Je to překvapivé, ale světově proslulý Oskar Kokoschka (1886 – 1980) neměl dosud v Paříži samostatnou výstavu. Coby představitel první vlny středoevropského expresionismu (malující v portrétech „nervy člověka“) zřejmě příliš nezapadal do zdejšího vkusu. Atmosféra „pařížské školy“ v minulosti přála spíše formě než obsahu, barvě než „chvění smyslů“, harmonii než dramatu.
Na své cestě s Oskarem Kokoschkou v srpnu 1913 si Kokoschkova tehdejší milenka Alma Mahlerová zapsala do deníku: „V Tre Croci se náš život točil výhradně kolem jeho díla. … Letní slunce nad ledovci! Dnes ráno jsem se nemohl zbavit pocitu, že si toto požehnání prostě nezasloužím. Kokoschka musí pracovat! To je to, pro co se narodil. Život jako takový ho ani trochu nezajímá…“
Navíc však Kokoschkův styl práce – jeho spíše skutečné vidění než pouhé hledění – byl utvářen nejen středoevropským duchem, ale i čímsi prozaičtějším. Sám malíř ještě k předkubistickému umění poznamenal: „Matisse a jeho okruh dávají přednost dvojrozměrné ploše, vycházejíce tak z impresionismu. Já však nemohu myslet jinak než prostorově. Když po mém zranění byl porušen můj prostorový pocit, dospěl jsem díky obnovení starších pokusů opět k prostorovosti… založené na ohniscích dvojité elipsy. Tato sférická elipsa je organicky podmíněna mým vrozeným astigmatismem (to jsem si uvědomil při válečném zranění), jenž ovlivnil mé psychické uzdravění. Tento defekt mám společný s některými velkými koloristy klasických údobí (Tizian, Greco), což neznamená, že bych se chtěl s nimi srovnávat… Pro mne je především vrcholně důležitá prostorová kompozice, a v tom spočívá moje specifičnost. V Paříži, počínaje impresionismem, se prostor neguje; dominuje tu ztělesnění představy světa s jedním ohniskem.“ Zkrátka: s vrozeným astigmatismem se časem poněkud „posunulo“ Kokoschkovo vidění a prostorové vnímání.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku