Pablo Picasso - anarchista, umělec a věčný fenomén

Jeho dílo je ojedinělé, provokativní a inspirativní. V mnohém odráží autorovu svéráznou osobnost, ale i atmosféru převratného 20. století. Dnes si připomínáme 140. výročí od umělcova narození .

K Picassovým vlastnostem patřila laskavost nápadná v obvyklém výrazu jeho obličeje. Ve skutečnosti v sobě měl více protikladů než většina ostatních lidí. Byl zábavným hostitelem, žárlivým mužem, egocentrickým umělcem. Uvnitř jej pronásledovaly občasné tvůrčí i osobní pochybnosti, byl panovačný, bál se samoty, pomíjivosti i smrti. Zdá se, že na jednu bytost toho bylo až příliš. Takový nezvyklý přetlak jej hnal stále kupředu až do vysokého věku.

„Osobně spíše, než za génia jej považuji za fenomén moderní doby. Není to génius jako Leonardo da Vinci nebo Raffael. Picasso je pro mě fenomenální monstrum… typické pro 20. století. Charakterizuje všechno, co je v něm přehnané. Je ho všude plno… což je pochopitelně fascinující. Ale všimněte si, že většinou nedokáže být dojemný. Málokdy máte při kontaktu s jeho dílem onen zvláštní pocit, že vás vzalo opravdu za city… Šel v dekonstrukci a zároveň manipulaci se vším tak daleko… Je hrozně těžké být malířem po Picassovi,“ to jsou možná nečekaná slova Jeana Claira – teoretika umění a bývalého ředitele Picassova muzea v Paříži.

Picasso Museum v Paříži

Picasso za svůj dlouhý život vytvořil rozsáhlé a různorodé dílo; nebylo mu ještě 25 let a už byl svým okolím považován za naprosto výjimečný a vůdcovsky založený úkaz. Přesto jeho tvorba není vyrovnaná, má své slabší momenty, ale jeho jméno je zárukou jisté atraktivní kvality. Nesnášel odpor, v tvorbě i životě šel zpříma a zároveň do všech stran. Jeho slavné „nehledám, ale nalézám“ signalizuje jeho smělou energii. Svoje ženy, byty, ateliéry, obrazy i sochy dobýval, obýval a nakonec odkládal, aby mohl jít dále. Shromažďoval a sbíral všechno možné, uměním i haraburdím plnil své domy, které pak opouštěl. Byl sebestředný, ale přitažlivý a inspirativní. Jeho nekonečná hra ve všem, co činil, uhranula vždy své okolí. Patřil všem, ale nikde nebyl doma.

Els Quatre Gats

Picassovy názory a výtvory se začaly rýsovat na sklonku 19. století v Barceloně. Z ospalé španělské Malagy, kde se narodil, se dostal do katalánské metropole. Zde vzápětí zapadl do kruhu mladých souputníků obdivujících anarchismus. Politické přesvědčení nekonvenčních spisovatelů malířů či básníků bylo bohémské. Takoví nadšenci se scházeli v podniku zvaném Els Quatre Gats (Čtyři kočky) založeném po vzoru pařížského Chat Noir. V barcelonských kruzích se vyznávaly svérázné a odvážné postoje. Vzorem byl Bakuninův výrok: „Vášnivá touha po ničení je rovněž tvůrčí vášní.“ To Picassovi konvenovalo. „Modernismo“ se stalo zaklínadlem. V něm však musíme spatřovat také oblíbený mysticismus, jindy zas ateismus či levicový antiklerikalismus.

Anarchismus ukazoval Picassovi bídu pod tlakem společenského systému, nasměroval jej také k německým filozofům a všemu severskému. Mladý umělec však příliš nečetl – a když, tak spíše poezii (ostatně celý život byly jeho přátelé převážně básníci). Volnomyšlenkářství, odpor k autoritám a sexuální svoboda vytvářely nové klima. V něm Picasso hledal odpovídající estetiku, která byla patrná již na jeho první výstavě v jeho oblíbeném podniku. A malířovy náměty? Chudoba, nemoci a smrt, bary a kavárny a řada autoportrétů. Některé z nich se dnes nacházejí v barcelonském Picassově muzeu.

Picasso Museum v Barceloně

Na podzim roku 1900 se neklidný umělec usmířil s rodinou a s jejím požehnáním se vydal do Paříže. Zde mohl spatřit konečně na vlastní oči obrazy Bonarda, Muncha a zvláště mu blízkých van Gogha, Tolouse-Lautreca a Cézanna, tedy díla „nezávislých“, ale i zoufale neprodejných.

Do Picassova světa vtrhla modrá barva. Ani v tomto sociálním období nešířil „ideu krásy“ a harmonie. „Pro mě to slovo nemá smysl, protože nechápu, odkud se bere jeho význam ani k čemu vede,“ prohlásil o kráse dvacetiletý tvůrce. Naopak byl nadále přesvědčen, že „umění je dítětem smutku a bolesti.“ Nikdy se tedy nepodbízel obecnému vkusu, a to ani když existenčně strádal. Časem se situace obrátila k lepšímu.

„Picasso měl rád peníze… jeho lakota možná dosahovala takového stupně, že by ji nepřátele mohli nazvat mrzkou hrabivostí, což byl povahový rys, jenž snad nějak souvisel s jeho strachem před smrtí,“ píše Patrick O´Brian v malířově obsáhlé životopisné knize.

Bateau-Lavoir před požárem a dnes

Postupně se do Picassovy poetiky začala přeci jen vkrádat určitá něžnost a ozvuky náboženského malíře El Greca. Usadil se na svahu pařížského Montmartru – v „chatrči“ chudých, které se říkalo Bateau – Lavoir. Bydlely zde nejen pradleny a švadleny, ale i umělci, spisovatelé, prodavači zeleniny nebo herci. Picasso sídlil v přízemí, vybavení jeho útulku se skládalo z malé skládací postele, matrace, židle, stolku a hluboké mísy. Barvy míchal na starých novinách a tento zvyk mu zůstal po celý život. Začal bydlet s „línou“ Fernande Olivierovou (která později napsala ne vždy lichotivé vzpomínky), přátelil se s básníky Max Jacobem, Apollinairem, Salmonem, Reverdym či sourozenci Steinovými – jeho prvními velkými sběrateli.

Smutné modré období ustoupilo prozářenějšímu růžovému. Slavný kubismus ještě nebyl na pořadu dne. Jeho předehra však přicházela. V Bateau-Lavoir bylo stále živo a je až s podivem kolik umění zde vzniklo. Činorodý, ale i družný Picasso se pouštěl do diskuzí, s pistolí v ruce bránil Cézannův odkaz, pokuřoval ze své bambusové dýmky opium nebo své gallouasky, zkoušel laudanum. Také rád četl nebo raději přímo naslouchal o Einsteinově teorii relativity; kolem roku 1905 se hojně psalo o čtvrté dimenzi. Tento nový pohled na čas a prostor měl už blízko ke kubismu popírajícímu tradiční perspektivu. V době pobytu na Montmartru (který považoval za svou nejšťastnější etapu) se po modrém a růžovém období i zrodil zcela originální styl. Úvodem mu byl obraz mimořádně důležitý a dnes tak slavný, že se stal synonymem moderního umění.

Psal se roku 1905 a čtyřiadvacetiletý Pablo Picasso byl seznámen s pětatřicetiletým Henri Matissem. Od té doby na podněty svého staršího kolegy reagoval a porovnával se s ním. S nikým jiným. Vážil si jej, ale oba byli zcela rozdílní. „Umělecké dílo musí být pro obchodníka i pro umělce duševním uklidňujícím prostředkem, něčím jako lenoškou…“ prohlašoval apollinsky vyrovnaný Matisse. Dionýsky eruptivní Picasso naopak kontroval: „S hrdostí konstatuji, že jsem nikdy nepohlížel na malířství jako na umění, jež má přinášet pouhé potěšení nebo pouhou zábavu… ne, malířství není pouze od toho, aby ozdobilo stěny bytu. Je prostředkem určeným k vedení útočné a obranné války proti nepříteli.“

Picassovo akční rozvratné malířství mělo různé prameny, které se měly slít v jeden mocný proud. Revoluce se blížila. Posledním hybatelem se staly sošky „primitivních“ kultur z Afriky či Oceánie. Zvláště černošské umění viselo v Paříži ve vzduchu, ale snad jen Picasso v nich nelezl původní podstatu. Totiž rituální funkci, zpodobování (a tím i zahánění) zlých démonů. Vedle syrové formy vnímal také obsah určený pro exorcismus (vyhánění duchů), který mu byl bytostně vlastní.

Avignonské slečny

Klíčovým počinem se stal obraz nakonec (André Salmonem) nazvaný Avignonské slečny . Východiskem byla malířova vzpomínka na barcelonský veřejný dům a jeho více či méně oděné prostitutky. Vzniklo mnoho skic a kompozic. Finální podoba malby z roku 1907 zachycuje pět žen, jejichž lidské rysy se mísí s černošskými maskami na kubizujícím pozadí. Obraz byl anarchistická bomba vržená evropskému malířství. Nevybuchla však okamžitě. Dnes slavné dílo skončilo záhy srolované pod Picassovým gaučem. Kritika přátel byla zdrcující. Estetika, která se nezakládala na konvenční kráse ani tradičním tvarosloví byla nepochopena. Spíše bezejmenná síla a magická dynamika výjevu předběhla svou dobu. Také autor obrazu začal být zatracován. Dokonce i významný ruský sběratel moderního umění Ščukin před malbou zavrtěl odmítavě hlavou a povzdechl si: „Taková ztráta pro francouzské umění.“ A co na to Picassův blíženec Georges Braque? Jeho soud byl podobně odmítavý: „Chceš nás přimět, abychom jedli koudel a pili petrolej.“ Bomba tohoto „šílence“ zatím jen tikala. Picasso svůj „majstrštyk“ odložil a věnoval se prozatím „negerskému období.“ Ale to už mělo ke kubismu blízko.

Avignonské slečny byly původně v soukromé sbírce módního návrháře

A jaký byl další osud Avignonských slečen? Až v roce 1924 je koupil „za babku“ na naléhání André Bretona módní návrhář a sběratel Jacques Doucet. Později obraz nabídl Louvru, ale ten o něj neměl zájem (podobně muzeum odmítlo jako dar Cézannovy obrazy odkázané Gustavem Caillebottem). Až po Doucetově smrti bylo v roce 1937 toto Picassovo zlomové dílo zakoupeno Muzeem moderního umění v New Yorku. Jeho kanonizace započala o dva roky později, kdy zde byl vystaven na Picassově retrospektivě.

Picassa inspirovaly zvláště ženy...

Picasso byl současníkem průkopníků abstraktního umění, ale sám se nikdy k tomuto pojetí malby neuchýlil. Potřeboval bezpodmínečně hmatatelnou inspiraci z vlastního života, pevnou, třebaže deformovanou, půdu pod nohama a důvěrně známé motivy. Jeho sláva narostla časem do nebývalých výšin. Prošel řadou stylových proměn i vztahů se ženami, které přímo ovlivňovaly jeho náměty. Nejznámější je zřejmě malířovo několikaleté soužití s fotografkou Dorou Maarovou, o níž se soudí že jako jediná se přiblížila umělcově úrovni, respektive jeho zájmům. Byla to ostatně tato krásná, ale nevyrovnaná surrealistka, která zdokumentovala v roce 1937 vznikání slavného díla Guernica.

Dora Maar

s Picassem...

Takto vznikala Guernica - na fotografiích Dory Maar

Dnes je toto obří plátno obecně považováno za protiválečné gesto (reakce na fašisty vybombardované město ve Španělsku), ale existují i jiné názory. Někteří odborníci tvrdí a dokládají, že se jedná o symbolické zobrazení malířovy tehdejší životní situace a název s politickým podtextem byl dodán až později. Pozoruhodnou teorii, opřenou o 15 let výzkumu, v poslední době zdůrazňuje španělský profesor Máría Juarranz : „Žádná válka. Býk na Guernice je Picasso, kůň jeho žena Olga,“ tvrdí renomovaný historik umění. Guernica je tedy podle něj „rodinný portrét“ s příbuznými a přáteli. A například křičící žena s mrtvým dítětem v náruči je vzdalující se Marie Thérése a jejich Maya. S nešťastným městem Guernica mělo plátno cosi společného až o něco později, a to prý náhodou. Podle profesora Juarranze zvolal v Picassově ateliéru užasle před plátnem nacionalistický básník Juan Larrea: „Guernica!“ A Picasso se tohoto výkladu z mnoha důvodů chytil. Stal se sledovanou celebritou.

Picassův Autoportrét z roku 1907, Národní galerie v Praze

Celá Picassova tvorba měla výrazný vliv na světové, ale i české umění. Vzpomeňme především na Emila Fillu, Bohumila Kubištu či na unikátní kubistickou architekturu. Picassovy práce zde byly známé především díky jasnozřivému historiku umění Vincenci Kramářovi, jehož soukromá sbírka moderního umění se časem stala chloubou Národní galerie v Praze .

Radan Wagner

Pablo Picasso byl světově proslulý malíř, sochař, grafik a keramik, který se narodil ve španělské Malaze 25. října 1881 a zemřel 8. dubna 1973 ve francouzském Mougins. Odhaduje se, že za svůj dlouhý život vytvořil asi 13 500 obrazů a kreseb, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 plastik a keramických artefaktů. Jeho obraz Alžírské ženy byl v květnu 2015 vydražen v aukční síni Christe´s za 179, 4 milionů dolarů (4,4 miliardy korun). Tím se stal historicky nejdražším výtvarným dílem prodaným na aukci. Picasso procházel různými tvůrčími etapami: modré období (1901 – 04), růžové období (1908 – 09), analytický kubismus (1909 – 12), syntetický kubismus (1912 – 1919). Později se vracel ke klasicismu, který střídal expresivní nadsázkou. Mezinárodní proslulost získal v roce 1939, kdy mu byla v Muzeu moderního umění v New Yorku retrospektivní výstava. Jeho díla jsou v řadě prestižních soukromých a státních sbírek. Národní galerie v Praze vlastní řadu umělcových raných prací, které nakupoval historik umění Vincenc Kramář. Nejznámějším dílem této kolekce je Picassův Autoportrét z roku 1907. O umělci se lze dozvědět i z literatury – u nás vyšly například knihy: Fernande Olivierová – Picasso a jeho přátelé, Francoise Gilotová – Život s Picassem nebo Eva Petrová – Picasso v Československu.

(napsáno pro Pátek LN)

foto: archiv

Pablo Picasso – anarchista, umělec a věčný fenomén

Běla Kolářová – vzpomínky a nová výstava / + audio

Jiří Kolář – umění, vášeň a drama Vladimíra Boudníka

Relevantní články

Paul Cézanne: Hráči karet – příběh jednoho obrazu

Pablo Picasso a El Greco / velký dialog v Bazileji

Diskuze k tomuto článku

Newsletter

Spolupráce

Vítejte zpět!

Vytvořit nový účet!

Vložte heslo

Novinky na e-mail

Vše ze světa umění každý týden na vašem e-mailu

Are you sure want to unlock this post?

Are you sure want to cancel subscription?