Jsou obrazy, které snad nikdy nenaleznou klidu, což vlastně není v dnešní roztěkané době tak špatné. Jejich zrody a následné osudy bývají pohnuté i nahnuté, a to z různých důvodů tušených či zjevných, předpokládaných i překvapivých. Pryč jsou doby antického vzývání kalokagathia – tedy ideální harmonie duše a těla – kdy krásné je současně i dobré a patří k sobě stejně jako apollinské s dionýským. Ale obraťme nyní pozornost k příběhu Courbetova aktu nazvaného Původ světa.
Píše se rok 1866 a Baudelairův přítel malíř Gustav Courbet, stoupenec Proudhonova socialismu s „francouzskou tváří“ má již za sebou nejeden skandál. Mnohdy „narazil“ pro svá přesvědčení společenská, ale i umělecká, a to zvláště se svými obrazy nahých koupajících se žen. A tak si navzdory akademickému „dobrému vkusu“ postavil u příležitosti Světové výstavy v Paříži, v těsném sousedství areálu, svůj vlastní pavilon se 40 obrazy. To bylo ostatně poprvé v historii, co se nějaký malíř takto nezávisle prezentoval (a v roce 1867 to s již 133 díly za podobných okolností zopakoval).
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku