Ve svém typickém černém roláku a distingovaném, leč přirozeně střídmém vystupování, vymyká se stále mladistvě vyhlížející malíř navyklým představám o alternativním umělci. Do pozice jakéhosi zapadlého outsidera byl odsouzen pro své neústupné názory, ale i díky svému původu. Jeho otec byl prvorepublikovým úspěšným brněnským právníkem a předákem agrární strany, babička byla sestrou Josefa a Karla Čapků. Jejím druhým manželem se stal básník a diplomat Josef Palivec. A Brázdův strýc zastával pozici ministra československé exilové vlády, který po válce působil ve zdejší vysoké politice do roku 1948. Mladík z dobře situované kulturní rodiny se také proto nemohl dlouho udržet na Akademii výtvarných umění. V roce 1949, v době sílící komunistické perzekuce, byl z této školy a jakýchkoli dalších studií vyloučen. Stejný osud čekal jeho přítelkyni a později manželku malířku Věru Novákovou.
Brázda byl nucen živit se příležitostnými pracemi – odbornými ilustracemi či kresbami archeologických vykopávek. V letech 1977 – 1987 pak nalezl klidné útočiště v kotelně 1. zubní kliniky na Albertově. S umanutou představou o povaze a funkci svého díla rozvíjel v osamění nezvyklou malířskou cestu (blízká mu byla snad jen zmíněná Věra Nováková či podobně smýšlející bývaly kolega ze školy malíř Ivan Sobotka). Jinak nezatížen generačními či skupinovými vazbami byl Brázda otevřen různým inspirativním setkáním. Vystavovat však nesměl. Jeho jméno a dílo vešlo v širší povědomí až po roce 1989 především zásluhou aktivity časopisu Revolver Revue. Pak mu bylo uspořádáno několik výstav – nejrozsáhlejší z nich se stala retrospektiva v Národní galerii v Praze (2006), kde je již také zastoupen ve stálé expozici.
V Obecním domě Brázda v současnosti představuje soubor svých prací pod názvem Lidská komedie. Jedná se o plátna z období let 2007 – 2012. Ve svém příznačném rukopisu zde představuje díla vytvořená na základě kreseb vzniklých v devadesátých letech. Nad malbami převažují stvořené a digitálně upravené tisky v počítači. Takový postup autor volí v souladu se svou představou o snadné dostupnosti umění a také ve jménu probíhající vědecko-technické utopie. Paradoxně se tak Brázda – vyhozen z Akademie z „vůle pracujícího lidu“ – obrací k běžnému publiku. Chce být otevřený a zábavný. Nezříká se však zobrazování nelehkých životních situací a nástrah jako nedílných součástí lidského konání.
Světová avantgarda, přes obdobné úsilí promítnout své výdobytky do normálního života, zpravidla uvízla v sektářském odcizení a obecném nepochopení. Brázda však příliš neabstrahuje a planě nefilozofuje. Spíše má blízko k psychoanalýze, archetypům či výkladovému principu obrázkových tarotových karet. Jeho kompozice jsou záměrně podaným „naivním“ civilismem, přísně stylizovanými ilustracemi nebo vypointovanými fantaskními anekdotami. Díla prostoupená poučeným záběrem a životní zkušeností se ale nestávají ustrnulou vyprázdněnou hrou ve stylu „herci malují“. V bezpečné vzdálenosti od hranice kýče předkládá Brázda jednotlivé výjevy s naprostou přesvědčivostí a podvědomou působivostí. Mohli bychom spíše vzpomenout na projevy mexických muralistů, z novějších pak pop artový princip masové produkce či hvězdného Keitha Harringa a jeho minimalistickou znakovou řeč městského folklóru (jeho street art však přišel o padesát let později než Brázdova příbuzná tvorba).
Brázda se i v nejnovějších obrazech stavěných z jasných barevných ploch a jednoduchých pevných kontur vyhýbá výrazové přibližnosti a tematické nedoslovnosti. Baví se přímou řečí. Také skladba expozice v Obecním domě má svou logiku a zřejmé vyústění. Tak jako Dantova Božská komedie, je i Brázdova Lidská komedie přehledně členěna a postupně gradována. V úvodní pasáži sledujeme v různých variacích vztah mezi mužem a ženou. Následuje skupina obrazů (které vévodí Muž na Měsíci) ukazující vrchol spokojenosti, blaha a štěstí. S prohlídkou výstavy se postupně mění barevnost a náměty. Hřejivá škála je nahrazována chladnějšími modrofialovými odstíny večerních a nočních výjevů. Instalace vrcholí. Objevuje se zde existenciální nádech, zvířecí symbolika (freudovské či jungovské snové asociace i animální podobenství), ale také smrt. S ní však také posléze přichází naděje: poslední tablo nabízí nadějný obrat – obrazy alegorií radosti, vitálního rozletu a tušeného úniku.
Brázda se ve svém vyprávění nevyhýbá žádné fázi lidského cyklu. V každém případě se ale nad vším usmívá, a nakonec nás bez zbytečných vášní o všem spravuje. Přitakává člověku, jeho neodvratnému osudu a vše překonávající radostné vůli. Lidská komedie na stěnách secesního sálu je vlastně rozevřená komiksová kniha života. Ostatně Brázda tvoří již od roku 1943 v duchu svého vlastního ismu – hominismu. K jeho rysům kurátorka této výstavy Lucie Šiklová podotýká: „Je to umění o lidech a pro lidi, čitelné, srozumitelné, bez intelektuální mázdry a puncu exkluzivity – jen pro některé.“
Umět přímo komunikovat a neustoupit při tom ze svých zásad, není, jak by se mohlo zdát, jednoduché. Brázdovi se to daří již řadu let. Tato výstava není výjimkou.
Diskuze k tomuto článku