Díla Vladimíra Boudníka nebyla vždy tak ceněna jako dnes. Nenápadná a dostupná veřejnosti byla dlouho roztroušena v nabídce četných antikvariátů za malé částky. Až s postupem času (a se změnou režimu) se Boudníkova tvůrčí cesta náležitě začlenila do souvislostí českého výtvarného umění 20. století. Nyní vychází obsáhlá publikace: Vladimír Boudník: Kompletní soupis grafického díla. Kniha je celoživotním počinem Boudníkova přítele Vladislava Merhauta, který pečlivě dokumentoval ještě za umělcova života dnes již mnohdy nedostupné práce. Boudník, jehož životní pouť trvala pouhých 44 let, se stal legendou nejen pro své současníky z 50. a 60. let, ale svou prací i životem fascinuje dodnes. Známý je samozřejmě také jako přítel – Něžný barbar -Bohumila Hrabala.
„…Má teorie se stala skutečností. Stále jsem dokazoval, že abstraktní tvorba roznítí v lidech zájem o tvorbu vůbec. Chudáci akademici se naivně domnívali, že zájem o tvorbu vzbudí v lidech svými nedokrevnostmi. Měli milionové podpory a nulové výsledky.“ Napsal Boudník Mikuláši Medkovi roku 1957.
V roce 2009 vyšla Boudníkovi obsáhlá knižní monografie a byla uspořádána výstava, byť komorní, na Pražském hradě v Císařské konírně. A k důležitým expozicím rovněž náleží umělcovy pozdější přehlídky v Galerii Moderna, Muzeu hl. m. Prahy či v Moravské galerii v Brně z loňského roku.
Vladimír Boudník (1924 – 68) se začal prosazovat (nebo spíše: byl objevován) již v uvolněnějších šedesátých letech. Zúčastnil se památných dvou Konfrontací v roce 1961, důležité výstavy v Rychnově (1963), v Praze či Liberci a dostával se více do kulturního povědomí. Přibývalo i zmínek v tisku, z kunsthistoriků se jím zabývali významní František Šmejkal, Jiří Padrta či Bohumír Mráz. Nebyl však přijímán jednoznačně a každým. Zvláště jeho údajná naivita o „spasení světa“ byla zlehčována (manifesty, ve kterých hlásal jednotu tvorby, filozofie a životní praxe dostupné všem jedincům).
Čtěte také
Pro svou příkladnou „absolutní svobodou“ podstupoval řadu útrap a vnitřních kolizí. Ty vyústily nakonec k dodnes nejasné sebevraždě (převládá názor, že šlo o pouhý experiment, který se mu vymkl z rukou). Z hlediska tvorby se však stal Boudník jednoznačně průkopníkem uměleckého směru, který sám nazýval explosionalismem. V umělcovi se však mísila celá řada paradoxů – byl výsostným intuitivním autorem, ale většinu svého života pracoval jako dělník (vyučil se nástrojařem) a žil jako proletář; svou první výstavu uspořádal přímo na pracovišti – v dílnách ČKD ve Vysočanech. Také své první grafiky vytvořil za aktivní spolupráce kolegů – dělníků. Nicméně jeho počátečními a skutečnými obdivovateli byli psychiatři (nikdy se však u nich neléčil, ale nacházel zde své bližní duše).
Explosionalismus, který je s Boudníkem nedílně spjat, je osobním označením tvorby, také však jistým názorem na kreativitu obecně. V zásadě spočívá v bourání hranic mezi umělci profesionály a amatéry a celkově v ignorování jakýchkoliv předsudků. Explosionalismus byl názorem a impulsem, který měl v lidech vzbuzovat fantazii, asociace i aktivitu na každém kroku. (Známé jsou Boudníkovy pouliční akce, kde ukazoval kolemjdoucím na skvrnách „obrazy“ vzniklé na oprýskané omítce: „Kresby jsou v ulicích. Lidé jsou poměrně klidní. Obdivuhodná je obrazotvornost dětí kolem 9 až 12 let. Akce byly nevýrazné. Jedině na Jungmannově náměstí jsme připoutali pozornost asi 100 lidí najednou,“ píše Boudník o akci, kterou se svými přáteli uskutečnil v roce 1956.
Boudník se narodil v roce 1924 v Praze, avšak po předčasné smrti otce žil u své babičky u Olomouce. Za války byl totálně nasazen a po jejím ukončení studoval na Státní grafické škole. A již v této době v něm sílila potřeba „napravovat svět“. Psal a rozmnožoval mírové výzvy „národům“ a hledal možnosti jak lidstvu pomoci. V dopisu Antonínu Hartmanovi ještě v roce 1968 píše: „Mnozí mne nechápali, proč se věnuji více lidem, burcuji v nich obrazotvornost, a proč má vlastní tvorba je více okrajovou záležitostí. Vedl mne k tomu pud sebezáchovy. Je to jedna z nejnádhernějších lidských vlastností. (…) Lidský mozek má schopnost plně využívat akumulovaných hodnot. Chápete, že i když teoreticky budou zničeny veškeré hodnoty, člověk s obrazotvorností bude mít vždy sílu si vytvořit svou galerii? V tom jsem viděl pravé poslání explosionalismu…“
Boudník byl nadšený diskutér i psavec – a jeho deníky jsou plné úvah na četná existenciální témata. A tak již v roce 1949 vytiskl grafickou technikou suché jehly definitivní znění svého prvního manifestu. Vedle umělcových legendárních akcí vznikaly stále častěji také grafické listy – tisky z kovové matrice chvatně zbrázděné různými nástroji a fragmenty materiálů. A tak vznikla jeho originální technika – tzv. aktivní grafika převážně abstraktní či nepředmětné povahy s monochromně laděnou barevností.
Boudník zaujímá místo kdesi mezi avantgardou a undergroundem. Jeho tvorba je ojedinělá, i ve světovém kontextu objevitelská (pozoruhodné jsou například paralely mezi jeho novátorstvím a experimentováním amerického Jacksona Pollocka – s jeho rozlévaným abstraktním expresionismem). Nicméně, díky izolovanosti tehdejšího Československa není Boudník na světové scéně příliš či vůbec znám. Byl umanutým experimentátorem – průkopníkem umění akce, informelu či strukturální grafiky, ale i ojedinělým autorem pracujícím s nezvyklými materiály včetně kovových odpadů stejně jako vlastní krve a spermatu.
V mnohém předběhl dobu, určené místo života mu však cestu neulehčilo. Jeho pouť byla vpravdě překážkovou dráhou plnou nástrah, nepochopení, ústrků, výsměchů i ponižování, neustálé horečnaté práce, chudoby, rozbitého manželství se svou osudovou láskou Teklou. Vše nasvědčuje tomu, že žhnoucí kometa – Vladimír Boudník nakonec sám 5. prosince 1968 předčasně ukončil svou dráhu, již značně psychicky zcela vyčerpán.
Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku