem studoval u prof. Karla Součka, to byl velmi dobrý malíř, a navíc milý profesor, který vedl naši třídu.

A co tě přivedlo k malování?

Zjistil jsem, že malování je dobrý prostředek, jak se definovat. Obrazy mají svou řeč, tak jsem se začal zabývat obrazy jakožto mojí novou, velmi přístupnou řečí. Ale malovat jsem neuměl, tak jsem se musel probojovat k něčemu, co by se dalo nazvat uměním.

Lákalo tě i něco jiného? Nějaké jiné umění?

Když je člověk na Akademii, tak chce jen malovat. Ale jako každý student jsem samozřejmě lovil impulsy ze světa. Byl jsem odkázán hodně na knihy. Jeden můj nejbližší kamarád Jan Halas – syn básníka Halase – měl doma úžasnou knihovnu. A nejen knihovnu, měl doma i velmi pěkné obrazy. Třeba Čapka, Filu, A.Procházku, Linku Procházkovou, Toyen a Lhotáka. Ty už jsou dneska všechny v Národní galerii. A knihy, co mi tam přišly pod ruku, to byla celá světová literatura. Četl jsem Dostojevského, Thomase Manna, Poea, i tehdá vzácného Henry Millera, prokleté básníky. Prostě jsem polykal, co bylo. A nakonec ta doba byla markantně ovlivněná západní hudbou. Jako kluci jsme poslouchali rock´n´roll a všechny ty nové formy, které v 60. letech vznikaly. I když byla všude totalita, nedbali jsme na omezení, pod kterými dřív trpěli třeba naši rodiče. Mládež se chtěla prostě bavit.

Očividně jsi měl velmi pozitivní vztah k literatuře. Nenapadlo tě i psát?

Ne, já jsem vůbec nebyl psavý. Literaturu jsem rád jenom konzumoval. Psát mě napadá spíš až dneska. Mám chuť si věci zapisovat a formulovat.

Do Německa sis teda přinesl určitou zkušenost z Čech, kterou jsi měl v sobě, zároveň sis jistě uchoval odstup od nového prostředí, zapůsobil na tebe silně tento kontrast?

Kontrast to byl velmi intenzivní, protože svoboda v Německu byla nezměrná, to se opravdu nedalo srovnat s Československem. Už jako student jsem cestoval všude možně, do Řecka, Španělska, Mexika, Paříže,nebo do Londýna Když jsem emigroval, tak jsem na Československo rázem zapomněl, protože jsem nevěřil, že se tam někdy vrátím, a také jsem se musel otáčet… Ten fakt, že jsem v novém světě, bylo jako znovuzrození. I tak jsem chtěl svou původní identitu neustále nějak zdůrazňovat nebo o ni usilovat. Můj přístup k estetice byl diametrálně odlišný od akademického pohledu těch druhých. Způsob, jakým jsem se vyjadřoval, jaký jsem měl humor, byl velmi nápadný. Byl jsem cynický, až sarkastický, ale vždy dobře naladěný. To tam ale nebylo v módě, protože všichni byli takoví „softies“. Proto se mnou někteří lidé nemohli komunikovat, ty moje věčné připomínky na ně byli moc. Sarkasmus, zpochybňování všechno, kritika, ironie, to byl základ mého impulzivního pohybu ve společnosti.

Na Akademii v Düsseldorfu jsi strávil poměrně dlouhou dobu. Bylo tam s tebou mnoho nadaných umělců. Jak na tebe tamější atmosféra a profesoři zapůsobili?

Ano, jak už jsem se zmínil studoval se mnou Jörg Immendorf s kterým jsem se později zkamarádil, anebo puristický Imi Knöbel, Anselm Kiefer a hlavně Peter Angermann a Jan Knap se kerými jsem založili r. 1979 skupinu NORMAL. Už na Akademii jsem se snažil o přímé umělecké výtvory., které jsem se snažil, prodávat – dost úspěšně! Organicky jsem začal produkovat věci, a to, s čím jsem byl konfrontován jsem uplatňoval v obrazovém světě. Třeba jsem často kopíroval staré mistry a prodával je, protože jsem musel nějak vydělávat peníze. Dělal jsem kopie třeba Renoira nebo Rubense, nebo Chagalla. Tím jsem se naučil malovat. Ale to nebyl záměr profesorů, ti se jako konceptualisté naopak vzdalovali od starého umění. Říkali, že 19. století je všechno „staré šuple“, protože teď je nová doba, teď jsou tu revoluce, musí se změnit svět a ideje je to, co platí. Atmosféra na tamní Akademii byla celá podřízená tomuto fenoménu. Jak Joseph Beuys, který byl konceptuální, pragmatický učitel, s černým humorem, tak Gerhard Richter, který byl nejdřív fotorealista a později malíř konceptualista, oba byli svým způsobem nepřátelští k druhu malování, který jsem měl rád já, tzn. staré umění nebo klasickou modernu. Gerhard Richter byl velmi hladce pracující malíř, ale tak trochu bez fantazie. A já jsem fantazii rozvíjel permanentně, protože jsem hodně kreslil. Kresba tak nějak dodávala člověku přirozenou vynalézavost a hravost.

Jak ses ke kresbě dostal, když se k tomu stavěla Akademie tak negativně?

Když jsem 1973 poprvé přijel do New Yorku, tak jsem měl štěstí, že jsem mohl navštívit senzační výstavu karikaturisty Saula Steinberga, který úžasně kreslí. I Picasso ho obdivoval. A tam jsem zjistil, že je to naprosto skvělé se kresbou vyjadřovat. Steinberg mě inspiroval, abych začal hodně kreslit. Picasso samozřejmě taky. Nebo Dürer, Dalí… To všechno byli velmi dobří umělci. A tady v ČR jsou taktéž fascinující kreslíři – Lada, Hoffmeister, Bouda Zdenek Burian.… To jsou výborní ilustrátoři. Na rozdíl od Německa, kde kreslení zrovna není jejich šálek čaje.

Někdy tvé kresby přechází do karikatury, aniž by ses karikaturou jako výrazovým prostředkem zabýval. Je pro tebe karikatura určitou mezí?

Když jsem byl dítě, každý tady znal časopis Dikobraz. To byl skvělý časopis, kde se koncentrovali dobří kreslíři, kteří dělali takové vtipné statementy. A karikatura mě doprovázela i na západ, kde byla na velmi vysoké úrovni. Byl tu americký časopis MAD Magazine, který se stal hlásnou troubou pro teenagery a intelektuální dospěláky. Prostě opravdu legrace. Byli tam briliantní karikaturisté jako třeba undergroudový kreslíř a bývalý hippie Robert Crumb, anebo drsný Don Martin, který později zcela inspiroval mojeho newyorkského kolegu George Conda. Ti udržovali po celou dobu pod lupou celou americkou společnost. A nakonec tu byl POP ART Roy Lichtenstein, ten přenášel kartoonovou estetiku do obrazového světa. To dělal na začátku ostatně i Warhol.

Zajímalo by mě, jestli ses někdy přistihnul, že zase kreslíš něco, co už jsi kreslil?

(smích) To by byl opravdu velký zločin, kdyby to člověk dělal furt. Ale já třeba velmi rád maluju melouny, nevím proč. Nakrojené melouny. A pak si říkám, že ty melouny už každý zná. Když ono je to tak hezké. Ty melouny jsou takové obrovské a lidé jsou malí. Nebo když máš meloun na zlatým pozadím. Nebo je vedle melounu lusk zeleného hrášeku. To se třeba moc často nesetká – meloun a hrášek. Ale v zátiší se to může přece sejít.

V roce 1979 ses rozhodl strávit měsíc v Moskvě. Proč?

To se psal rok 1979, byla Studená válka, a každý, včetně východu, už si byl vědom převahy západního světa. Rusko se v té době snažilo vytvořit svůj image, že jsou úžasně otevření. Začalo se schylovat k olympiádě v Moskvě roku 1980. Rusko chtělo udělat světovou akci, aby se stalo „centrem svobodného světa“. A mně to přišlo velmi zajímavé – to se tam bude tedˇcelý západní svět hrnout? A někdy v té době jsem zahlédl fotografii, že Pepsi Cola se snaží dostat do Moskvy. Jak jsem to viděl, bylo mi jasné, že tam musím vyrazit. Tak jsme se tam s kamarádkou Věrou Baksa Soos, studentkou historie v Maburgu rozjeli. Já v té době hodně fotografoval, dělal jsem především dokumentární a inscenované fotografie., které vypadaly jako reklamy. Všechno to byla taková optimistická velmi estetizovaná, kontroverzní zátiší v krásných rudých  a žlutých barvách s různými objekty z východní Evropy a symboly západního světa ( Mac Donald a Coca Cola ) A v Moskvě jsem hledal náznaky tehdejšího uvolnění. Bylo léto, atmosféra byla hodně uvolněná, Brežněv byl vážně nemocný a bylo cítit, že se to impérium bude brzo nějak razantně měnit.

Jaká byla reakce moskevské veřejnosti na tvé pouliční výstupy?

Převlékl jsem se do takového prkeně vypadajícího světlého saka hořčicové barvy s nápadnou  kravatou, všude jsem měl leninská vyznamenání a řády nažehlené puky. A měl jsem takovou bekovku alá Majakovskij. A takhle oblečený jsem chodil po Moskvě s novinami Pravda pod paždí: vypadalo to hrozně, protože si každý myslel, že jsem nějaké velké zvíře z Ukrajiny, lidé na Rudém náměstí dělali, že mně nevidí. Ta moje kamarádka byla výborná fotografka, a tak mě fotila před různými monumenty, hrozně jsme se bavili. Vychutnávali jsme si to, nebyl to západ, ocitli jsme se v neznámém světě, který jsme znali jen z propagandistických obrazů. Ten normální, běžný život nám ležel před nosem, mohli jsme všude proniknout a udělat průzkum. Mluvili jsme oba rusky, Věra byla z Budapešti,ale kbylo cítit ,že s námi něco neštimuje. Dělali jsme třeba fotky na Rudém náměstí – sehnal jsem si olympijské tričko a dělal jsem různé cviky, Byl jsem nadšený sportovec, ktery už to nemůze vydržet: `Už aby ta Olympiáda byla !!¨ A najednou přišli milicionáři a dívali se na nás, co jsme zač, odháněli nás. Bylo to často riskantní. Tak jsme šli kousek dál a postavili se do fronty na Lenina. Tu rakev uvnitř v temnu Mausolea hlídali dva ozbrojení rudoarmějci a já, když jsem k ní přišel, tak jsem pokleknul a pokřižoval se. (smích) Ti dva vojáci propukli v zadržovaný smích. Škoda, že se tam nemohlo fotografovat! Ale i tak jsem se po měsíci z Moskvy vrátil s mnoha fotkami a neuvěřitelnými zážitky. Nakonec z Olympiády zbyla jen východoevropská fraška, protože Rusko obsadilo Afganistán a západní země hry bojkotovaly.

Ve svém souboru Ost Pop mísíš symboly, dáváš dohromady východní i západní svět, Coca-Colu a McDonald na jedné straně, srp a kladivo na druhé, nebo Mickey Mouse a vlajku bývalého Sovětského svazu. V čem tě přitahovala tato srážka symbolů?

Ten svět, který už byl dlouho ve Studené válce, byl formovaný dvěma protiklady, zlo a dobro. Lze to nazvat i jinak – na jedné straně hojnost a na druhé nedostatek. Tyhle dva světy byly proti sobě. A ta globalizace, která se objevila na obzoru, tzn. ten konzum, který měl vše v budoucnu převálcovat, se začala plíživě prosazovat, protože ti lidé na východě chtěli mít produkty, a svobodu jako na západě. Ale soudruzi to nazývali zlem.

Ale ty jsi rozuměl oběma způsobům propagandy a viděl jsi tam ty podobnosti. Proto se ti podařilo zaútočit svým uměním na obě strany?

Jistě, že ta propaganda byla na obou stranách. Hollywood a rock´n´roll je taky propaganda. A konzum čehokoliv – jak na východě té ideologie, tak na západě těch materiálních výdobytků – to vše je propaganda, se kterou si lidé hlavu moc nelámou. Prostě chtějí mít auta, cestovat a dát si koktejl. To se prolomilo až pádem Berlínské zdi v 89` začalo se to mísit a od té doby to pokračuje. A my jsme tedˇ o třicet let později v další fázi, kdy najednou nevíme, co bude dál.

Často zdůrazňuješ pojem globalizace, termín, který možná mladší generaci nic moc neřekne, neboť již zřejmě globalizace pronikla všude a nikdo si jí nevšímá, ale pro tebe má možná i osobní význam, dokonce jednu část výstavy bys chtěl takto nazvat, co si pod ní představuješ?

I v umění došlo k jakési globalizaci. Umění bylo na západě v podstatě takový prostředek, jak rychle komunikovat a dostat se ke komerčnímu úspěchu. To vyhmátnul Andy Warhol úplně skvěle. On pocházel z reklamy, byl nejdřív grafik,a  s reklamou čuchnul i k té nejvulgárnější americké komerci. Věděl, že je tam ten pramen peněz. Pracoval pro velké obchodní domy, dělal pro ně displays, kreslil dámské boty, které se snažil prodat atd. Potom se z něj stal umělec, cynický guru, který řekl „každý člověk bude patnáct minut slavný“. O to přesně dneska jde, čím víc lidí se zapojuje a globalizuje, tím menší je šance vyniknout, protože každý člověk je patnáct minut slavný, pak přijde někdo další na řadu.

Tebe také inspiroval reklamní svět?

Reklama mě určitě inspirovala, ale nepřímo. Ty náměty, které jsem měl, jsem často čerpal z absurdity reklamy, protože ta kradla nápady z výtvarného umění.

Lze vůbec říct, podle čeho si námět volíš a odkud čerpáš výrazové prostředky na jeho vyjádření?

Provedení díla, to je vlastní umělecká práce. Na každé téma, které jsem si předsevzal, jsem musel použít jiné technické prostředky, a lámat si trochu hlavu, jak to namalovat. Kresba, pak to obléct do barev, dát tomu smysluplnou realitu – to zná každý, kdo maluje, dodnes je to stejné. Je to cesta, kdy se člověk snaží podat obraz, který by smysluplně reflektoval realitu.

Často pracuješ s perspektivou, kterou vlastně modernistická malba zcela zavrhla, dokonce mi přišlo, že tě někdy silně magnetizuje, že ji dokážeš vyjádřit mnoha nečekanými způsoby. Co tě na ní stále tak přitahuje?

Každý člověk potřebuje nějakou perspektivu, jak osobní, tak duchovní. A v přeneseném významu je ta perspektiva ve výtvarném umění jakýsi kánon, který obraz může držet pohromadě a dávat mu ducha. Tyhle linky, které se sbíhají k jednomu bodu. Perspektiva je něco, co je fascinující, protože přivede myšlení k horizontu, který je zároveň nadějí něčeho, co má přijít, kdybych to popsal obrazně.Tím perspektiva předběhla dnes všudypřítomnou fotografii. Mně se líbí z toho důvodu, protože při perspektivní malbě je nutná jakási kázeň. Považuji to za větší výzvu, než si svobodně zamalovat abstraktní obraz.

Kdy dojde k tomu rozhodujícímu okamžiku, který tě přivede k malířskému vyjádření?

Obsah může být vůdčí idea obrazu, člověk si řekne, že namaluje Autobahn, jak prochází obývákem. To je téma, ale nakreslit to a namalovat, to už je třeba problém. Předsevzít si téma a převést ho k bodu, že to člověk pochopí, tak k tomu už je potřeba vypracovat si srozumitelnou cestu, jak to vyjádřit. To je už vyšší umění. Každý obraz je okno do nějaké nové reality.

Mohlo by se říci, že jsi během let prošel mnoha styly. Ale kdo je Milan Kunc nyní?

U mě je to tak, že se nezabývám tím, co je můj styl. Měl jsem diskuze s lidmi, kterým jsem říkal, jak jsem eklektický, že maluju všechno možné. Ale oni mi tvrdili, že mám styl, jen ho sám nevidím. Ale jestli ho skutečně mám, to nevím. (smích) Mně se spíš líbí, když jsou lidé fascinováni obrazem a koupí ho. Z nějakých neznámých důvodů, zázrakem, prostě ho chtějí. Je to určitě zajímavější než se dívat na televizi.

Vymýšlíš, objevuješ, hledáš? Nemáš pocit, že už jsi všechno, co jsi mohl, udělal?

Musím podotknout, že objevování, to mě vždycky bavilo, to bylo pro mě hlavní. Ale může se stát, že používám stále určité věci, mám archetypy. Třeba ten meloun. Nebo banán, oblaka, hvězdy… Známý italský umělec Salvo o mně dokonce napsal, co maluji nejradši. Udělal jak předmluvu jakousi hitparádu mých temat. Pro mě to byl zajímavý postřeh. Co má člověk rád, to má na obrazech. A tak to má být. Možná právě to je ten styl. Jednoduše co má člověk rád.

Karel Srp

foto: Milan Kunc, Galerie moderního umění Olomouc, archiv