Angličtí prerafaelisté malovali v 19. století pozoruhodné obrazy… Na nich se žena stává zosobněním vášně i trýzně, snem i skutečností, životem i smrtí. Inspirovali se příběhy Danta nebo Shakespeara – dramatické odkazy prolínali s osobně prožívanými příběhy. Mystika, erotika, víra i dekadence se ukazují v různých rovinách a vzájemně se umocňují. Prerafaelité… zpočátku tajné „bratrstvo“ mělo také navrátit umění ztracenou vážnost i zbožnost – zpodobenou přímost a prostotu jakou mladí tvůrci spatřovali v rané renesanci před „vyumělkovaným“ Rafaelem. Ve stále zjitřenějších výjevech se ale intenzivněji projevoval rodokmen navozující spíše démonického E. A. Poea a mysticko – sexuálního W. Blakea, ke kterým se prerafaelisté také hlásili.
Utonulá Ofélie – ikonický obraz prerafaelisty J. E. Millaise v divákovi evokuje prostřednictvím realistické malby pravděpodobný příběh lásky, osudu i šílenství. Ani po smrti neztrácí zde tato mladá žena magickou přitažlivost – její plavé vlasy, pootevřená ústa a oči étericky hledí k paměti času či vstříc jiným světům. Jako by snad vnímala dávný, a přeci tak podobný osud předčasně zesnulé Dantovy Beatrice. Zobrazená Ofélie ve slavném shakespearovském dramatu doplatila na vlastní váhavost, a tak zakoušela bolest z nenaplněných citů. Doplatila, jak známo, na neschopnost rozhodnout se konečně mezi láskou k otci Polóniovi a kralevici Hamletovi. A tak Shakespeare nechal tuto dívku raději zešílet a utonout.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku