Vždy to byl malíř nejméně známý ze známých surrealistů; zní to možná paradoxně, ale rozpornost provázela tohoto Belgičana po celý tvůrčí život. Býval součástí surrealistických výstav, ale od tohoto meziválečného hnutí si udržoval odstup. Kupodivu nebyl dogmatickým vůdcem André Bretonem pro své postoje zavrhován, ale z nějakého důvodu se naopak stal jeho chráněncem ba oblíbencem: „Delvaux proměnil celý vesmír v jediné království, kde jedna žena, vždy ta samá žena, kraluje nad rozlehlými předměstími srdce.“
Paul Delvaux (1897 – 1994) miloval nádraží, řeckou mytologii, ale od roku 1926 – kdy se vypravil do Paříže – obrazy Giorgia de Chirica – „básníka prázdnoty, který pro mě představoval mimořádný objev, výchozí bod.“ A dalším formativním zjevením byla pro hledajícího malíře návštěva bruselského veletrhu Foire du Midi roku 1930. Konkrétně šlo o Spitznerovo muzeum a jeho kabinet kuriozit, kde spatřil zvláštní desku, na které ležela figurína nahé ženy; ta mechanicky „dýchala“ a byla v příkrém kontrastu s okolním děním městského ruchu. Postava z vosku ležela „jako živá“ na pohovce a společnost jí dělali dva kostlivci…
A máme téměř kompletní ingredience proslulých meziválečných Delvauxových obrazů: tedy – nádraží, opuštěná městská scenérie, klasické stavby, nahé ženy, lidské kostry, atmosféra „zamrzlá v čase“… Vše navozuje zvláštní pocit tajemné prázdnoty i lákavé přitažlivosti – nabízí sledování nahých žen a běžných činností v nečekané konstelaci. Nejednoznačné hry a svádění…
Poznání surrealismu tedy Delvauxe nasměrovalo k naléhavější imaginaci (dříve prý maloval nudně). V kompozicích pak bez zábran mísil motivy připomínající starověké Řecko i moderní Evropu, sošné mladé ženy osamělé nebo ve skupinách, tradiční iluzivní malbu s nevšední podívanou. A jaká byla konkrétní podoba scenérie slavné malby? Dílo Spící Venuše zobrazuje náměstí lemované v noci bruselskou či fantaskní architekturou… vpravo je vidět budova se dvěma koňskými hlavami, připomínající výzdobu starého Cirque Royal a vzadu pak lze rozpoznat jakýsi blíže nespecifikovaný chrám.
Delvaux, jak u ž bylo naznačeno, neměl rád surrealistické teoretizování, spolkaření a politikaření. Co mu nevyčítal Breton, to mu vyčítali jeho kolegové z okruhu belgických surrealistů – zvláště Marcel Marien, ale i René Magritte (další měšťák) nejslavnější z Belgičanů: „…v hloubi je dost namyšlený a neotřesitelný v respektování k tomu, co se nazývá ´řádem´ v tom nejvíce buržoazním smyslu.“ A dále pokračuje o svém malířském kolegovi ještě ostřeji: „…jeho úspěch je založen výlučně na množství nahých žen, které neúnavně reprodukuje na svých obrovských plátnech.“ Jeho okolí mu vyčítalo přílišné „zbožňování bankovních kont“ na úkor svobodného hledání a experimentování. Byl označován za pomateného obchodníka s ženskou nahotou, nabubřelého ba směšného malíře. „Žádného Mariena si nepamatuji,“ odvětil ještě v roce 1970, když byl požádán, aby se ohlédl do historie a reagoval na krutá Marienova slova.
Nejdůležitější Delvauxovo tvůrčí období trvalo od roku 1936 do poloviny 40. let 20. století. Jeho bezesporu nejznámější dílo paradoxně vzniklo během bombardování Bruselu. Obraz se jmenuje Spící Venuše (La Vénus endormie) a je z roku 1944. Obrovské plátno bylo jistě malíři vstupem do snového „paralelního“ světa s obvyklými kulisami – je to výjev varující, ale i poklidný v kontrastu s běsnící válkou (klid versus násilí). Obraz je 4. variantou zvoleného tématu, kterému se věnoval v letech 1932, 1943 a 1944. Malíř zde chtěl zřejmě vyjádřit kontrast dramatické úzkosti s klidem Venuše, nalézající se „ve stavu mezi spánkem a bděním.“
A další osud obrazu? Jistý Carlo van den Bosch v Antverpách koupil Spící Venuši od Delvauxe hned v roce 1944. V roce 1957 ji získal velký sběratel moderního umění baron Joseph-Bertold Urvater, aby jí zapůjčil a prezentoval v londýnské Tate, kde již ikonická malba zůstala do dnešních dní jako: Spící Venuše, 1944, olej na plátně, 172, 7 x 199, 1 cm, Tate, Londýn – akvizice baron Urvater, 1957.
Paul Delvaux, který se dožil 96 let, je dnes v Belgii vnímán jako národní umělec – a ještě za jeho života bylo v roce 1982 k malířově poctě otevřeno muzeum v Saint-Idesbald zasvěcené pouze jeho tvorbě. Saint-Idesbald je malé, nenápadné přímořské městečko na belgickém pobřeží, které se nachází mezi Ostende a hranicí s Francií. Zde umělec často a rád pobýval…
Na belgických poštovních známkách se již několikrát objevily malířovy obrazy.
-red-
foto: Tate Gallery London a archiv
Diskuze k tomuto článku