Noční chodec František Hudeček

Letos uplyne 30 let od smrti samotářského malíře Františka Hudečka, člena legendární Skupiny 42, autora slavných Chodců...Ani ve válkou sužovaném Československu neumlkly zcela múzy. A dokonce se rodila díla, která i z dnešního odstupu patří k nejvýznamnějším počinům domácího výtvarného umění 20. století.

Rozběh surrealismu v předešlých dvacátých a třicátých letech přestával být v temné atmosféře na pořadu dne. Namísto experimentů formy i průzkumů podvědomí obracela se nastupující generace k zbylým i záchytným bodům lidské existence, k tématům země a zvláště pak města jako důležité identity.

Aby přicházely závratě a nevšední přesahy – fantasmagorické pocity – nebylo potřeba ani opouštět realitu. Válka běsnila a humanita skomírala, zasažena v samém srdci. Dosud opěvovaná civilizace a technický pokrok se obrátila proti člověku – mizí ničím nezatížená poetika a do obrazů se vkrádá pocit vnějšího ohrožení, odcizení, bloudění i vzhlížení. Toto rozpoložení nabízí také dílo Františka Hudečka (1909 – 1990).

Hudečkova tvůrčí období se odvíjejí od počátečního kubismu i surrealismu k vrcholnému válečnému civilismu i pozdním východiskům spojovaným s geometrií či op artem. Ale to podstatné je zde přeci jen kladeno na umělcovu nejrespektovanější tvorbu pocházející ze čtyřicátých let. V této době se zjevili také Hudečkovy slavní „Chodci“ – nadlouho pak rozvíjené téma osamělého člověka kráčejícího nočním velkoměstem. Později, v roce 1968, vzpomíná na tento okamžik Hudeček následovně: „Vnější podnět, který tu dlouhou řadu nočních chodců vyvolal k životu, byl celkem náhodný.: Pozdní noční procházka končinami kolem nádraží, kdy daleko široko nebylo vidět jediné světlo než porůznu roztroušená blikátka a v jejich odlesku síť kolejí, rozbíhajících se jakoby do prázdna, do nicoty… A k tomu hvězdy, moře hvězd, které ve velkoměstě neuvidíte. Ale přitom v zoufale černém válečném zatemnění jich bylo plné nebe. Jistě nejvýmluvnější obraz úzkosti, které člověka tehdy dusily a zároveň nadějí, které bylo možno čerpat z takovýchto představ člověka, ztraceného v kosmu, ale zároveň prostoupeného jeho zářením, jeho hvězdami…“.

A v tuto chvíli, roku 1940, nachází tedy Hudeček svého „poutníka“ i nový smysl umění a vzápětí vznikají tři akvarelové realizace v náhlém prozření a celé jeho „erbovní“ téma. Ale i celková atmosféra nabádala k novým stanoviskům a jejich projevům. Téhož roku totiž vyšla v Programu D 40 slavná stať teoretika Jindřicha Chalupeckého (1910 – 90) pod názvem Svět, v kterém žijeme. Zásadní shrnutí se dočteme v závěru textu: „Má-li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž žije… Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic jiného než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku.“

Hudeček trvale pobýval v Praze od roku 1928, i když se spíše stranil společenskému provozu.Víme však, že tento programový generační text upoutal také tohoto samotářského malíře a tak není divu, že se stal záhy členem Skupiny 42, jejímž mluvčím se stal právě Chalupecký. A společnost to byla vkutku mimořádná: z básníků zde byli zastoupeni: Ivan Blatný, Jan Hanč, Jiřina Hauková, Josef Kainar a Jiří Kolář. Z malířů pak: František Hudeček, Jan Kotík, František Gross, Kamil Lhoták, Bohumír Matal, Jan Smetana a Karel Souček. A tuto plejádu dnes slavných doplňoval fotograf Miroslav Hák a sochař Ladislav Zívr spolu s teoretiky Jindřichem Chalupeckým a Jiřím Kotalíkem. Takto působili a prezentovali se však jen v kráké etapě – v letech 1942 – 48. Činnost této skupiny zaměřené na město a současnost byla po „únoru“ násilně rozpuštěna, avšak osobní cesty, byť skryté v ateliérech, pokračovaly nadále.

Ve Skupině 42 našel konečně Hudeček – osamělec a plachý introvert z rovinaté Hané spřízněné duše i společné cíle. Návrat k „obyčejnému“ nebyl, jak současná výstava dokládá, nijak akademický či pasivně ilustrativní, nýbrž poctivý i rafinovaný. V nejsilnějších dílech nepostrádal nenapodobitelnou magickou obrazivost, jakýsi prostup do otevřeného nebeského univerza, tajemné až gnostické vzhlížení a tázání. Jakási směsice poetismu, surrealismu a civilismu se v různých akcentech a poměrech u Hudečka vyskytovala v celé tvorbě. I na kresbách, které autor považoval za definitivní práce, lze vypozorovat jeho úsilí a otevřenost nejrůznějším experimentům. Do nich se promítá nejen skupinová poetika (nejblíže měl Hudeček snad ke Kamilu Lhotákovi), osobní zkušenost (privátní mytologie), ale v průběhu času i ohlasy následných vývojových proudů. A tak zde můžeme zaznamenat inspiraci informelem (strukturální malbou), která kulminovala na počátku šedesátých let na zdejší neoficiální scéně.

Hudečkovy vystavené práce naznačují také tendence ke geometrismu, jaké se projevovaly zprvu na Nočních chodcích – v podobě jakýchsi sítí, siločar nebo paprsků, imaginárních konstrukcí prostoru a času a paměti. Nečiní si nárok na definitivum, spíše jsou stopami hledání a zkoušení, objevování a posunování, činění a tázání. Ostatně Hudeček zůstal po celou svou dráhu ceněným reprezentantem odkazu Skupiny 42 s řadou vlivů i volných podnětů. Přízračná jsou jeho městská prostranství bez proudících davů, a spíše bývají nasycená podmanivým kouzlem chiricovským - metafyzickým tichem.

Vždyť Chalupecký to ve svém respektive skupinovém programu také vyhlašuje: „Nejste-li pomocníky, alespoň svědky jste. Tam od vás někde se ozývá odvaha, na níž se bude muset lidské dílo asi dohodnout: odvaha být a nerozumět, neboť toto jest právě život. Přivolávám obrazy italských měst a francouzských koupališť, zřené Chiricem, provždy nedokončený stroj Duchampovy Mariée, chrál Joyceova Odyssea a bolavé listy knih Jouveových, drsnou a svěží citlivost veršů a próz básníků amerických, Pařížského sedláka Aragona, omámené text Farguovy, vítr z hvězd, který vane básněmi Holanovými, také přísnost Dalíovu, některá děsivá plátna Bonnardova, záludné protokoly Bretonovy, také fotografie Atgetovy a těch, kdo to dovedli po něm, také scény z některých starých filmů, cihlové zdi a plynoměr z Chaplinova Kida především – pokládejte za bláhovost sestavovat takový soubor, a přece: tady odevšad zaznívá něco, co nazvu mytologie moderního člověka čili svět, v kterém žijeme.“

František Hudeček pokračoval ve své cestě a tichém naplňování, experimentoval nejen v kresbách, ale i s frotážemi nebo fotogramy; myšlenky a představy se přesouvaly a cestovaly do různých výtvarných linií. Ty se také dotýkaly řady drobných realizací – plakátů, ilustrací či poštovních známek, které jej však odváděly od vlastní malířské nebo kreslířské tvorby. Tu můžeme na výstavě pozorovat i pozdního období, kdy se ubírala převážně dvěma směry: fantazijně surrealistickým nebo geometricko-konstruktivním. Na nich je však již znát v některých případech jisté opakování a rozmělňování původně silných východisek. Tato pozdní nejistota však bývá celkem běžná.

Radan Wagner

Noční chodec František Hudeček

Běla Kolářová – vzpomínky a nová výstava / + audio

Jiří Kolář – umění, vášeň a drama Vladimíra Boudníka

Relevantní články

Bohuslav Reynek ve vzpomínkách jeho synů / novinka

Jan Stolín: Kresby jako úvahy nad jsoucím a pomíjivým

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?

Noční chodec František Hudeček

Čtěte také

Běla Kolářová – vzpomínky a nová výstava / + audio

Jiří Kolář – umění, vášeň a drama Vladimíra Boudníka

Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.

Subscribe

Relevantní články

Bohuslav Reynek ve vzpomínkách jeho synů / novinka

Jan Stolín: Kresby jako úvahy nad jsoucím a pomíjivým

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Sledujte nás

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?