Jsou obrazy, které snad nikdy nenaleznou klidu, což vlastně není v dnešní roztěkané době tak špatné. Jejich zrody a následné osudy bývají pohnuté i nahnuté, a to z různých důvodů tušených či zjevných, předpokládaných i překvapivých. Pryč jsou doby antického vzývání kalokagathia – tedy ideální harmonie duše a těla – kdy krásné je současně i dobré a patří k sobě stejně jako apollinské s dionýským. Ale obraťme nyní pozornost k příběhu Courbetova aktu nazvaného Původ světa.
Píše se rok 1866 a Baudelairův přítel malíř Gustav Courbet, stoupenec Proudhonova socialismu s „francouzskou tváří“ má již za sebou nejeden skandál. Mnohdy „narazil“ pro svá přesvědčení společenská, ale i umělecká, a to zvláště se svými obrazy nahých koupajících se žen. A tak si navzdory akademickému „dobrému vkusu“ postavil u příležitosti Světové výstavy v Paříži, v těsném sousedství areálu, svůj vlastní pavilon se 40 obrazy. To bylo ostatně poprvé v historii, co se nějaký malíř takto nezávisle prezentoval (a v roce 1867 to s již 133 díly za podobných okolností zopakoval).
Z předešlého roku 1866 pochází Courbetovy zásadní akty, tentokrát však méně přírodní, ale o to více sofistikovaně erotické. Pod titulem Spánek sledujeme milostné hrátky dvou žen a Žena s papouškem okrývá rozmařile i nebývale radostně svou smyslnost. Během Pařížské komuny byl malíř zvolen zástupcem lidu – a byl to prý také on, kdo dal podnět k poražení Vendomského sloupu, symbolu bonapartismu. (Po změně poměrů byl však za tento čin odsouzen na 6 měsíců, zabaven mu byl majetek, a navíc měl zaplatit náklady na obnovu sloupu. Courbet tak raději uprchl do Švýcarska. Ale roku 1877 i tam jej dostihl konečný rozsudek s náležitým vyrovnáním… Malíř však zanedlouho zemřel na cirhózu jater). Taková extempore jsou již většinou zapomenuta – jeden z jeho obrazů však dodnes přitahuje nebývalou pozornost, vzrušené emoce a paradoxní situace.
Drobná malba nazvaná Původ světa z klíčového roku 1866 by jistě na veřejnosti způsobila mnohem větší skandál než slavná Manetova Snídaně v trávě. Realista Courbet, pohrdající alegorií či jinotaji, avšak ctící ještě popisný projev, vytvářel sugestivní díla. Jeho pověstný obraz se však na veřejnosti dlouho neobjevil, neboť byl namalován na zakázku tureckému ambasadorovi v Paříži – zámožnému hédonikovi jménem Chalila Bejes (v té době již vlastnil například slavné Ingresovy Turecké lázně). Modelem Courbetova aktu s temným klínem by mohla být podle všeho 23-letá irská dívka Joanna Hifferman, která právě opustila Londýn a jistou dobu u malíře bydlela. (Nejnovější pátrání a bádání se kloní již k jiné ženě – ke Constance Queniaux, viz. foto).Tedy zámožný exotický ambasador si dokončené dílo instaloval v koupelně – tedy spíše v jakýchsi přepychových lázních. Během následující doby jej však rozmařilý život přivedl k bankrotu a byl tak nucen rozprodat svou sbírku včetně Původu světa.
Další osudy obrazu jsou známé jen místy; jisté však je, že se objevil roku 1912, kdy jej zakoupila Galerie Bernheim. Pak následoval další majitel: židovsko-maďarský baron Ferenc Hatvany, také sám činný malíř věnující se ženským aktům. (Po letech se obraz stal válečnou kořistí Rudé armády – a baron si svůj obraz musel zpět „řádně“ odkoupit. Jakmile se mu tato složitá transakce povedla, odjel s ním roku 1954 do Paříže a prodal jej za milion dvě stě tisíc franků).
Novým majitelem se stal – již tehdy slavný freudián – psychoanalytik Jaques Lacan. Ostatně i tento nekonformní vědec přitahoval maléry. Coby neposlušná hvězda francouzské psychoanalýzy byl pro své teorie i praxe „exkomunikován“ z oficiálních profesních asociací, avšak stal se módním a vlivným fenoménem své doby, zvláště pak v revolučním studentském období z šedesátých let. Lacan – příznivec surrealismu s mimořádnou erudicí zbavoval Freudův odkaz jakéhokoliv dogmatu, navázal na původní postupy a vytvořil si vlastní jazyk, kterému dával mimořádný význam. Ve svém zkoumání upínal pozornost k funkci a povaze řeči jakožto „interpersonální komunikaci“ na úkor zaběhlé (především americké) léčbě na základě „individuálních fyziologických faktorů“. Lacanovi bylo tedy vytýkáno, že zaměňuje vztah nevědomí a jeho projevů a sexualitu tak vymyká ze sféry psychologie a očišťuje ji, aby se stala spíše poetikou. (Tak není divu, že si Lacan Courbetův obraz zamiloval).
Veřejnost o Courbetově/Lacanově obrazu neměla stále ponětí (výjimkou bylo jeho vystavení roku 1988 v New Yorku, kde se stal senzací). Francouzský skandál nadešel až roku 1994, kdy se reprodukce obrazu objevila na obálce jedné z knih – a tak policie v některých městech začala výtisky zabavovat. (Až na intervenci tehdejšího ministra kultury Jaquea Toubona se situace zklidnila, neboť prohlásil, že se jedná o umění a nikoliv pornografii).
Nakonec obraz Původ světa paradoxně skončil v renomované expozici Musea d´Orsay, kam jej Lacanovy potomci deponovali v rámci dědické daně. To se událo roku 1995. Malba se stala součástí reprezentativní přehlídky umění 19. století (i když se dosud krčí poněkud stranou) a nastal relativní klid – tedy do předloňského roku. Pod tímto „hustým“ zobrazením se totiž odehrála „akce“, která pak byla zvolena „Nejkontroverznějším činem roku 2014“. A média tázavě vykřikovala: „Byla to umělecká performance nebo pornografie?“ O co tedy šlo?
Lucemburská performátorka Deborah de Robertis (30) šokovala návštěvníky muzea: posadila se pod pověstný Courbetův smyslný obraz, bez kalhotek roztáhla nohy a v této pozici celkem dlouho setrvávala. Toto „umělecké vyjádření citů“ vzbudilo bouřlivý aplaus překvapených, ale notně chápajících návštěvníků. Konceptuální de Robertis se přitom nechala slyšet, že na Courbetově obrazu není vidět dostatečně vše – to že čekalo až na její řádné odhalení. Svůj čin nazvala ironicky „Oko-pochvy, původ-původu“. Celou produkci musela po nastalém zmatku ukončit až přivolaná policie. Záznam můžete shlédnout ZDE.
A pro zajímavost: podobnou akci tato lucemburská umělkyně zopakovala v Museu d´Orsay 29. května 2014. Tentokrát po svém „dotvořila“ Manetovu Snídani v trávě. Ale třeba také v Lurdech… Krátké video ZDE.
Již Adolf Loos tvrdil, že „veškeré umění je erotické.“ Ale to je věc názoru.
Radan Wagner
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku