Museum Kampa představuje ne zcela obvyklou dvojvýstavu výrazných sochařských individualit, které od sebe dělí celá generace. Nicméně, mladší z obou vystavujících autorů, Kryštof Hošek, byl během své dosavadní tvůrčí kariéry s Orieškovou tvorbou v úzkém vztahu, zejména díky dlouholetým rodinným vazbám, a v řadě Hoškových realizací toto propojení můžeme rozpoznat. Výstava s názvem Soma Sema: Petr Oriešek a Kryštof Hošek – nově potrvá do 30. května 2021.
Oba autoři pracují primárně s figurou či s jejími fragmenty, východiskem většiny jejich děl je hyperrealistický tvůrčí přístup, významná v tvorbě obou autorů je silná obsahová složka, tedy plastika pojatá jako artefakt, skrze nějž je možné vyprávět příběhy nebo ukázat jasný postoj. A možná ještě jedna společná věc provázela a provází oba autory – náleží mezi tvůrce, jejichž práce vyvolává rozporuplné postoje a emoce, od absolutního přijetí až po odmítavé reakce.
Malíř a sochař Peter Oriešek (1941–2015) patřil k fenomenálním sochařům, od poloviny šedesátých let spoluurčoval podobu figurace v Československu a v České republice. Velmi brzy nalezl vlastní tvarosloví, kombinující prvky surrealismu, pop-artu, nové figurace či hyperrealismu, vystavěné i na vypjaté expresivnosti se silným existenciálním podtextem. Výstava v prostoru Konírny zprostředkuje dosud neznámé práce z ateliéru, především voskové modely, které ukazují fascinující Orieškův svět plný neskutečných, zvláštních, hybridních bytostí, krutosti, násilí, vášní, lásky… tedy všeho, co tvoří i skutečný lidský svět. Několik kreseb uvádí Orieška i jako znamenitého kreslíře schopného pozoruhodné obrazové zkratky.
Sochař Kryštof Hošek (*1984) prezentuje výběr z aktuální tvorby na nádvoří a na náplavce muzea. Zmiňovali jsme obdobná východiska s Orieškem – k surrealismu, pop-artu a osobní mytologii můžeme přidat hlavně silný akcent k současnému politickému nebo společenskému dění. Jeho práce, například portrét Miloše Zemana nořícího (či zapadajícího) do kašovité hmoty z roku 2013 či v Museu Kampa vystavená Victory, vedou diváka k novému promýšlení už ustálených symbolů a jejich významů.
kurátor: Ivan Neuman
výstavní sál: Konírna
Ivan Neumann: Palčivost / Poznámky ke tvorbě Petera Orieška.
Výčet výstav, jichž se Peter Oriešek účastnil doma i v zahraničí i výčet sbírek, v nichž je svým dílem zastoupen není vlastně nijak malý,přesto rostlo jeho dílo v neokázalé tichosti, vzdáleno výrazné mediální pozornosti i překotných proměn umělecké scény. Stále pracoval s přesvědčením, že dílo nemůže růst jen z informovaného rozhledu po měnlivé situaci nejaktuálnějšího výtvarného dění, ale pramení z pohnutek a souvislostí mnohem hlubších. Aktuality jsou pěnou dní a skutečný umělec ze svého času stejně nevystoupí.
Studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ukončil v roce 1966, v době, kdy sílila potřeba nového způsobu utváření obrazu světa, nového způsobu čtení skutečnosti. Po éře abstrakcí nejrůznějších modalit se obnovoval také zájem o podobu a přítomnost člověka v uměleckém díle. Bylo to v době, kdy české prostředí přijímalo vstřícně podněty pop-artu a nové figurace, kterou ve svých nejlepších projevech modifikovalo do podoby,která byla trefně označena jako „česká groteska“.
Od první, a na dlouho také poslední, společné výstavy se ženou, malířkou Petrou, v Galerii mladých v pražském Mánesu na podzim roku 1969, bylo jasné, že do českého umění vstupují mimořádně průrazné talenty zřetelně se odlišujícíod převážně lyrizující noty českého moderního umění. V samých počátcích Orieškovy tvorby kolem poloviny šedesátých let hrály v jeho sochařském projevu důležitou roli deformace forem blízké groteskním novofigurativním dílům v současném českém umění i některým projevům umění evropského. Přes stále přítomnou drsnost výrazu a břitkost výpovědi se Petr Oriešek v další tvorbě zčásti již presentované na výstavě v Mánesu věrně přidržuje smyslovosti reálného tvaru v suverénní modelaci. Naprostá věcnost traktace, vitálnější než jakkoli pečlivý odlitek živého těla, byla často znejasňována protireálnou, fantaskní polychromií. Na dlouhou dobu se Orieškovým materiálem tehdy stala pro svou relativní dostupnost umělá pryskyřice.
Následující léta zaznamenávají v Orieškově tvorbě ústup uměřené statičnosti figur, které jsou náhle dynamicky strhávány vírem neodvratné osudovosti, podobně jako hrdinové řeckých bájí a tragédií. Také mnohé detaily soch často upomínají na antickou mytologii. Ostatně později Řecko navštívil a byl fascinován archaickým i klasickým řeckým sochařstvím
V následujících letech se Orieškův zájem obrací od jednotlivých figur ke složitějším, vícefigurálním kompozicím. Načas se objevuje v jeho tvorbě i reliéf, který bývá vnímán jako spojnice mezi sochařstvím a iluzivností malířství. Jeho první reliéfy však s malířskou iluzívností nepracovaly. Plnoobjemové figury se tu vynořovaly z nepřekročitelné roviny tajemné neviditelnosti. V reliéfech se Peter Oriešek rozloučil s představou definitivní realizace díla v pryskyřici. Od té doby volají jeho sochy po odlití do klasického materiálu, bronzu. A to přesto, že ho okolnosti často nutí opět použít materiál náhradní.
S uplatněním reliéfu v Orieškově tvorbě souvisí i vzrůst významu kresby, která již nadále není jen doprovodnou studijní pomůckou, ale zcela svébytně se rozvíjející volnou disciplínou. Nelze jistě opomenout ani to, že zatímco vlastní sochařská práce je striktně limitována příležitostí a možností realizace v definitivním měřítku i materiálu, kresba jako završené dílo je naopak zcela v rukách umělce samotného. Očekávání, která nemohou zcela naplnit stále četnější drobné figurální kompozice, jakási modeletta z fragilního vosku, hodná mecenášovy sbírky, naplňuji tak komplikované rozměrné kresby.
Od doby vzniku prvních z nich nachází v sochařově tvorbě vedle lidské figury své důležité místo i figura zvířete, která je člověku nejen protihráčem, ale i součástí mysli jeho samého. Zvíře tu není nikdy pouhým domestikovaným průvodcem lidské každodennosti, ale spíše zosobněním přírodního rytmu, vitality a síly neohlížející se na lidské nároky a úmysly. Jejich spoluhráči, figury mužů a žen se často ocitají v situacích vyvolávajících vzpomínky na řecké rozumění světu skrze mýtus uložené v nejhlubších základech evropské kultury. Jejich traktování, jak v kresbě, tak v plastice pak zřetelné připomíná, jakými cestami výtvarného umění, obzvláště skrze renesanci a manýrismus, nám byla tato antická tradice předána. Na stopách mýtu v Orieškově tvorbě však není nic bukolického, jsou stále řeckým dramatem, který již má zkušenost s tragickými rysy technické civilizace dneška.
Další tvorba Petera Orieška, jak sochařská, tak kreslířská, se již nedržela úzkostlivě reálného tvaru. Modelace je volná, spíše inspirovaná než odtažitě přesná, nejčastěji psychicky extatická, velmi napjatá, takřka k mezi exploze a zhroucení. Není tu spočinutí, každá situace tu je mezní, rozhraní bytí a nebytí je vždy těžko postřehnutelné. Jako by opět vystupovala v jiném úhlu pohledu do popředí otázka viditelnosti a neviditelnosti, skrytosti a nezakrytosti, poznatelnosti či nepoznatelnosti skutečnosti.
Výstava v muzeu Kampa prezentuje výběr z té části díla Petra Orieška, která se zachovala v jeho atelieru v Drnku nedaleko Slaného, kde v posledních letech sochař pracoval. V souboru z Drnku se uchovala i figura ležící ženy (kol. 1968), jejíž tělo je ve střední části tvořeno fragmenty panenek a přeťato obdélníkovou deskou. Patří k těm, které vzbuzovaly na výstavě v Mánesu značné pohoršení a které ovšem v sobě ukrývaly zárodky autorova dalšího uměleckého usilování. Stejně tak i socha Polštářek (1969), o jejíž zápůjčku jsme mimořádně, mimo koncepci „pohledu do ateliéru“, požádali významnou soukromou sbírku, abychom podtrhli význam této iniciační Orieškovy veřejné prezentace. S ní souvisí i druhá zápůjčka z téže sbírky, jedna z řady ženských figur, byť nebyla v Mánesu vystavena. Je třeba připomenout, že prezentaci tvorby Petra Orieška doprovázejí díla sochaře Kryštofa Hoška, který je nejen spoluiniciátorem výstavy v Muzeu Kampa, ale především svébytným sochařem neopakovatelného soudobého výrazu, jehož první kroky v sochařské tvorbě jsou na AVU v Praze spojeny právě s Petrem Orieškem.
Sochařská a kreslířská tvorba Petera Orieška přináší do podoby české výtvarné scény zcela neopakovatelnou polohu. Vyšla z osobitého pochopení inspirací převratných šedesátých let, která na svém sklonku zřejmějiž tušila limity modernity. Tato základní zkušenost, paradoxně zesílená nepřízni následného dvacetiletí, přivedla Petera Orieška ke zcela individuálnímu výtvarnému výrazu velmi ostře interpretujícímu pobyt člověka uprostřed světa. Zvolil si k tomu výtvarné prostředky na první zběžný pohled tradiční, které dávají najevo vědomí nezbytnosti kontinuity. Věcnost jeho tvarosloví je zdrcující, překračující to, co vnímáme jako realitu žitého světa. Ne však pro dramatičnost příběhu, který dojímá, nebo pro čáru a formu, které udivují jistotou, ale spíše pro záhadnost a tajemnost vyvstávajících, jakoby samozřejmých tvarů hmotných věcí světa, které zároveň ukazuje i skrývá.
Helena Musilová: Kryštof Hošek
Kryštof Hošek patří k nejvýraznějším autorům mladší střední generace. Věnuje se primárně soše, respektive klasickému, zejména figurálnímu sochařství, řada plastik je koncipována pro veřejný prostor. Klasický ovšem neznamená neaktuální, Hoškovy práce budí značnou pozornost diváků a vyvolávají někdy rozporuplné reakce.
Hošek vystudoval sochařství na Akademii výtvarných umění u Petera Orieška a Jana Hendrycha, z nichž každý na něho měl nepopiratelný vliv, v tématech, v monumentalitě, akcentu na figuru i na, možná pateticky řečeno, onen bytostně řemeslný základ. Možná proto Hošek nevolí v současnosti převažující přístupy při práci s trojrozměrnými objekty, tedy umění instalace, procesuálnost či jiné formy měkké plastiky. Tvorbu Kryštofa Hoška charakterizuje velkorysé cítění prostoru, dokáže pracovat s monumentálním měřítkem, využívá různé sochařské techniky a metody.
Na svých webových stránkách ve velmi stručné charakteristice své činnosti uvádí: „Svými plastikami, které oscilují na hranici dekadence, karikatury a popartu, kriticky reaguje na současné společenské nebo politické dění. Jeho rukopis nabývá místy až hyperrealistické formy.“ K tomu by bylo možné dodat, že jeho tvorba často vychází z příběhů lidské civilizace, objevují se odkazy na mytologii, bibli, dějiny umění, vysoká i pokleslá literatura, naše současná realita… Obsahy jednotlivých děl mají někdy až subversivní charakter, zpochybňují uznávané hodnoty… Že půjde Hošek touto cestou, naznačila už diplomová práce na AVU, Amorek (2011), plastika vycházející z jednoho z Caravaggiových pláten, za půvabnou tváří a přes vstřícné gesto skrýval za zády nabitou zbraň.
I když to asi není nikdy původní sochařův záměr, Hošek poměrně často reaguje na dobové společenské či politické dění. K nejznámějším patří rozesmátý Havel v ledabylém svetru, plastika „Poserství míru“ nebo „Národ sobě“. Některým věcem, které člověka obklopují, prostě nelze uniknout a jejich reflexe skrze vlastní tvorbu je snahou se v tom všem trochu vyznat.
Na nádvoří a na náplavce Musea Kampa prezentujeme výběr z aktuální tvorby, jejich společným znakem je snaha vést diváka k novému promýšlení už ustálených symbolů a jejich významů. To dobře dokládá Viktory, gesto vítězství sestavené z ukazováčku a prostředníčku lidské ruky – v Hoškově případě z kostry lidské ruky. V českém prostředí Véčko nesmazatelně odkazuje k Václavu Havlovi a k 17. listopadu, k tomu se váže i primární „čtení“ této plastiky. Podle Hoška je to symbol toho, že, jakkoli ohlodané, ideály Sametové revoluce tu stále jsou – ovšem můžeme to číst přesně naopak, jako zkostnatění toho, co kdysi představovala.
České umění 20. století není bezobsahové, i díla, která jsou podobná s pracemi světového minimalismu či abstrakce mají většinou silný literární, či metaforický obsah – podobně domácí figurace v sobě často nese podtext ironie a nadsázky. Kryštof Hošek obě tyto linky následuje a rozvíjí zajímavým inspirativním způsobem.
foto: Museum Kampa a archiv
Diskuze k tomuto článku