Před více než 100 lety se začalo žít a tančit na stráních Monte Veritá. Tento nenápadný kopec ve švýcarské krajině býval dočasným svědkem „nahých osadníků“ a jejich alternativního způsobu života, přitahoval ale také mimořádné osobnosti i pozoruhodné či podivné existence.
Dnes může v tomto malebném kraji každý turista vystoupat pěšky několik set metrů a kochat se úchvatným výhledem. U břehů jezera Lago Maggiore stoupá oblý vrchol, který teprve od roku 1900 nese jméno Monte Veritá neboli Hora pravdy. Cesty na jeho svazích jsou nyní lemovány honosnými vilami či budovami hotelů, ale na samém vrchu je každý uchvácen kouzlem místa a okolní scenérií. Ten pocit je čímsi magický. Snad je to pověstnou pamětí místa, na kterém se toho v minulosti tolik odehrávalo.
Doba na počátku 20. století se měnila. Evropané vláčeni tempem průmyslové revoluce si uvědomují, že ani technický pokrok je nespasí. Reagují na ztrátu starých jistot a někteří z nich se pokouší hledat nová řešení. Cíle k přeměnám duchovně založených jedinců však bývaly různé: dekadentní únik, ezoterické nauky, revoluční projekty lepší budoucnosti, ale i stále odvážnější moderní umění.
Monte Veritá u Lago Maggiore začal být v této neklidné době nově osidlován. Něco se začalo dít, dosud nenápadná hora se proměnila v neodolatelný magnet. Mnozí byli přitahováni ideály svobodného myšlení, ale i vegetariánstvím, kultem nahého těla a cvičením na pomezí eurytmie, jógy a rehabilitační gymnastiky. Zájemců postupně přibývalo a vznikala jakási komuna v duchu myšlenek „lebensreform“ (sociálních reforem), tedy soběstačná pospolitost vracející se k přírodním kořenům.
Vše začalo v Mnichově. U zrodu stála německá pianistka, spisovatelka a esoterička Ida Hofmannová (1864 – 1926) a Henri Oedenkoven – syn bohatého belgického průmyslníka a také bratři Karl a Arthur (Gusto) Graserovi. Tato rebelující skupina nespokojená s podobou stále zištnější společnosti vyrazila hledat místo kde by mohli žít podle svých pravidel. Po dlouhé pouti narazili na kopec, který se jim zdál pro jejich představy ideální a kde si koupili pozemky. Vyvýšené místo symbolicky přejmenovali na Monte Veritá, začali zde stavět světlu otevřené dřevěné chaty, založili „zeleninové družstvo“. A přibývali další plány i zájemci nejen o společný návrat přírodě, ale i volnou lásku. V roce 1901 se začalo se stavbou většího slunečního sanatoria se zdravým dosud nevídaným programem. Okolní vesničané vnímali nahou komunitu s rozpaky či zvědavým pobavením – pro jiné příchozí byli „bosí přírodní lidé“ velkým lákadlem a inspirací. Místo přímo vybízelo k setkávání umělců, anarchistů, nadšenců i podivínů všeho druhu. Mísili se zde duchovně založení lidé a kreativní nadšenci, chudí i bohatí bohémové i radikální anarchisté.
Zlatá éra na Monte Veritá trvala v rozmezí let 1900 – 1920. Snad tento 320 metrů vysoký kopec připomínal ostrov světla a svobody v okolní „potopě a chaosu“ stále bezohlednější společnosti. Možná se také stal symbolem módního teosofického učení, které hlásalo ústy „Madame Blavatské“, že vesmír má ve své podstatě spirituální a všem společný základní charakter. Ostatně ruský obyvatel Mnichova Vasilij Kandinskij směřoval v té době k podobným úvahám, které vyústily k jeho první abstraktní malbě a slavnému spisu O duchovnosti umění. V těchto nových vizích se měly život a tvorba prostupovat a probouzet člověka k plnějšímu vědomí.
Ideály rozšiřující se komunity byly silou, která se dostávala do mezinárodního povědomí napříč nejrůznějšími sociálními i politickými skupinami. Otevřený prostor Monté Veritá se stával vyhledávaným „sanatoriem těla i ducha“ (prvním vegetariánským na světě) navštěvovaným teosofy, reformátory, anarchisty, komunisty, demokraty, psychology. Také umělci se svými avantgardními vizemi i moderními postupy zde měli velmi výrazné zastoupení. Malíři, sochaři, básníci i literáti různých směrů se zde prolínali s ostatními osobnostmi. Byl to skutečný mix, který měl společného jmenovatele: touhu po svobodném či dokonce novém světě. A tak zde nechyběl ruský anarchista kníže Petr Kropotkin nebo bohémským životem i dílem proslulá Else Lasker-Schulerová – německy píšící židovská básnířka a dramatička spojená s expresionistickým hnutím. Pobýval zde také spisovatel D.H. Laurence – z Anglie vyštvaný kontroverzní až “pornografický” autor, který se proslavil nekonvenčními romány Ženy milující nebo Milenec lady Chaterelyové.
Někteří na tomto kopci pobyli jen krátce, jiní se vraceli nebo dokonce v okolí strávili zbytek svého života. A tak v Asconě zemřela dnes ceněná ruská malířka šlechtického původu Marianne von Werefkinová, která se do Švýcarska bez ztraceného majetku uchýlila v roce 1917 po revoluci v Rusku. Původní obyvatelé Ascony, běžní vesničané, se zpravidla dívali zvědavě či nechápvě na “šílené aktivity na Monte Veritá”. Malířka však milovali a v roce 1938 se na jejím pohřbu s ní důstojně rozloučili. Své dílo umělkyně odkázala nedaleké komunitě a dnes je vystaveno ve zdejším muzeu regionu i celého pověstného hnutí.
Nejen duše, emoce, ale i tělo se mělo osvobozovat z dosavadních konvencí. Hora pravdy výrazné osobnosti. Nedaleko působící spisovatel Herrman Hesse byl jakýmsi docházejícím guru zdejší společnosti, působil zde kontroverzní psychiatr Otto Gross, objevoval se na svazích E. M. Remarque, zavítal sem malíř Paul Klee, avantgardní tvůrce El Lisickij. Častými obyvateli byli manželé Arpovi, nebo Hugo Ball s Emmy Henningsovou, kteří sem prchli před zákonem. Právě tento pár společně s Hansem Arpem a Tristanem Tzarou byli strůjci později proslulého dadaistického hnutí s jeho kabaretem Voltaire v Curychu. Všichni jmenovaní prošli svobodomyslnou a originální atmosférou na Monte Veritá nebo jí byli alespoň na dálku inspirováni. Zvláště v létě k zdejším k „vegetariánským“ osadníkům přibyli nejen výstřední dadaisté, ale i další postavy, které měly sehrát klíčovou roli při formování avantgardního umění. Byli sem vábeni neznámou silou nebo i prostými pohnutkami. Umělci z Berlína, Mnichova a dalších velkých center přišli na Monte Verità, které považovali za tolerantní útočiště a čistý pramen lidské existence.
Také počátky moderního výrazového tance hledejme na zvláštní magické hoře. Průkopník tohoto nového oboru Rudolf von Laban – slovensko-maďarský choreograf narozený v Bratislavě – byl jedním z atraktivních taháků. V zimě pořádal v Curychu taneční kurzy, ale jak se oteplilo, vyrazil na Monte Veritá. Své stoupence zde zasvěcoval pod širým nebem do kouzla výrazového pohybu. Přibývaly sborové festivaly, choreografické veršované recitály nebo „přírodní“ rituály.
Rudolf von Laban založil novou formu tanečního umění, kterou se chtěl osvobodit od doktrín tradičního baletu a překročit dosavadní hranice. Jeho novátorská teorie rytmu a pohybu – spojována často s terapií – ovlivnila později Marthou Grahamovou a další inovativní umělce. Labanovo hnutí specifikovalo tanec jako bytostnou součást života a vzdělávání, zkrátka projev přirozené tělesnosti. Již na Monte Veritá sloužily jeho programy jako terapeutické relaxace také pro zdejší alternativní, zpravidla nahé, družstevní zemědělce.
Monte Veritá bylo však také místo, kde vznikala zajímavá architektura. Nejdříve to byly dřevěné chýše (tzv. lehké chaty) postavené v souladu s asketickými zásadami přistěhovalců. Některé byly časem zbořeny, jiné se naštěstí zachovaly jako například Casa Selma, kde nyní sídlí muzeum. Z ústřední prosvětlené Casa Centrale zbylo po roce 1948 jen zakřivené schodiště, které bylo využito pro moderní ceněnou novostavbu. Komplex budov nazvaný Albergo Monte Veritá z pozdějšího období (1926 – 29) vykazuje již funkcionalistické rysy architektury inspirované avantgardní školou Bauhaus. Budova nynějšího hotelu je dnes kulturní památkou. Sousední Casa Anatta, která nabízí prohlídku muzea, je kulturním statkem stejného významu. Mezi chráněné objekty patří některé další přilehlé budovy a park, v kterém je umístěna plastika Hanse Arpa, někdejšího příznivce komunity. Dnes se stala symbolem celého komplexu a oblíbeného cíle mnoha návštěvníků.
Původní ideály komunity se vlivem existenčních potíží a okolní situace měnily až zanikly. Zeleninové družstvo, léčivé svatyně i sluneční sanatorium již nestačily odolávat nové situaci, také „rodinné“ svazky zakladatelů se rozvolnily. Ida Hofmannová s Henri Oedenkovenem a novou družkou opustili komunu Monte Veritá v roce 1920, aby se vypravili do Brazílie založit další kolonii tentokrát nazvanou Monte Sol. Zdravotní i provozní potíže v cizí zemi však nedovolovaly naplnění dalšího „rebelského snu“. Ida Hofmannová zemřela o šest let později v São Paulu.
Z Monte Veritá však nevyprchal svobodný duch zcela a svým způsobem zde přetrvává dodnes. Další příběh začíná v roce 1933, kdy nizozemská spirituálně zaměřená Olga Fröbe-Kapteyn zřídila ve svém domě poblíž Monte Veritá speciální sál. Na popud slavného Carla Gustava Junga zde byla založena otevřená společnost Eranos (podle řeckého slova hostina) pořádající mezinárodní konference učenců. V duchu pojmenování sám každý zúčastněný přináší vlastní „dary“ a vkládá je do společného pohoštění u kulatého stolu. Pod heslem „setkání Východu a Západu“ byla a jsou zde každoročně nastolována různá vědecká témata mnohdy upomínající na původní myšlenky prvních osadníků.
Radan Wagner (psáno pro Pátek LN)
Diskuze k tomuto článku