Pozoruhodná Lee Bontecou… zazářila na počátku 60. let, stala se hvězdou newyorské scény a byla jedinou ženou, kterou vystavoval nejvlivnější galerista Leo Castelli. Zařadil ji na svůj seznam po bok Roberta Rauschenberga, Andyho Warhola, Clause Oldenburga… Její „nadpozemské“ kompozice temné plasticity kontrastovaly s rodící se zářnou pop artovou estetikou. Po roce 1970 však sama a náhle z tohoto výsluní utekla. Bylo jí 40 let – přestěhovala se stranou centra dění na venkovskou farmu v Pensylvánii; v tvorbě pokračovala, avšak vystavovat odmítala. Její někdy tajemná pozemská pouť se nedávno uzavřela, milovaný kosmos se otevřel… Tato podivuhodná žena zemřela 9. listopadu na Floridě ve věku 91 let.
Vždy se pohybovala na svérázném pomezí malířství a sochařství. Propojovala organické přírodní tvary s fantaskní fikcí. Experimentovala s materiály a novými technikami. Její velké nástěnné práce evokovaly svět sci-fi či syrový informel tvořený z nalezených předmětů. Pro svou tvůrčí otevřenost a domnělou ženskou symboliku byla spojována s feministickým hnutím, ale to rázně odmítala. Zvláště velkorysé nástěnné reliéfy z počátku 60. let byly impozantní a zapsaly se do dějin moderního umění.
Jaká byla cesta této nezařaditelné a někdy zapomínané umělkyně? Lee Bontecou se narodila v roce 1931 na Rhode Islandu, od dětství si nesla živé vzpomínky na druhou světovou válku, v které byli oba rodiče zapojeni. (Otec vytvářel kluzáky pro armádu a matka kabelové vysílače pro navigaci ponorek). Během studia na střední škole začala projevovat zájem o netradiční tvoření: „Vyhýbala jsem se všemu, co bylo komerčním uměním. Nechtěla jsem dělat plakáty a užité umění. To mě nezajímalo. Místo toho jsem plácala figurky z keramiky, nejčastěji ptáky. Prostě létání“.
Po ukončení všeobecného vzdělání studovala sochařství a svařování – v roce 1957 získala Fulbrightovo stipendium ke studiu v Římě. To jí ujasnilo další směřování. Čas strávený ve městě formoval její budoucí tvorbu: přitahovaly ji neumělecké předměty, odpady a stroje, které viděla na ulicích… Začala experimentovat s nalezenými materiály a osobitými postupy. Používala například acetylenový hořák k vytváření sazí užívaných ve svých kresbách, což je praxe, kterou brzy uplatní i na sochách. Ještě pobývala v Římě, když Sovětský svaz vypustil Sputnik. Byla fascinována samotným technickým objektem i rozlehlostí temného vesmíru; prašná tma sazí jí připomínala radostné tajemství nebes i strašlivý konflikt na zemském povrchu. „Nalezla jsem černou a všechno se otevřelo“ vzpomínala na iniciační okamžik sochařka. A tuto zkušenost si přivezla zpět do Ameriky.
„Mým zájmem je budovat věci vyjadřující náš vztah k této Zemi – k jiným zemím, k tomuto světu – a k jiným světům. Chci zahlédnout trochu strachu, naděje, ošklivosti, krásy a tajemství, které existuje v nás všech… mám ráda prostor, který je stále v pohybu. Nekonečnost vyjadřuje černá. A díry nebo prázdné schránky zas vyjadřují tajemství a úkryt. Kdybyste strčili ruku dovnitř a lhali, moje věci by vás pokousali“ připomínala si starou italskou legendu „ústa pravdy“ tedy Bocca della Verita.
Lee Bontecou se vrátila do Ameriky v roce 1958 a pořídila si ateliér v newyorském East Village. Zdejší okolní prostředí okamžitě začleňovala do své práce, tak jak to začala provádět v Římě. Staré dopravní pásy na prádlo, které nalezla pod okny svého bytu, odřezky plátěných pytlů a kusy drátů i díly strojů opuštěných na ulicích… Vše se hodilo. Hledala i na vrakovišti. Dokonce do svých stále fantasknějších plastik začleňovala součásti leteckého bombardéru z druhé světové války a další technické fragmenty. Vše se proměňovalo pod jejíma rukama do kompozic plastických nástěnných objektů s černými dírami a znepokojivým nedořečeným prostorem.
Výsledné asambláže byly povznášející i znepokojující a budily pozornost. Slavný Donald Judd, který považoval sochařčina díla za proto-minimalistická, popsal tento rozpor v eseji publikované z roku 1965: „Tyto hrozivé a čímsi aktivní objekty na nás hledí ze stěn v úrovni očí. Nemluvíme ale o žádném obrazu; s tímto artefaktem se musí zacházet jako s objektem budícím rozpaky a ostražitost, je to podivnost zneklidňujícího předmětu, který připomíná hrůzy války, ale i sexuální dobrodružství, chamtivou past i tůň ukrytou v trávě.“
Tyto temné abstraktní konstrukce se staly na počátku 60. let senzací – navíc v době, kdy ženy neměly tolik příležitostí. Bontecou se představila v následujících čtyřech výstavách u Lea Castelliho svéráznými asamblážemi z kovu, plátna a vyřazených strojů – nalézajících se na pomezí vizuálního a plastického vyjadřování. Časem se takové originality začaly všímat i renomované velké instituce – dokonce newyorské Whitney Museum od ní nakoupilo hned několik artefaktů („nástěnných soch“) do svých sbírek.
O sochařce se začalo v jejím zlatém období kolem let 1959 – 1960 mluvit i psát: umělecký kritik Athur Danto jí označoval coby moderní Sibylu a její tvorbu charakterizoval jako „prolínání velkého hmyzu, bojových masek a obrněných vozů připomínajících brutalitu války i fantastické nebe otevřené temné fantazii ve strašidelném sci-fi celku.“
Další práce se stávaly ještě temnějšími – černá barva i otvory autorku nadále fascinovaly. Již zjevně abstraktní kompozice bývaly oceňované, někdy však i mylně interpretované. Byly zde spatřovány „rozzlobené feministické motivace“ – trčící dráty, dramatická hybnost i temné otvory k těmto zjednodušením sváděly… Tomu se autorka bránila, když v rozhovoru v roce 1986 poněkud vyhýbavě prohlásila: „Černá všechno otevřela, byla to prostě přitažlivá výzva, jak tohoto motivu dále využít, nic víc…“. Prameny k jejímu výrazu tedy (taky) hledejme spíše v dopadu druhé světové války, v hrůzách a svědectvích z holocaustu, také v atmosféře následné studené války či americkém angažmá v Koreji. „Tam hledejte mé inspirace,“ prohlásila autorka v roce 2004, když se rozhodla občas navracet z dobrovolného exilu.
Lee Bontecou po oslňujících 60. letech začala být unavená z městského i uměleckého ruchu a odstěhovala se svým manželem, umělcem Williamem Gilesem do „venkovské stodoly“ v Pensylvánii. Do New Yorku dojížděla jen učit na Brooklyn College, kde nenápadně působila v letech 1971 – 1991.
Co vlastně bylo důvodem jejího zmizení? Byly to vnitřní i vnější události. Obecně doznívala atmosféra abstraktního expresionismu, duchovní a často traumatický ponor byl nahrazován pop artovou estetikou… osobně pak trvalo jisté autorčino tvůrčí zacyklení a neúspěšná snaha z něj vystoupit. To konkrétně ukázala výstava u Lea Castelliho v roce 1971. Zde autorka představila změnu – ústup od industriálních „mimozemských zubatých objektů“ a místo toho představila nové organické formy vyrobené z průsvitného plastu – inspirované flórou a mořským životem. Přehlídka se však setkala se smíšenými reakcemi a recenzemi. Uznání a ovace se nekonaly. Umělkyně pak nevystavovala v New Yorku, ale ani jinde, dlouhých 30 let…
Bylo to známé „zmizení Bontencoua“ nebo také označované jako „velká záhada uměleckého světa“ (i když sochařka dojížděla do New Yorku učit). Začalo se zapomínat, ale občas se příležitost naskytla. Nic naplat. Sochařka dokonce odmítla nabídku vystavovat na bienále ve Whitney konané v roce 1995.
Až časem (od roku 2003) se mnohé změnilo. Od té doby proběhla řada jejích výstav po celé Americe (MoMA) a v některých evropských městech, například ve Stedelijk Museu v Amsterdamu.
Lee Bontecou zanechala po sobě pozoruhodné dílo, milujícího manžela a dceru Valerii Giles.
-rd-
foto: archiv
Diskuze k tomuto článku