Říkal si Novalis a dožil se pouhých 29 let. Přesto zanechal trvalou stopu ve světě umění a poezie. Spojován je s ranným německým romantismem, zvláště svým básnictvím a malířstvím Caspara Davida Friedricha (1774 – 1840). Novalis byl zázračným úkazem zabývajícím se mnoha vědeckými obory v rámci své „estetické filozofie“ či „magického idealismu“, kdy estetično i znalost přírody otevírají v snové harmonii vyšší poznání. Věnoval se geologii, chemii, mineralogii, lékařství, fyzice, kosmologii, byl schopným právníkem, sociologem, historikem, ale třeba i numismatikem, muzikologem nebo architektem.
Mezi lety 1770 – 1830 se odehrávalo epochální raného období romantismu, ke kterému se dodnes, byť s odstupem, vracíme v okouzlení.
Novalis byl mystik, mladý muž obšírné erudice, která měla směřovat k „povznesení člověka nad sebe sama.“ Byla mu cizí rozpínavost moderní subjektivity a svět ociťoval jako „vznešené částky jednoho celku,“ což je velmi blízké některým současným holistickým naukám. Mnohé dnešní tendence fyziky či matematiky předvídavě vytušil.
Jeho mystická geometrie – jakási „experimentální fyzika či astronomie s fantazií“ je projevem mimořádného ducha, ke kterému se pak hlásili symbolisté i surrealisté.
Poslechněte si v nabídce Českého rozhlasu: Novalis – Traktát o světle ZDE. (Volně do 6. května).
Novalis (1772 – 1801), vlastním jménem Friedrich von Hardenberg, je jedním ze základních pilířů německého romantismu tzv. jenské školy. Třebaže se dožil pouhých 29 let, zanechal za sebou rozsáhlé dílo v oblasti přírodních věd, poezie či filozofie, která mu byla metodou přístupu k realitě. Byl myslitelem harmonizujícím rozum i transcedenci, fyzikem i mystikem, jehož později zahrnovali do svého rodokmenu symbolisté i surrealisté.
Myšlenky:
Hledáme všude nepodmíněnou věčnost – a nacházíme jen podmíněnou věcnost.
Sídlo duše je tam, kde se vnitřní svět dotýká s vnějším. Tam, kde se prostupují, sídlí duše v každém bodě průniku.
Člověk žije a působí nadále jen v myšlence, ve vzpomínce druhého. Zatím neexistuje žádný jiný prostředek pro působení duchů na tomto světě. Proto je naší povinností myslet na zesnulé. Je to jediná cesta, jak být s nimi. Ani Bůh na nás nepůsobí jinak než skrze víru.
Obvykle rozumíme umělému lépe než přirozenému. K jednoduchému je třeba více ducha než ke komplikovanému, ale méně talentu.
Před abstrakcí je vše jednotou, ale jednotou chaosu; po abstrakci je opět vše sjednoceno, ale toto sjednocení je svobodným spojením samostatných, sebeurčujících bytostí. Z houfu se stala společnost, chaos se proměnil v rozrůzněný, mnohovrstevnatý svět.
Existuje ještě mimosmyslové poznání? Je otevřena ještě jiná cesta, jak vyjít ze sebe a dospět k jiným bytostem nebo být jimi afikován?
Naše myšlení bylo doposud buď pouze mechanické – diskursivní – atomické, nebo pouze intuitivní – dynamické. Nastal snad nyní čas sjednocení?
Umělec je veskrze transcendentální.
Umění stát se všemocným, umění totálně realizovat svou vůli. Musíme podřídit tělo, stejně jako duši, své moci. Tělo je nástrojem k tvorbě a modifikaci světa. Musíme se tedy snažit vytvořit ze svého těla orgán ke všemu schopný. Modifikace našeho nástroje je modifikací světa.
Krásné tajemství panny, jež ji právě činí tak nevýslovně přitažlivou, je nejasné tušení mateřství – předtucha budoucího světa, jenž v ní dříme a má se z ní vyvinout. Panna je nejvýstižnějším obrazem budoucnosti.
Obrazotvornost je zázračný smysl, jenž nám může nahradit všechny smysly – a jenž je už velkou měrou v naší moci. Zatímco se zdá, že vnější smysly naprosto podléhají mechanickým zákonům, obrazotvornost zjevně není vázána na přítomnost a dotek vnějších popudů.
Naše tělo je část světa, lépe řečeno jeho článek: tím je již vyjádřena určitá samostatnost, analogie s celkem – krátce pojem mikrokosmu. Tomuto článku musí odpovídat celek. Kolik smyslů, tolik modů univerza – univerzum je přitom veskrze analogon lidské bytosti v těle, duší a duchu. Tělo abreviaturou, univerzum elongaturou téže substance.
V budoucím světě je vše jako ve světě minulém, a přece je tam vše zcela jinak. Budoucí svět je rozumný chaos, jenž sám sebe pronikl, je v sobě a mimo sebe, chaos na druhou nebo na nekonečnou.
Mnozí lidé lpí tolik na přírodě asi proto, že se jako zhýčkané děti bojí otce a hledají útočiště u matky.
Zdá se, že nakonec veškeré přemýšlení vede k ryzímu experimentování a že každá nauka o rozumu obsahuje a dokazuje moudrost, metodu, atd. experimentování – a života jakožto neustálého experimentování.
Boha musíme hledat mezi lidmi. V lidských příhodách, v lidských myšlenkách a pocitech se zjevuje duch nebes nejjasněji. Kdo se jednou vydal hledat Boha, ten jej nalézá všude.
Nejsou to pestré barvy, veselé tóny a teplý vzduch, co nás na jaře plní nadšením. Je to tichý, prorocký duch nekonečných nadějí, předtucha mnoha radostných dní, klíčícího bytí rozličných druhů, tušení vyšších věčných květů a plodů a temná sympatie s přátelsky se otevírajícím světem.
Z knihy Ivan Slavík, Květinový prach, Mladá fronta, Praha 1967 a Novalis, Zázračná hra světa, Odeon, 1991, Praha vybral a sestavil Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku