U příležitosti výstavy v Západočeské galerii v Plzni vychází stejnojmenná kniha nazvaná Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem. Zajímavá publikace mapuje zájem spisovatele Franze Kafky o výtvarné umění a vizuální kulturu jeho doby. Představuje různorodé obrazy, které určovaly spisovatelovu každodenní vizuální zkušenost v rodné Praze – heterogenní a mnohojazyčné metropoli.
Kafka se zabýval malířstvím a sochařstvím, architekturou a památkami a také celou řadou populárních vizuálních médií a jevů, od ilustrovaných časopisů a reklamy až po film, fotografii, tanec a kabaret. Publikace zkoumá, jak se Kafkův vztah k vizualitě odrážel v jazyce jeho textů a v jeho zájmu o kresbu, v níž se mu dostalo základního vzdělání a které se věnoval ve volném čase v době vysokoškolských studií. Přinášíme vám ukázku z rozhovoru, ve kterém historička umění a kurátorka výstavy Marie Rakušanová přiblížila svou koncepci i zajímavé informace ze života Franze Kafky. Celý rozhovor naleznete na stránkách Forum / Magazín Univerzity Karlovy ZDE.
Kafka prý při svých studiích práv na Karlo-Ferdinandově univerzitě chodil i na přednášky, které se věnovaly dějinám výtvarného umění…
Je to přesně tak. Navštěvoval přednášky na německé katedře dějin umění.
Kafkova pozůstalost, kterou zachoval Max Brod, vedle literárních a osobních textů obsahuje i Kafkovy výtvarné počiny. Pracovala jste někdy přímo i s těmito materiály?
K naší výstavě vyšla také publikace, kde se jedna kapitola věnuje přímo Kafkovým kresbám. Napsal ji můj kolega, americký historik umění Nicholas Sawicki. Max Brod za svého života do knih, které vydával, například do Kafkova životopisu, zařazoval některé z těchto kreseb, bylo jich ale známých jenom pár. Několik se jich také dostalo do prestižních sbírek, Kafkovy kresby má například vídeňská Albertina. My jsme se pokusili pro výstavu zapůjčit kresby z takového většího konvolutu, který byl dlouho neznámý a který se vynořil teprve asi před pěti lety, kdy Národní knihovna Izraele vyhrála soud s dědici Brodovy sekretářky, které Max Brod Kafkovy kresby daroval. Z trezoru ve Švýcarsku kresby putovaly do Izraele, kde je naskenovali, digitalizovali a zpřístupnili veřejnosti.
Nedávno také vyšla kniha Andrease Kilchera, která obsahuje soupis těchto kreseb. Andreas Kilcher není historik umění, ale literární historik, proto dal Kafkově kreslířské tvorbě literárně-historické rámování. Text Nicholase Sawického v naší knize je tak vůbec prvním uměleckohistorickým zhodnocením Kafkovy kresebné tvorby. My jsme si chtěli pro výstavu vypůjčit něco z tohoto souboru. Bohužel to ale nebylo možné. Kresby jsou hodně křehké, vyžadují speciální podmínky při vystavování i transportu. Na výstavě ale uvidíte alespoň jeden originál Kafkovy kresby, který nám zapůjčil Německý literární archiv v Marbachu a který se nám hodí do celé koncepce výstavy. Je to podobizna dívky, kterou Kafka překreslil z monografie o Leonardu da Vinci. Opět je to doklad toho, jak reflektoval obrazy a výtvarné umění.
Kresby jsou zajímavé také proto, že ukazují další napojení Franze Kafky a Maxe Broda na uměleckou scénu. Před rokem 1910 Kafkův zájem o kresbu vrcholil, pak kreslil pravděpodobně čím dál méně. Ještě v roce 1907 se Brod pokoušel Kafku prosadit jako kreslíře. Tehdy vydával sbírku básní u Axela Junckera a přemlouval nakladatele, aby dal na titul Kafkovu kresbu. Nakonec k tomu ale nedošlo.
Ve stejné době vznikla skupina Osma, která byla zajímavá tím, že to byl jeden z mála počinů v Praze, kdy se spojily jinak hodně odděleně žijící skupiny – německojazyčná, českojazyčná a židovská. Kafka a Brod měli samozřejmě nejblíže k německojazyčným umělcům, jako byli Willi Nowak, někdejší spolužák Kafky z práv Max Horb nebo spolužák Kafky z gymnázia Friedrich Feigl. Jejich prostřednictvím přišli do kontaktu i s českými členy, zakladateli moderního českého umění, jako byli Emil Filla nebo Bohumil Kubišta. Brod v roce 1907 přemlouval členy skupiny Osma, aby Kafku vzali mezi sebe, protože je to vynikající kreslíř a má výtvarný talent. Kafka se ale nakonec členem Osmy nestal.
Už jste zmínila publikaci, která vyšla u příležitosti výstavy, jakým dalším tématům se věnuje?
Když jsem publikaci koncipovala, oslovila jsem kolegy, kteří shodou okolností všichni působí v zahraničí, aby napsali příspěvky na témata, která souvisejí s celým fenoménem.
Můj úvodní text je nejdelší a překrývá se s koncepcí výstavy. Pak následuje krátký exkurz, který napsal kurátor vídeňského Belvederu Alexander Klee. Zabývá se otázkou, do jaké míry mohlo Kafkovu výtvarnou tvorbu ovlivnit kreslení vyučované na rakousko-uherských školách. Udělali jsme archivní výzkum, dostali jsme se k výpisům z Kafkových známek a zjistili jsme, že na chlapecké škole v Masné ulici, kam Kafka docházel, kreslení měl a nijak zvlášť v něm nevynikal. Rakousko-uherské školství na kreslení kladlo obrovský důraz, ale bylo to specifické disciplinované kreslení. Žáci byli vedení k drilu, aby byli schopní bez přípravy kreslit z ruky velice složité geometrické obrazce, kreslilo se podle předlohových vzorníků. Školství bylo zaměřené na technické obory, snažilo se vychovávat budoucí inženýry, kteří budou budovat průmysl rakousko-uherské mocnářství. Nebylo to ale úplně kreativní, a tím Alexander Klee také vysvětluje, proč si pak Kafka na gymnáziu kreslení jako volitelný předmět už nezapsal. Nic to ale neznamenalo, řada umělců šla pak po střední škole na akademii, i když kreslení neabsolvovali. Franz Kafka už byl z té generace a sociální skupiny, která si mohla dovolit profesně riskovat uměleckou dráhu. On si to ale u svých rodičů a svého okolí neprosadil, stejně jako si konec konců neprosadil dráhu spisovatele a psaní se věnoval jen ve volném čase.
Alexander Klee nás vede k rozsáhlejšímu příspěvku Nicholase Sawického, který se už přímo věnuje Kafkově kresbě a zasazuje ji do širších kontextů. Nicholas Sawicki ukazuje také to, co představujeme na výstavě, tedy že Kafkova kresba byla ovlivněna dobovou satirickou a karikaturní kresbou. Právě Max Horb, kamarád Kafky, byl výborný karikaturní kreslíř, takže tam jsou určité styčné body.
Potom následuje text profesora Marka Nekuly, který se věnuje vztahu k obrazům, které Kafka potkával ve veřejném prostoru Prahy. Marek Nekula se dlouhodobě zabývá Kafkovým vztahem k Praze a také k jejím různorodým jazykovým skupinám, které zde koexistovaly na přelomu 19. a 20. století. Koresponduje nám to s paralelou mezi obrazy a jazyky, na kterou odkazuje už samotný název výstavy.
A nakonec poslední text Miroslava Haľáka je filozofickým zamyšlením o mýtu Kafky a jeho vztahu k mýtu Prahy a k její mytické topografii. Miroslav Haľák se na závěr také zamýšlel nad nadčasovostí, „heterochronií“, která je s Prahou Franze Kafky spojená.
Kniha – Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem, Marie Rakušanová (ed.), Alexander Klee, Nicholas Sawicki, Marek Nekula, Miroslav Hal’ák, vydal KANT a Západočeská galerie v Plzni, 2024 – koupit můžete ZDE
Diskuze k tomuto článku