Čím to je, že nás tak přitahuje? V čem tkví to kouzlo a skrytá magie? Proč je přes zdánlivou lehkost tak nenapodobitelná? Ano – mluvíme o vrcholné tvorbě Jacksona Pollocka, o jeho rozměrných obrazech stvořených předivem „cákanců“ tekutých barev z obyčejných lakýrnických plechovek…

Pollockův obraz „Číslo 5“ (1948) byl roku 2006 vydražen za 140 milionu dolarů a stal se nejdražším obrazem prodaným v aukci). Ale o to teď nejde…

Je stále zjevnější a nyní i průkaznější, že byl Pollock schopen se podvědomě napojit na obecný „vzorec“ základních struktur. V jakémsi otevřeném transu a procesu zviditelňoval obrazce, které má člověk – příroda v sobě zakódované. Jedná se prý o princip růstu skládající se z tzv. fraktálů. Tak o tom alespoň pojednává několik studií. V přiloženém videu (link na konci tohoto textu) je tato pravděpodobná teorie také demonstrována.

Marcus du Sautoy, profesor a vědec (také autor skvělých knih Hudba prvočísel a zejména titulu s názvem Co nemůžeme poznat: https://www.kosmas.cz/knihy/260821/co-nemuzeme-poznat/ ) spolu s fyzikem a umělcem Richardem Taylorem (University of Oregon) zde demonstrují názorný pokus – respektive praktický důkaz. Jejich přístroj zvaný „Pollockizer“ napodobuje na matematických principech malířův proces a styl. Založený je na pohybujícím se kyvadle naplněném barvami, které podle přesně zvoleného pohybu krouží a vytváří stopy. Tyto řetězce jsou jen zdánlivě chaotické. Ve výsledku se však jedná o vrstevnatou síť složenou z fraktálů – obrazců, které mají stejnou podobu v detailech i celku.

Co jsou fraktály? Jejich podstata je přirovnávána ke květáku, kdy jeho každá menší část je stále podobná celku. Fraktál je tedy soběpodobný – to znamená, že pokud daný útvar pozorujeme v jakémkoliv měřítku či rozlišení, pozorujeme stále se opakující charakteristický tvar (motiv). Fraktály se jeví coby nejsložitější geometrické objekty, které současná matematika zkoumá, mají však často překvapivě jednoduchou matematickou strukturu.

PŘÍBĚH JACKSONA POLLOCKA:

Když si Jackson Pollock přečetl článek „Picasso a primitivní umění“ zveřejněný roku 1937, rozhodl se vyhledat jeho autora…. Také kolující kniha „Systémy a dialektika“ prokazující silný Jungův vliv, se mu stala náhle životadárným pramenem. Za těmito studiemi stál ukrajinský malíř John Graham, vlastním jménem Ivan Gratianovič Bombrowsky, politický emigrant. O deset let později – v roce 1947 – stvořil Pollock první obraz ve svém slavném stylu – „drippingu“ – pomocí lití a rozlévání různých barev. Vnitřně byl na další krok připraven. Na vhodnou formu vyjádření však čekal plných deset let. A možná se mu zjevila jen náhodou, když mu při malování na podlaze ukápla ze štětce barva; hleděl na ní fascinován a vše se náhle nastartovalo… Tak to alespoň ukazuje herec a režisér Ed Harris ve skvělém životopisném filmu „Pollock“ z roku 2000. Malíř – posedlý svou prací, člověk – s přesahující i stravující energií, Pollock – samozápalná kometa, jejíž odlesk však dodnes září na uměleckém nebi…

Když se 11. srpna 1956 opilý řítil tmou ve svém rychlém voze, bylo jasné, že směřuje vstříc smrti. Tvůrčí bezvýchodnost, lidská rozháranost a ztráta smyslu žití i dalšího směřování si vybraly svou daň. Newyorské Muzeum moderního umění stačilo ještě malíři nabídnout soubornou výstavu, která by mu mohla v úhrnu i odstupu pomoct nalézt ztracenou orientaci. Jackson Pollock se otevření své expozice již nedočkal; uskutečnila se bez něj v prosinci ještě téhož roku.

Pollockovo rozhodné – konečné sebeobětování korespondovalo s bytostným nasazením většiny amerických umělců poválečné abstraktní exprese. Snaha po bezprostřední komunikaci s „tady a teď“ podmiňovala celou mimořádnou generační vlnu. Naproti tomu evropští abstrakcionisté – Malevič nebo Mondrian malovali svá vydobytá poselství vědomě až pro příští „dospělejší“ pokolení, Kandinsky dokonce očekával nejdříve apokalypsu před novou harmonickou érou.

V rodícím se americkém umění se však hrálo o čas – o přítomnost – o hledání identity prostřednictvím návratů až samotným počátkům. V tomto ohledu hrála hlavní roli Jungova podnětná teorie sahající až k šamanství, magii, alchymii a rituálům. Moderní člověk se tak měl obrodit v nových podmínkách a hodnotových systémech – měl čerpat z archetypálních nebo alespoň přírodních odkazů. Vedle této evokace „společné paměti“ se objevily i další popudy. Takovým se stala kniha nazvaná „Hrdina tisíce tváří“ Josepha Campella, vlivného a objevného amerického mytologa, který přispíval k vzedmuté vlně zájmu o antropologii, respektive etnologii. Takto se měl rodit étos moderního člověka i duchovně vyspělejší společnosti.

Přestože Pollock nebyl typem intelektuálního čtenáře, o tyto ideje a otázky se zajímal. Rozhodné osobní impulzy k němu přišly z nečekané a dosud málo připomínané strany. Když si přečetl článek „Picasso a primitivní umění“ zveřejněný již roku 1937, rozhodl se vyhledat jeho autora. Také kolující kniha „Systémy a dialektika“ prokazující silný Jungův vliv, se mu stala inspirujícím pramenem. Za těmito studiemi stál ukrajinský malíř John Graham, vlastním jménem Ivan Gratianovič Bombrowsky, emigrující před bolševismem do Spojených států. Zde se stal mentorem nastupující generace, a to nejen Pollockovi, ale i Willemu de Kooningovi či Arshilovi Gorkymu. (Příbuzenskými svazky byl pak tento důležitý iniciátor spojen s proslulým galeristou Leo Castellim).

John Graham byl nejen malíř, ale i chodící encyklopedie jungovství a magie. Právě on vytrvale nabádal Pollocka, aby vnímal, že „malba je soběstačný jev a nemusí se opírat o přírodu“ – a také, aby se inspiroval surrealismem – jeho uvolněním a tendencí k spontaneitě až čirému automatismu. Pollock dokonce později zdůrazňoval, že jediný Graham chápal, o čem jsou jeho plátna. „Má malba nevzniká na stojanu… raději ji připevním na stěnu nebo na zem… cítím se tak blíže k malbě, jako bych byl její součástí, protože kolem ní můžu chodit, pracovat ze všech čtyř stran, vstoupit do ní! Když jsem uvnitř malby, neuvědomuji si, co dělám. Pak se s ní potřebuji chvíli seznamovat, abych pochopil, o co mi šlo,“ zapisuje si později takto Grahamem i vlastním podvědomím vyhecován Jackson Pollock. I když je tento tvůrčí popis z umělcova deníku celkem věcný, je jasné, že jeho tvorba již dále vycházela z metafyziky, magie a snad až z mystického vytržení.

Pollock nechtěl šokovat (jak činili surrealisté), ale jednat, komunikovat (proto se také obracel k indiánské přirozenosti či mexickým „lidovým“ muralistům). Také proto v jeho malbách bychom marně hledali surrealistickou/freudovskou privátní sexualitu a odvislé okruhy se svými výklady. Místo toho směřoval k nadosobní mytologii, jakési nově formované a formulované společné řeči. Takto rozdílné kořeny a projevy byly jistě zřejmé také na souborné výstavě francouzských a amerických umělců, kterou John Graham uspořádal (Pollockovy práce zde visely vedle obrazů milovaného Joana Miróa).

Pollock, zdá se mi, se nechal vmanipulovat do pozice jakéhosi zvěstovatele, čemuž se při své sebestřednosti ovšem nijak nebránil. (Podobně se vnímal malíř Mark Rothko, a podobně také skončil – sebevraždou, když nedošlo ke konečnému naplnění; v jeho případě však hrála svou úlohu Nietzscheova filozofie a teorie nadčlověka i vnitřní konflikt mezi ideály a sílícím komerčním tlakem umocněným navíc nástupem pop artové revoluce). Také praobraz hrdiny spasitele se stal nebezpečným pokušitelem. Pollockovo okouzlení ohněm, žárem, živlem, (který se stal mnohdy i názvem jeho děl), bylo zjevné a samozřejmě nám evokuje bájného hrdinu Prométhea či navracejícího se ptáka Fénixe.

Legendární Peggy Guggenheim, milovnice umění i umělců lapila nakonec i Pollocka. Přicházejí pověstná alkoholová i sexuální extempore. Pro její obydlí měl ovšem také „čímsi“ vyšším posedlý malíř vytvořit obraz takových rozměrů, že si musel probourat příčku ve svém ateliéru, aby zde mohl náležitě pracovat. Roku 1943 tak vzniklo klíčové plátno „Mural“, pro Pollockův další vývoj zcela zásadní práce. Figurální či figurativní motiv se zde proměnil v jen tušenou strukturu, jednotlivosti se rozplynuly v rytmizovaném chaosu prapůvodní vitální síly… Vše se dalo do nekonečného pohybu… Na obraze o rozměrech 247 x 605 cm se původní postavy mění v obří syrově vyhlížející „kaligrafii“ – kde představy vnějšího a vnitřního světa neznají již hranic. Výsledkem je blíže nespecifikovaná a dodnes fascinující férie. Prométheus zažehl životadárný plamen sice očišťující, ale také nemilosrdně stravující. Vzývaný automatismus překračuje nenápadně osobní dimenze a počáteční kontrolu a vše směřuje k chvatnému – slavnému „drippingu“ – stylu lití a rozlévání různých barev.

Taková malířská revoluce vypukla roku 1947. Uvolněná spontaneita je plná neznámé magie, malování se stává rituálem nebo až extatickým vytržením. Poválečné americké umění, které tak naléhavě čekalo na nové hrdiny, je nakonec Pollockem nadšeno. Barevné vlnění, které nás nutí a pobízí stále vpřed, vyžadovalo nasazení bez jakéhokoli kompromisu. Pollock nějaký čas toto nasazení a odosobnění vydržel. Pak došlo k vyhasínání, opakování a rozmělňování. Umělec není bájný hrdina. Je totiž nadán vlastní pochybnostmi, sebereflexí, jen vymezenou tenzí. Přicházející „nehrdinská“ polovičatost – tedy tragédie osobní i vlastně společenská je stále naléhavější a rozkladnější. Nebezpečí z konečného osamocení a vnitřního vyhasnutí Pollock vytěsňuje stále drastičtějšími dávkami destruktivního alkoholu. A přicházejí záchvaty strachu i vzteku. Pak už do něj vkládané „hrdinské“ pozice a nastoupené poslání nevydrží. Řítí se, roztříštěn kamsi do hlubin věčnosti, jako kometa spalována neúměrně rychlým hnutím.

Radan Wagner

Video: Pollock a fraktály: https://www.youtube.com/watch?v=sDXMRN2IZq4