Zatímco jsme zde „budovali socialismus“, za mořem – a zvláště v New Yorku – kvetl pestrý pop art. Legendární šedesátá léta měla tedy nejen „lidskou tvář“, ale také podoby skutečného, byť překotného života. Kumulace osobností, kreativity a experimentů všeho druhu se stala nebývalým úkazem všedních dní měnících se ve sváteční vytržení. Životní styl a umění se prolínaly, pop kultura již nebyla pokleslou lidovostí a stále vehementněji i sebevědoměji zaujímala přední pozice vývoje výtvarného umění, hudby, filmu, divadla či literatury.
Nejzářivější hvězda tohoto fenoménu – Andy Warhol (1928 – 87) – byl typickou tvůrčí postavou, ale stejně tak i jeho náruživým pozorovatelem ba voyerem. Jeho memoáry, na kterých spolupracovala Pat Hackettová vyšly poprvé v roce 1980. Popismus/Šedesátá léta očima Andy Warhola (v originále: Popism: The Warhol Sixties) se stal světovou událostí. Toto originální a cenné svědectví v knižní podobě vyšlo také v českém překladu Jiřího Hanuše v nakladatelství Argo (2016).
Stříbřitý obal knihy (od výtvarníka Michala Cihláře v úpravě Luboše Šedivého), která zde chyběla, zahrnuje významné události, personální vztahy i zvláštní příběhy. A drby? Ano, jsou zde také. Avšak když aktéry těchto historek jsou zde zpravidla persony světového renomé, dostává nejedna událost další rozměr. Publikace se tak stává ojedinělým pramenem osvětlujícím řadu událostí i motivací, osudových „náhod“ a setkání, ale i roztržek a nedorozumění. Praví se, že kdo si pamatuje co se v šedesátých letech dělo, jakoby ani tehdy pořádně nežil.
Hlavní „vypravěč“ Andy Warhol byl však výjimečný i v tomto ohledu. Rád se stával bytostným pozorovatelem otevřeně slídícím po všem novém kolem sebe ať už zjeveným náhodou či připraveným aranžováním. Jeho barevné „povrchní“ sítotisky i černobílé krátké avantgardní filmy jasně demonstrují jeho povahu i cíle. Stal se typickým respektive nevšedním symbolem veřejné pop kultury, která kontrastovala s předchozí dekádou; v ní hlavně malíři hledali „jinou realitu“ za světem běžného vidění / vnímání poučeného ještě odkazem surrealismu. Ostatně největší z těchto abstraktních expresionistů – dříve Arschile Gorky a později Mark Rothko, Jackson Pollock a další nesli těžce nepochopení a výměnu „stráží“ na špici uměleckého pelotonu. Své životy každý po svém ukončili předčasně, když po jejich přínosu nenastala kýžená „duchovní obroda lidstva“.
S předešlým meditativním programem následný pop art rázně skoncoval a spirituální či mravní hodnoty vcelku ignoroval. Vždyť i Mick Jagger, jinak přemýšlivý jedinec, na výtky o pouhé zábavnosti jeho Rolling Stones prohlásil: „Kdybych chtěl vyslat nějakou zprávu, šel bych na poštu.“ Přesto (proto?) se pop kultura takto trefila do pocitu nastupující generace a stala se, navíc formálně kvalitní, reprezentantem aktuálních trendů. Alespoň těch newyorských.
Šedesátá léta znamenala nebývalé zemětřesení a změnila stávající kritéria i položila základy pro další vývoj. Jedním z hlavních, možná nejdůležitějších center se stal New York se svou nekonečně tepající scénou. A nejpověstnějším místem – průsečíkem řady aktivit i skandálů se stala legendární Factory, Warholův multifunkční ateliér. Lou Reed, Denis Hopper, Nico, Allen Ginsberg, Brian Jones, Judy Garland nebo Bob Dylan se zde běžně mísili s Warholovými asistenty, ale i „týpky“, které nikdo nezval a neznal. Zde se „bylo“, pracovalo, tisklo i natáčelo; a samozřejmě užívalo také drog. Mezi touto směsicí postav i figur se vyskytovala pravidelně i Pat Hackettová, pozdější autorka knihy Popismus. Z ní se stal světový bestseller a jeho obliba trvá (letos vyšla publikace dokonce v Rusku).
Popismus zachycuje období let 1960 – 69 a to nejen ve Warholově slavné Factoty, ale i všude tam, kam se tento podivín se stříbrnou parukou a nezbytným polaroidem hnul. Něco z těchto zážitků si zapisoval, ale ponejvíce byly zaznamenány po dlouhých ranních telefonátech. Ty se staly pravidelným rituálem a Warhol s Hackettovou probíraly předchozí den respektive noc. (Na základě těchto hovorů vyšla pak roku 1989 od této autorky objemná kniha s názvem Warholovy deníky – jakýsi posmrtný výběr z prý 20 000 stran strojopisu).
Letos v české mutaci vydaný Popismus je tedy, zdá se, věrným a upřímným svědectvím oné vzrušující doby, kaleidoskopem drbů, anekdot i smutných či vážných příběhů i překvapivých zamyšlení. Andy Warhol, původní autor záznamů vystihuje okolnosti vznikání: „Toto je můj osobní pohled na newyorský fenomén šedesátých let nazývaný pop art. Když jsme text s Pat Hackettovou psali, rekonstruovali jsme tuto dekádu od roku 1960, kdy jsem začal malovat první pop artová plátna. Vybavuju si zde zpětně, jak jsme tehdy žili – moji přátelé a já – , jak jsme dělali obrazy, točili filmy, jaká byla tehdy móda a hudba, vracím se k našim filmovým superstar a ke vztahům, které utvářely dění v našem manhattanském ateliéru známém jako Factory.“
Kniha dokládá, že Warhol nebyl jen tak do sebe zahleděným podivínem schovávajícím se za tmavými brýlemi, ale že měl i mimořádný cit pro podstatná hnutí, pro klíčové osobnosti a že zkrátka také uměl být ve správný čas na správném místě. Dokonce jeho přehled o vývoji umění 20. století byl mimořádný, avšak i sebestředný (například se stále trápil tím, zda o něm ví Pablo Picasso). Jeho postřehy jsou poučené, přímé a srozumitelné: „Když se kolem roku 1960 poprvé v New Yorku objevil pop art, na umělecké scéně se toho dělo tolik, že dokonce i kožení evropští panáci museli konečně uznat, že jsme součástí světové kultury. Abstraktní expresionismus se už stal institucí… potom se pop art chopil vnitřku a udělal z něj zevnějšek, vzal zevnějšek a dal ho dovnitř.“
Warholovy začátky odvážně „povrchní“ nebyly jednoduché: „ Nedokážu ani spočítat, kolik lidí se od toho dne zasmálo, když viděli moje obrazy… často jsem přemítal, proč lidi, kteří se podívají na neskutečné nové umění a smějou se mu, se vůbec namáhají se uměním zabývat. A kolem umělecké scény přitom narazíte na spoustu takových typů.“ Šedesátá léta vrátila umění zpět z venkova do města. A tak informovanost a výměna názorů se značně zrychlila. Impulsy šlo náhle brát kdekoli a od kohokoli: „Nikdy jsem si nepřipadal trapně, když jsem se někoho zeptal… co bych měl malovat. Jednou večer, když jsem se na nápady zeptal asi deseti nebo patnácti lidí, mi jedna moje kamarádka položila správnou otázku: ´Podívej, co máš ze všeho nejradši?´ A tak jsem začal malovat peníze.“ Ale nejen náhody, avšak i dobové události Warhola obohacovaly a inspirovaly: „Moje první pokusy se sítotiskem byly hlavy Troye Donahuea a Warrena Beattyho, když pak shodou okolností ten měsíc zemřela Marylin Monroe, napadlo mě, že udělám sítotiskem její krásnou tvář – moje první portréty Marylin.“
A již na rané Warholově výstavě, jak v knize vzpomíná, se objevila jeho dnes slavná díla: „Na svojí první newyorské výstavě – na podzim roku 1962 – jsem ukázal velké plechovky Campbellových polévek, obraz se stovkou lahví Coca-Coly… Rudého Elvise… a velkou zlatou Marylin.“ Avšak, jak známo, Warhol byl také první, který se sám se svou postavou stal uměleckým dílem, a důležitosti své image si byl stále více vědom: „V té době jsem si ještě nevytříbil konkrétní osobní vzhled. Nosil jsem černé strečové džíny, špičaté černé boty nad kotníky obvykle pocákané barvou… Posléze jsem odkoukal styl od Wynna, který si jako jeden z prvních osvojil vizáž S&M v koženém oblečení.“
Nejen pracovní, ale obecně i životní tempo se zrychlilo ve vzpomínaných šedesátých letech. A Warhol, který nikdy nepropadl tvrdým drogám tak mohl být při smyslech a pozorovat: „Nikdy jsem vlastně nepřišel na to, jestli se toho v šedesátých letech tolik dělo proto, že lidi zůstávali mnohem déle vzhůru a mohli něco podnikat (spousta z nich totiž žila na amfetaminu), nebo jestli lidi začali brát amfetamin, protože chtěli podnikat tolik věcí a k tomu potřebovali zůstávat delší dobu bdělí. Nejspíš obojí. Já jsem bral pouze ty malé dávky Obertolu na hubnutí… abych se cítil nabuzený.“
V těchto letech přišla také do módy Evropa a pop artový „design“ se stal mezinárodním hnutím. Ale vedle toho se prosazovali i jiné „odpovědnější“ projevy: „Ve chvíli, kdy jsem slyšel Boba Dylana s jeho kytarou, jsem si pomyslel: ´A je to tady, tohle se přivalí a básníci mají utrum.“ Ale Warhol se už svého pohledu na svět nezbavil: „A jakmile jste začali pop artově myslet, už jste nikdy Ameriku neviděli jako dřív.“ A tak Warhol a celá vlna nového uchopení reality setřela hranice mezi undergroundem („první ten výraz použil v tisku filmový kritik Manny Farber“) a oficiálním uměním. Warhol však došel v pojetí banální povrchnosti nejdál: „Jestliže mám sedět a dívat se na tutéž věc, kterou jsem viděl včera večer, nechci, aby byla v podstatě stejná – chci, aby byla úplně stejná. Protože čím víc se díváte na přesně tutéž věc, tím víc se význam vytrácí a tím víc je člověk krásně prázdný… Všechno záleží na tom, jak se člověk rozhodne, že to bude vnímat.“
Spousta protagonistů se stala slavných a spousta z nich zemřela předčasně (nebo se pomátla) v důsledku užívání drog. Čteme zde tedy i o rozkladech osobnosti, sebevraždách, závislostech všeho druhu. Ale také se zasmějeme. Jeden příklad na závěr: „To léto jel Stříbrný George v den pohřbu své matky domů do Brooklynu a všiml si, že jeho otec vypadá ´deprimovaně´, takže když si starý pán šel do ledničky pro mléko, George mu šoupnul do Rice Krispies trochu methedrinu. Otec začal ve chvilce kmitat po domě a utírat prach. A Stříbrný George hlásil Billymu po chvilce v telefonu: ´Pacient reaguje uspokojivě. Pohřeb si zajisté nesmírně užije.“
Radan Wagner
Diskuze k tomuto článku