S Petrem Vaňousem jsme pro Art Revue vedli rozhovor u příležitosti nešťastného uzavření renomované pražské Galerie Vyšehrad. Známý historik umění a kurátor tohoto jedinečného prostoru v uplynulých letech vytvořil pozoruhodný výstavní program, jehož nucené ukončení je příznačné i v širších souvislostech dnešní doby. „Jednoho je mi líto, že součástí české mentality je podceňování kontinuity jako hodnoty. Spíše se kloníme k rychlé negaci. Domnívám se, že tento model je, alespoň v uměleckém provozu, dědictvím zrychlených 90. let, kdy možná měl nějaké opodstatnění. Dnes, v době, která ohrožuje evropskou identitu jako celek i jako silný lokální jev, mi to přijde možná i nebezpečné. Je na čase se tímto tématem nejen v umění vážněji zabývat,“ podotýká Petr Vaňous v následujícím aktuálním rozhovoru.

Co je pravdy na tom, že Galerie Vyšehrad, která si vybudovala své renomé, letos definitivně končí?

Ano, Galerie Vyšehrad, respektive strukturovaný výstavní program zaměřený na mladou malbu, který galerie nabízela veřejnosti od března 2015, končí poslední výstavou Julie Koudely Hansen-Löve v neděli 6. 11. 2022. Vše uprostřed velmi dobře fungujícího provozu.

Z jakých důvodů padlo toto nešťastné rozhodnutí, jaké jsou jeho skutečné motivy a kdo za tím stojí?

Za rozhodnutí je zodpovědné současné vedení NKP Vyšehrad, konkrétně jeho nový pan ředitel. Galerii nepovažuje v rámci své koncepce udržitelnosti a rozvoje NKP Vyšehrad za důležitou. Již po svém nástupu do funkce vytýkal galerii přílišnou samostatnost a neprovázanost s ostatním programem, který údajně NKP Vyšehrad veřejnosti nabízí a chce nabízet.

Konzultoval s vámi tento postup někdo z kompetentních zástupců nebo to bylo direktivní gesto?

Obojí. Byl jsem jako externí spolupracovník postaven de facto před konečné rozhodnutí, že Galerie Vyšehrad ve stávajícím provozním modu a na současném místě pokračovat nebude. Argumenty o kontinuitě kvalitního výstavního programu a o tom, že se galerie již zařadila na mapu pravidelně navštěvovaných výstavních míst v Praze, byly smeteny ze stolu poukazem na změnu priorit vedení Vyšehradu a také poukazem na rozpočtové změny. Konzultace proběhla formou schůzky, kde mi bylo sděleno, že se prostor galerie na rok zavře kvůli nutným opravám, a poté bude vnitřní prostor přizpůsoben jinému využití. Jakému, to ze schůzky nebylo zcela jasné. Byla mi nabídnuta „alternativa“ s tím, že mohu podat projekt na provoz galerie, ovšem se zapracováním představ vedení NKP Vyšehrad, dále na jiném místě vyšehradského areálu a s podmínkou, že přijdu s vlastními zdroji financování. Tím by se ovšem smysl původního výstavního projektu, který se nemusel přizpůsobovat komerčním tlakům a zájmům, zcela přemazal. Proto jsem na tuto „nabídku“ rezignoval.

Nepřispěje spíše záměr NKD Vyšehradu vybudovat zde stálou historickou expozici k dalšímu uspání poněkud zakonzervovaného areálu?

Netuším, jak po „opravě“ bude prostor galerie „nově“ využit. Pamatuji se pouze na zdůraznění toho, že stávající úprava prostoru na galerii z roku 2015 bude zrušena a že dosavadní výstavní provoz nepřichází v úvahu. Přesvědčivý důvod k tomuto rozhodnutí neznám.

Jakou roli jste v projektu Galerie Vyšehrad hrál a o co bylo dlouhodobým dramaturgickým záměrem?

Byl jsem vyzván ze strany NKP Vyšehrad ke spolupráci jako externista na sklonku roku 2014. Mým úkolem bylo udělat z galerie pochybné pověsti, kde si každý mohl zaplatit výstavní termín s čímkoliv, co „vytvářel“ (čest výjimkám!), výstavní síň s kvalitní a jednotnou výstavní koncepcí, která by oživila areál Vyšehradu o prezentaci mladé živé kultury. Nechali jsme prostor vhodně architektonicky upravit pro výstavní provoz, byl vytvořen vizuál galerie (Jansa & Bosák), ke každé výstavě vycházela skládačka s textem a reprodukcemi, která byla návštěvníkům zdarma k dispozici. Výstavní síň se dramaturgicky zaměřila na prezentaci umělců narozených v rozmezí 70. – 90 let, kteří se zabývají obrazem (malba, kresba) s přesahy. Zrealizováno bylo pře 50 samostatných výstav.

Jak byla galerie navštěvovaná? Chodili sem spíše jen známí vystavovatelů nebo se utvořil širší okruh?

Za dobu svého fungování si galerie našla své příznivce, svou cílovou skupinu a pravidelné návštěvníky napříč generacemi. Otevřeno bylo vždy od března do prosince. Zimní měsíce leden a únor byly vyhrazeny na údržbu a opravy prostoru. Lze doložit i poměrně slušný mediální ohlas na pořádané výstavy.

Lišila se v něčem Galerie Vyšehrad od ostatních výstavních prostor, využívali umělci její génius loci?

Specifická lokace galerie měla ten zvláštní efekt, že nejvíce byla navštěvována v době turistické sezóny, tedy v letních měsících. Genius loci Vyšehradu zohlednily naplno dva výstavní projekty – Linda a Hanka Jakuba Tomáše a Podmíněný skok Pavla Tichoně.

Jaký byl klíč k výběru vystavujících či způsob přípravy a jak často se jednotlivé expozice měnily?

Výstavní program se zaměřil na prezentaci mladších a nejmladších autorských ročníků narozených v 70., 80. a 90. letech. Cílem bylo kontinuálně představovat umělce zabývající se obrazem a jeho aktualizací v rámci současné vizuální kultury. Často tu nevisely pouze nástěnné obrazy, ale obrazové cítění se přelévalo do prostoru formou objektových instalací, kresebných soustav nebo videa. Důležitá byla také spolupráce s Hlávkovou nadací na každoroční výstavě nadaného studenta, nebo čerstvého absolventa vysoké umělecké školy. Výstav bylo 7 do roka, každá trvala průměrně měsíc a půl.

Do jaké míry se do výběru promítala vaše teoretická východiska, která také prezentuješ v knihách o současném českém umění?

Určitě se tam moje kurátorská východiska přirozeně propisovala. Často se tu objevovala figura nebo přehodnocující vztah k prostoru, zkoumání možností abstraktního výrazu v době digitálních zkušeností, zájem o kolorismus, výrazový experiment nebo kritické a sebe-reflektivní momenty obsažené v malířské tvorbě a výrazu.

Dal se za dobu trvání Galerie Vyšehrad vysledovat u mladých autorů nějaký trend či celkový posun?

Trendy ani tendence jsem kurátorsky záměrně nesledoval. Šlo mi spíše o zaznamenání generačních pocitů, které tu autorsky promlouvaly a vzájemně se tu přirozeně řetězily. Výstavy postupně vytvářely kaleidoskop názorové plurality a rozmanitosti současné mladé a nejmladší malby, podobně jako byla představena v knize SPECTRUM.

Budete hledat náhradní prostory a pokračovat v tolik potřebném mapování a prezentování mladé generace?

Budu pracovat tam, kde k tomu budou podmínky a prostor. Jsem zvyklý se kurátorsky pohybovat v disparátním uměleckém provozu a prostřední. Výhodou Galerie Vyšehrad byla nezávislost celého projektu. Nehrozil tu žádný komerční tlak, ani otevřený ani skrytý.

Na čem právě pracujete, co plánujete, jak vnímáte současnou atmosféru v umění i kulturní společnosti?

Pracuji paralelně na spoustě věcech. Jsem na to zvyklý. V současné době mi běží souběžně výstava Jiřího Šiguta v pražské SmetaněQ Gallery, výstava Ondřeje Přibyla v Galerii Václava Špály, Julie Koudely Hansen-Löve v Galerii Vyšehrad, v pardubické Východočeské galerie výstava Markéty Korečková a Jána Macka, v broumovské Galerii Dům končí výstava Jiřího Marka. S Jiřím Šigutem jsme vydali jeho novou dílčí monografii v nakladatelství Kant. Těším se na začátek příštího roku, kdy v Praze konečně velkoryseji představím skvělou slovenskou malířku Silvii Krivošíkovou žijící ve Vídni, kterou jsem kdysi do Prahy poprvé jako kurátor přivedl. Těším se na velké výstavy Zbyňka Sedleckého v Olomouci, Dany Sahánkové ve Špálovce a další.

Atmosféra pro rozvoj umění asi není po době covidu a v době probíhajícího válečného konfliktu na prahu Evropy rozhodně ideální. Denní zprávy jsou ukázkou iracionálního pohybu uvnitř naší civilizace. Inflace ohrožuje rozpočty na kulturu, společnost zírá do prázdného zrcadla a čeká, co bude…

(S Petrem Vaňousem rozmlouval Radan Wagner)

foto: Galerie Vyšehrad, archiv Petra Vaňouse a archiv