Galerie hl. m. Prahy uspořádala pro zimní kulturní sezónu další ze zajímavých a v mnoha směrech inspirativních přehlídek. V prostorách domu U kamenného zvonu a v druhém patře Staroměstské radnice probíhá do 20. února výstava Adolfa Hoffmeistra (1902-1973), osobnosti mimořádně všestranné.
Snad nikdo z československé kulturní obce minulých dekád se nevymyká jednoduchému včlenění a posouzení tak jako Adolf Hoffmeister. Každý pokus o systematické mapování umělcova vskutku renesančního rozpětí nutně musí skončit neúspěchem. O to více je chvályhodný počin Galerie hl. m. Prahy spolu s nakladatelstvím Gallery, že se pokusily velkoryse ukázat takový fenomén. Hoffmeister se lišil od běžných či typických autorů. Nevysedával denně v samotě svého ateliéru, nepodnikal intimní výpravy do svého zjitřeného nitra. Reflektoval spíše svou dobu, její obecnější tendence, mezinárodní události a intelektuální tendence. Byl především jakýmsi pohotovým glosátorem, snílkem i pragmatikem, gurmánem života a poctivým fanatikem práce.
Vyznával pokrok a po velký kus svého života i jeho nadšeným hlasatelem. „Moderní umění je pojem, který nestárne. Je to nejjednodušší příklad nějaké novosti vstupující do navyklé konvence. Moderní je prostě každé průbojné umění, které vyrůstá ze současného života a nevrací se ani pro obsah, ani pro formu do minulosti,“ prohlašoval Hoffmeister ještě během šedesátých let minulého století. Proč je vlastně přes své zjevné postoje a vyhraněné cíle Hoffmeister tak neuchopitelný? Především pro svou všestrannost, pak také díky užívání netradičních „nevážných“ výrazových prostředků a vcelku pro roztříštěnou (později zakazovanou) veřejnou činnost. On sám k tomu dodává: „Spisovatelé říkají, že jsem malíř, malíři, že jsem právník, a právníci, že jsem cestovatel, lid obecný, že jsem výstředník.“
Hoffmeister je veřejnosti znám především jako mimořádný karikaturista, kolážista, ilustrátor, malíř, jistě i jako literát, zvláště pak jako brilantní autor svérázných cestopisů. Jeho sympatie k levicově orientované avantgardě byly stvrzeny ihned ne počátku jeho bohaté umělecké kariéry. Stál při zakládání legendárního Devětsilu (byl nejmladším členem) společně s Vladislavem Vančurou, Jaroslavem Seifertem či Karlem Teigem. Hned na první výstavě (1922) vystavuje své primitivistické obrazy ovlivněné Janem Zrzavým a jistě i Celníkem Rousseauem (všechny významné obrazy může veřejnost shlédnout na současné výstavě). Vzápětí se Hoffmeister našel v již zmíněných karikaturách, jimž se věnoval – jak přehlídka dokládá – pak dlouhý tvůrčí život. Jsou skutečně prvotřídní – výstižné i oku lahodící, jednoduché i graficky působivé, pevně vedené i citlivě odstíněné. Je znát, že většinu „analyzovaných“ osobností světového významu Hoffmeister osobně znal, stejně jako jejich dílo literární, výtvarné či dramatické. K famózním záznamům patří „portrét“ Josefa Čapka, Jamese Joyce, Vítězslava Nezvala, Josefa Šímy, Voskovce a Wericha, Picassa, Tvary, Bretona, Ernsta a dalších velokánů. Květšině z nich se kreslíř pravidelně vracel, později přibyli další – G.B. Chesterton, G.B. Shaw či Ilja Erenburg. Již v druhé polovině třicátých let psal pravidelně básně, povídky i divadelní hry, uspořádal úspěšné výstavy v Praze, Bruselu nebo Paříži.Při svých stále častějších francouzských pobytech se seznámil také se surrealismem – z tohoto období jsou na výstavě působivé obrazy Hamlet (1931) či Sen v horečce (1931-32) a pár dalších rarit. Hoffmeister se stal jakýmsi zdejším zasvěcovatelem do nejnovějších tendencí, které musel v Československu mnohdy tvrdě hájit (např. na stránkách Volných směrů).
Chronologicky řazená výstava představuje plasticky umělcovu osobnost. Kromě volných kreseb či několika obrazů zde nalezneme například plakáty, a zvláště řadu knižních titulů, či rozhlasových a televizních záznamů. Jako protifašistický aktivista je nucen Hoffmeister odejít z tehdejšího Československa.
Cesta do exilu byla plná zvratů a nástrah. Prošel několika měsíčním vězením, po různých peripetiích se konečně dostal do Spojených států amerických. (S A. Pelcem vystavoval dokonce v Muzeu moderního umění v New Yorku). Současná expozice je vpravdě jakousi ilustrací životní cesty – plánů, organizování a setkávání. Tak můžeme vysledovat po návratu do vlasti Hoffmeistrovu poválečnou činnost uměleckou i politickou. Přispíval vahou své charismatické osobnosti k „sbližování národů“ i názorů.
Uchvátil jsem možnost každého výletu, ať už to bylo vpravo či vlevo, zeměpisně i myšlenkově.
Při prohlídce výstavy je zřejmé, jak se Hoffmeistrova tvorba během šedesátých let proměňovala. Přibylo výpravné barevnosti namísto úsporné linky, vrátila se fantasknost obohacená o vliv lettrismu a pop-artu. Kolem roku 1968 se začal opět Hoffmeister zabývat postavou Franze Kafky i současníků – Václava Havla, Ivana Klímy a dalších.
Vpád vojsk rozptýlil další smělé plány, ale i sny levicového intelektuála. Postupem času byl pro svůj názor na okupaci zahnán do domácí izolace. Brzy na to zemřel – v roce 1973 v Říčkách v Orlických horách.
Výstava je zaslouženou poctou Adolfa Hoffmeistra. Připomíná výtvarné dílo i nevídanou aktivitu (ta je dokumentována také v krásné nové monografii), organizační schopnosti i životní esprit, jehož přítomnost byla pro mnohé vzpruhou v neradostných časech. Ještě rok před smrtí dostal od svého přítele Milana Kundery toto ocenění: „Právě v těchto smutných časech si uvědomuju, co pro nás všechny znamená Tvá pouhá existence.“
Diskuze k tomuto článku