Ženy pronikající do surrealistického hnutí to neměly jednoduché. I zde byly převážně brány spíše jako inspirativní objekty než kreativní subjekty. Přesto se některým umělkyním nakonec podařilo vydobýt si své místo a respekt. Je však pravdou, že k tomu pomohlo také měnící se společenské klima stejně jako „erotická povaha surrealistického umění“. Ženy se staly předmětem oslavy pro svůj užší kontakt s iracionální, citovou a vlastní přirozeností. Muži ženské tělo zpředmětňovali také v podobě figurín či jiného námětu, u kterého si vybíjeli fantazii často erotického, a dokonce násilného rázu. Někdy se stávalo tělo dokonce odosobněným fetišem jako například u Hanse Bellmera. Ale to byly spíše extrémy.
Surrealistické hnutí se koncem 20. let 20. století stalo pod vedením André Bretona dominantním směrem, který však nebyl jednotný. Na stránkách nového periodika Documents se totiž přely rivalské frakce a docházelo k napjatým sporům. Šéfredaktor časopisu Georges Bataille přesunul hlavní zájem surrealismu z „magické schopnosti snu k analýze nejnižších lidských pudů“. Vždyť nakonec proslul coby autor knih, jakými byly Erotismus či Svrchovanost, které mají blízko k „poetice“ Markýze de Sade. Odrážejí však i myslitelův zájem o Nietzscheho a samozřejmě Freuda. Breton na tento „pudový“ kurz zareagoval utopickým odklonem a vydáním Druhého manifestu (1930), zdůrazněním revolučního kréda ve prospěch společenských proměn.
Zbytek tohoto článku je viditelný pouze pro přihlášené.
Pro přístup ke všem článkům se přihlaste, nebo se zdarma zaregistrujte
Diskuze k tomuto článku