Pojem postimpresionismus byl poprvé vysloven v Londýně, když zde umělecký kritik Roger Fry na počátku 20. století uspořádal výstavu moderních francouzských malířů. V této souvislosti napsala Virginia Woolf ve své slavné eseji Pan Benneth a paní Brownová: „Přibližně v prosinci 1910 se změnila lidská povaha.“ Takto zvolila spisovatelka mezník moderní doby s tím, že změnu „nechápe ani tak v estetickém či uměleckém smyslu, ale především jako proměnu lidských, zvláště pak rodinných vztahů,“ jak podotýká Martin Hilský ve svých Modernistech. Virginia Woolf ještě upřesnila, že se začaly měnit „vztahy mezi pány a sluhy, manžely a ženami, rodiči a dětmi. A když se proměňují lidské vztahy, mění se také náboženství, chování, politika a literatura.“ A dodejme, že adekvátní roli hrálo i výtvarné umění s novými náměty a jejich zpracováním… Ta doba se nyní v Londýně s odstupem připomíná – výstava je poučeně zastoupená mistrovskými kusy, ale i méně známými artefakty, například málo vídanou Matissovou sochou vytesanou ve stylu Paula Gauguina. Také další ukázky připomínají i tvorbu autorů dosud méně vystavovaných, avšak důležitých v širších a možná i pro tuto epochu podstatných souvislostech.

Impresionisté uspořádali svou poslední výstavu v Paříži roku 1886. Nynější londýnská výstava se zabývá tím, co se stalo v následujících třech desetiletích až do předvečera první světové války. Bylo to nejdelší období míru v Evropě. Industrializace, ale i světový kolonialismus postupovaly… Čas mezi rokem 1880 a vypuknutím první světové války v roce 1914 byl složitým, avšak pulzujícím obdobím uměleckého zpochybňování, hledání, riskování a individuálních inovací.

Výstava oslavuje nejen úspěšné cesty tří velikánů této doby: Paula Cézanna, Vincenta van Gogha a Paula Gauguina… sleduje navíc jejich vliv na mladší generace francouzských umělců, na jejich vrstevníky a na širší okruhy umělců po celé Evropě v Barceloně, Berlíně, Bruselu a Vídni.

S téměř stovkou děl umělců od Klimta a Muncha, Matisse a Picassa po Mondriana a Kandinského, doplněných výběrem soch umělců včetně Rodina a Camille Claudela, výstava sleduje vytvoření nového, moderního umění, osvobozeného od konvencí, zahrnujícího expresionismus, kubismus a abstrakci. Diváci mají možnost vidět více jak 100 obrazů a soch z „hrdinského období“ moderního umění – tedy také díla Rodina, Picassa, Matisse, Rousseau, Klimta, Kandinského nebo Mondriana, ale i méně frekventované autorky jako jsou Käthe Kollwitz, Sonia Delaunay nebo Louis Anquetin či Santiago Rusiñol. Výstava s názvem After Impressionism: Inventing Modern Art zahrnuje výběr z nejdůležitějších uměleckých děl vytvořených mezi lety 1886 a kolem roku 1914.

Výstava zkoumá některá z hlavních témat vývoje výtvarného umění v tehdejší době v Evropě, zejména rozchod s konvenčním zobrazováním lidské formy a vnějšího světa směrem k tvorbě umění, které experimentuje s linií, barvou, povrchem, texturou a vzorem.

Úvod do výstavy v první místnosti představuje dvě od Pierra Puvise de Chavannes a Paula Cézanna, rámované dvěma sochami Augusta Rodina (Auguste Rodin Monument to Balzac, 1898, sádra;) a Kráčející muž (L’Homme qui marche, 1905-7, bronz).

Místnost nazvaná Pivotal Figures představuje především díla čtyř vlivných umělců, Cézanna, Van Gogha, Gauguina a Edgara Degase. Každý z těchto umělců v tomto období představoval významný posun v uměleckém světě, který byl pociťován v Paříži a jinde v Evropě.

Sekce nazvaná Different Paths (Různé cesty) poukazuje na to, že umělci obecně nenásledovali určitou školu, ale hledali svůj vlastní umělecký hlas. Mezi díla uvedená v této sekci patří Louis Anquetin, Emile Bernard, Henri de Toulouse-Lautrec a Georges Seurat. Někteří umělci spolupracovali a profilovali se jako skupina mladých francouzských umělců pod názvem Nabis (nebo „Proroci“).

Další sály věnované novým hlasům: Barcelona a Brusel a Nové hlasy: Vídeň a Berlín ilustrují, že každé město mělo svou vlastní skupinu umělců, kteří experimentovali s novým vizuálním jazykem. Sály s titulem Nové terény I a II nastiňují mnoho cest, kterými se umělci vydali na počátku 20. století. V pokojích jsou díla Picassa, Matisse, Kandinského a Pieta Mondriana.

Tato fascinující výstava poskytuje spoustu pohledů do určitého období, kdy umělci vzdávali hold minulosti, ale měli zájem vytvářet nové vizuální přístupy ke svému umění. Není náhodou, že to bylo součástí širší kulturní změny, v níž mnoho oblastí světa procházelo značnými sociálními změnami v důsledku industrializace. Technologický pokrok vytvářel nový svět a umělecký svět nebyl imunní vůči jeho vlivu. Moderní svět se zdál být plný možností ve srovnání s minulostí.

Výstava zahrnuje některé z nejznámějších uměleckých děl vytvořených během těchto desetiletí. Významné zápůjčky na výstavu přicházejí od institucí a soukromých sbírek po celém světě, včetně Muzea moderního umění v New Yorku; Musée d’Orsay, Paříž; Institut umění v Chicagu; Musée Rodin, Paříž; Národní galerie Skotska, Edinburgh; Museu Nacional d’Art de Catalunya, Barcelona; a Wadsworth Atheneum Museum of Art, Hartford, Connecticut.

Výstava: Po impresionismu: Vynalézání moderního umění, National Gallery London, do 13. srpna 2023

-red-

foto: Národní galerie Londýn a archiv