„Rodina připravená k odjezdu“ umělce Karla Nepraše se vrátila ze šrotiště – vzpomínka na jedno sousoší velkého sochaře a výjimečného člověka, který zemřel před 20 lety – 5. dubna 2002.

Kdyby mohl ve své době Karel Nepraš působit na mezinárodní umělecké scéně, jistě by se stal světově proslulým a originálním sochařem. „Normalizační“ poměry však dále upevňovaly neprodyšnou „železnou oponu“ a tak se jeho cesta musela odvíjet jen na domácí půdě. Názornou ilustrací těchto paradoxních i trapných časů, byť v uvolněnějších šedesátých letech, je příběh jeho legendárního díla známého pod názvem Rodina připravená k odjezdu. Karel Nepraš (1932 – 2002) byl nevšední osobností českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Stal se zábavným inspirátorem a hnacím motorem klíčových a dodnes platných činů a událostí. Ponejvíce je spojován s proudem tzv. české grotesky – s tónem hořké existenciální ironie, podivné absurdnosti i tvorbou přesahující do provozu všedních dní. V rámci alternativní scény byl jednou z klíčových osobností se vzácnou vnitřní kontinuitou.

V roce 1963 stojí Nepraš u zrodu legendárního mezioborového uskupení „Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu“ a stává se také jejím „ředitelem“. Již předtím měl zkušenosti s členstvím v obdobně laděné parodické skupině Šmidrové (Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý a několik dalších „nezkrotných“ umělců) věnující se výtvarné tvorbě, hudbě i happeningu s nádechem parodie na skrytý či „kafkovský“ byrokratismus. A tak se jejich aktivity odehrávaly nejen v oblíbených hospodách, tu a tam i v galeriích, ale také s přáteli v parcích i na výletech po venkovských krajinách.

Pohnutý příběh plastického objektu Rodina a jeho znovuzrození

Po roce 1968 se Nepraš během svého stipendijního pobytu rozhodl pro emigraci. Zde však pobyl jen krátce a vrátil se do svého důvěrně známého, i když komplikovaného, domácího prostředí, které mu evidentně chybělo. Hned v následujícím roce se zúčastňuje Mezinárodního sympózia prostorových forem v Ostravě, kde si mohl vyzkoušet novou technologii přesahující možnosti práce v ateliéru. A tak se jeho již starší hotové sousoší Rodina připravená k odjezdu stala výchozí předlohou pro další a jiné pojetí ve velkorysém stylu. Počáteční – původní verze – několikadílné červené figurální uskupení (dnes v majetku Medy Mládkové), je ještě vytvořeno Neprašovou typickou drobně rukodělnou metodou s řadou součástech a drátů dostává překvapivou verzi. V Ostravě se náhle nabízela nevídaná, dosud nevyzkoušená možnost. A tak se do budoucna mění umělcův materiál, pojetí i tvarosloví. Začíná pracovat s litinou a s odlévanými modelovanými formami, které umožňují další opakování. Dříve spíše titěrná sochařská nadsázka (evokujících jakési lidské až fantomatické vnitřnosti) se přeměňuje do jednoduchých tvarů a velkých plných siluet doplněných ozubenými koly i „železničními“ koly, na nichž se mohly sochy pohybovat po kolejích. Vznikla tak druhá verze „Rodiny“ – opět zásadní Neprašovo dílo – propojující dosavadní myšlenkový charakter s novými a dále používanými způsoby projevu. Ty dovolují, ba předpokládají, rovněž nový pohled na pojetí originality, kdy autorský nápad s přidanými parametry je nadále realizován již dělníky/řemeslníky, aniž by se však cokoliv vytratilo z původního záměru. Proto se tedy mohla zhmotnit i myšlenka na znovuzrození komunisty zničeného sousoší.

Ostravské veřejné působení Karla Nepraše bylo nadlouho jedním z posledních. Cejch emigranta, undergroundového umělce a člověka vzdorujícího „normalizaci“ jej přeci jen musel nakonec dostihnout. A tak ostravské sousoší vytvořené zde na sympóziu v průmyslovém komplexu bylo krátce po umístění do místního parku odstraněno a odvezeno. Zmizelo tak dílo dnes miliónové hodnoty.

Myšlenka na znovuzrození se zrodila v hlavě umělcovy dcera Karolíny Neprašové, povzbuzována příznivci sochařova díla. Sousoší Rodina připravená k odjezdu (tedy k emigraci) navázala na neradostný příběh. „Socha byla ze železa, takže tipuji, že skončila na šrotišti. Nejprve ji odvezli do jakési vísky u Ostravy, kde byla pohozená u pangejtu,“ popsala nejasný osud díla Karolína Neprašová. Pokud tedy není sousoší u neznámého a skrytě osvíceného sběratele umění, je nenávratně pryč a tedy zdemolováno od osmdesátých let. Jeho „kopie“ (ale spíše „další vydání“) se objevila na výstavě v pražském DOXu. „Samotná výroba trvala jeden rok, ale mezitím jsme měli několik přestávek, kdy jsme sháněli sponzora, který by to zaplatil,“ dodává Neprašová. Tak se konečně navázalo na Neprašovy plány obnovy, které měl sochař hned již od zničení díla v osmdesátých letech. To se však představilo veřejnosti až 14 let po autorově smrti. Také jeho rozsáhlá retrospektiva z roku 2012 v Galerii DOX proběhla již bez umělcovy účasti.

Obnovení sousoší bylo autorovým velkým přáním, které se jeho rodině podařilo po letech úsilí naplnit. Rekonstrukce sousoší byla realizována v letech 2011 až 2015. Jedná se o druhý odlitek zhotovený podle originálních plánů a dřevěných modelů 1:1.

Karolína Neprašová: „Už od chvíle, kdy byla Rodina připravená k odjezdu zničena, se táta snažil o její obnovu. Vzhledem k tehdejší politické situaci to nebylo možné, ale ani po revoluci se tak nestalo z důvodu chybějících financí. Koncem 90. let se uvažovalo o jejím případném umístění před Veletržní palác, ale ani to se neuskutečnilo. Poté táta doufal, že by se socha mohla obnovit v souvislosti s chystanou retrospektivou. Z té sešlo, protože zemřel.

Na začátku mi realizace Rodiny připadala natolik náročná a nákladná, že jsem si nedokázala představit, že by vznikla jinak, než ve spolupráci s velkou firmou. Oslovila jsem Třinecké železárny, kde socha původně vznikla. Ale poté jsem se pustila do výroby s několika menšími firmami. Toto řešení (bez sponzora a bez jistoty zkušeností velké firmy) bylo asi náročnější, ale nemusela jsem dělat kompromisy.“

Karel Nepraš (1932 – 2002) byl sochař, kreslíř a ilustrátor. V letech 1952 – 57 studoval na pražské Akademii výtvarných umění (prof. J. Lauda). V devadesátých letech se zde stal sám profesorem. Od poloviny padesátých let byl členem skupiny Šmidrové. Nepraš ve svém díle spojoval grotesku, absurditu i existenciální prvky. Převážně se jednalo o figurální náměty uskupenými do zvláštních mnohdy hybridních uskupení. Charakteristická je pro něj asamblážová plastika v červené barevnosti. S postupem času připojoval ke statickým sochám také primitivní pohybové mechanismy, které umocňovaly metaforické poselství. Paralelně s plastikou se Nepraš věnoval kresbě v typické jemné souřadnicové šrafúře.

-rd-

foto: archiv

Více na Karel Nepraš – sochař – webové stránky Karla Nepraše (karelnepras.cz)