Hledíme na loutky stvořené pro dětské hry… Vymykají se však běžným představám – oslovují nás nezvykle syrovým výrazem, výtvarným šarmem i překvapivým primitivismem. Jejich autorem je mistr „velkého“ umění Paul Klee, který snad nikdy neztratil dětskou duši… Byl to malíř, grafik, sochař, básník, filozof, estetik, kritik a teoretik umění, hudebník a pedagog. Jako tvůrce loutek není širší veřejnosti tolik známý. A není divu: tyto komorní výtvory byly určeny pro domov a syna Felixe. A podobně měla zůstat ukryta i jiná intimní privatissima, jakými původně byly umělcovy básně a deníky.

Paul Klee (1879 – 1940) se jevil jako univerzální i složitý, tajemný až nepostižitelný a přitom dětsky otevřený. Ve své tvorbě byl však rafinovaný, v teorii pregnantní a jako duchovní myslitel vizionářský. Jeho pozemský život byl krátký, ale vnitřně nesmírně bohatý. Věřil v individualitu, také v Boha, a především v tušený (teosofii blízký) vesmírný řád. Jeho vrstevnaté umění působilo hravě, pozitivně a jednoduše – v sobě však neslo hlubší poselství. Mluvíme zde spíše o magii (s)tvoření a zaříkávání než o zpodobování běžně viděného světa. Klee nebyl naivní a své velikosti si byl vědom. Oplýval nekonečnou fantazií, ale byl také fanatikem pořádku. A tak jeho dílo mělo vnitřní autonomní logiku. Byl demiurgem vlastního světa, který se však dotýkal hlubších souvislostí.

Sám o sobě umělec prohlašoval: „Jestliže mé obrazy často vypadají primitivně, pak je tuto primitivitu třeba chápat jakožto schopnost disciplinovaně redukovat na nejpodstatnější. Je to pouze úspornost, nejvyšší znalost profese, tedy protiklad skutečného primitivismu.“ To platí o Kleeových obrazech, poezii i loutkách připomínajících například malby Jamese Ensora. Klee nabourával pravidla a dosavadní estetiku. Říká se, že podstatou jeho veškerého tvoření je hra. Jsou to však i výlety k archaickým počátkům – do mýtických dob, kdy čára, barva, tvar i zvuk měl svou magickou moc a význam. Klee redukuje svět na prapůvodní prvky, s kterými pak zachází jako dítě se stavebnicí. Avšak hraje si se vší vážností a kosmickou provázaností. Nemusel však – u obrazů stejně jako loutek – pracovat s popisností a doslovností: loďkou mu byla skořápka od ořechu…

V roce 1916, kdy začal vytvářet své loutky (a byl odveden k domobraně), poznamenal si do deníku vlastní charakteristiku: „Vychází ze mne teplo? Chlad?? O tomhle přece nelze přemítat za hranicemi bílého žáru. A protože ta místa jen pro nemnohé nejsou mimo dosah, zapůsobí to na málokoho. Sebeušlechtilejší smyslovost nepřeklene propast mezi mnou a mnohými. Člověk mého díla není species, ale kosmický bod. Mé pozemské oko je příliš dalekozraké a ty nejkrásnější věci jsou pro ně mnohdy průhledné, protože se dívá za ně. ´Nevidí ty nejkrásnější věci,´ říká se pak o mně často… Umělce možno připodobnit ke Stvořiteli. Ten si také moc nelámal hlavu s tím, co je náhodou nynějším stavem… Předmětem mi je svět, i když ne tento viditelný.“

Loutky Paula Kleea začaly vznikat na přání jeho malého syna. U příležitosti Felixových devátých narozenin vytvořil mu otec 8 ručně pojednaných postav inspirovaných pohádkou Sněhová královna, konkrétně dětskými představiteli chlapce a dívky. Boj dobra se zlem mohl začít. Syn byl z otcových postaviček tak nadšen, že následovaly další loutky. Klee jich nakonec vytvořil v letech 1916 – 1925 více než padesát. Obsazení se postupně rozšířilo o karikatury politiků, autoportréty i méně rozpoznatelné typy provedené v jakémsi dada stylu. (Klee podle svědectví manželky rád improvizoval v krátkých skečích, například o zácpě). Loutkové divadlo dostalo záhy i scénu ozdobenou starým rámem z blešího trhu.

Škoda, že neexistují záznamy, když Klee se svými loutkami doma rozjel krátké nonsensové scénky. Možná se blížili jeho básničkám, jako je tato:

Satira na siláctví

Šla z něj hrůza, z olbříma

překračoval velehory

truchlé chóry

když zahřímal

síla

vášeň byla

myšlínky

chvíli co chvíli

z někdejška vyprýštily

do skříňky

malé

to je

ale

moje

Když se Felix Klee v 18ti letech vypravil s rodiči do světa, sbalil si také své oblíbené loutky, které mu připomínaly poučná i zábavná divadélka a šťastné dětství. Odstěhovali se do Výmaru, kde jeho otec od roku 1921 působil jako pedagog v Bauhausu. Přišly však i vážnější chvíle a 2. světová válka. Část sbírky loutek byla při bombardování Wurzburgu zničena. Postava Dr Death (Doktor Smrt) byla jediným členem z původních 8 „herců“ vyvázla bez poškození. Řada těch pozdějších však byla nalezena v původním bydlišti. Nyní tvoří pozoruhodnou kolekci.

Až o řadu let později byly dochované artefakty zveřejněny: galerii Kleeových loutek naleznete ZDE.

Radan Wagner